Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jordenis Castillo Gómez (* 1992)

• nace el 10 de mayo de 1992, en Guantánamo, República de Cuba

• vive en el 11 Norte, entre Santa Rita y San Lino, Guantánamo

• hijo de pastores de iglesia cristiana

• desde niño vivió el asedio al que era mantenida su familia por practicar la fe cristiana

• fue víctima de bullying en la escuela

• gobierno crea complot para desestabilizar a su familia y quedaron desamparados de sus derechos como ciudadanos cubanos

• fue detenido por la policía política por realizar un trabajo periodístico acerca de la producción de carbón

• en la casa de sus padres funciona una iglesia cristiana

• actualmente reside en la provincia que le vio nacer

Českojazyčná verze textu následuje po španělské verzi:

Luego del triunfo de la Revolución cubana, el primero de enero de 1959, en Cuba se vio paralizado todo a nivel social, económico, cultura. De esto también formaron parte las iglesias. Muchos sacerdotes, monjas, laicos, pastores de iglesias protestantes, fueron expulsados del país[1], o algunos fueron reclutados en los campos de las UMAP[2] ya que el supuesto futuro de la nación estaría sobre las bases del Comunismo; o el Marxismo – Leninismo, como prefería llamarlo Fidel Castro Ruz. Desde ese momento y hasta después del año 1998, con la visita del Papa Juan Pablo ll, en el país, ningún habitante podía proclamar su fe y sus creencias religiosas.

Bullying por cristiano

El 10 de mayo de 1992 en la provincia Guantánamo, nace Jordenis Castillo Gómez, quien actualmente reside en el 11 Norte, entre Santa Rita y San Lino. Con una vida marcada por altibajos generando inestabilidad en su familia, ha sabido sobreponerse y proclamar siempre que es cristiano, que tiene fe y que esto no lo podrá impedir ningún gobierno: “No vivíamos en las mejores condiciones. A mí me criaron mi papá y mi madrastra y ellos eran cristianos, a tal punto que mi papá se fue superando hasta llegar a ser pastor de una iglesia. Digo que no vivíamos en las mejores condiciones, porque cuando mi padre decide ser pastor, el gobierno le quitó la casa y nos quedamos literalmente en la calle. Recuerdo que todo esto lo viví normal porque era un niño y no me daba cuenta de todo lo que me rodeaba. Esa vida me marcó desde pequeño eso me marcó porque los mismos muchachos de la escuela decían lo que escuchaban decir a sus padres. Decían que por ser religiosos le quitaban la casa. Me decían: tú quieres ver cómo te devuelven la casa. Dile a tu papá que deje la religión para que veas como le devuelven la casa. Y como tal mis padres nunca me dijeron algo contrario a eso. Es decir, quizás lo que tenían lo tenían guardado, pero ya tu escuchabas por la boca de otras personas, de personas mayores, de los muchachos que, lo que escuchaban decir en sus hogares, era eso. Era toda una escuela en contra mía. El único cristiano que había en toda la escuela, quizás no el único, pero el hijo de los pastores era yo. Me decían además, en forma de burla, que nosotros éramos dueños de todas las casas de Guantánamo porque un día dormíamos en una y al otro día en otra. No me daba cuenta de la magnitud, pero después que uno crece, se da cuenta de todo el daño que le han hecho a tu familia”.

A pesar de todo lo que se cree del gobierno cubano en diferentes latitudes del mundo, es válido aclarar que en el país, hasta el día de hoy, se siguen ejerciendo desalojos a familias de escasos recursos o simplemente por ideas políticas contrarias a lo estipulado en Cuba[3].

Guerra psicológica

A nosotros nos quitaron la libreta de abastecimiento[4]” cuenta Jordenis: “Mi mamá varias veces fue a OFICODA[5] y se quejó y nunca… Es decir, todo el mundo estaba como que en contra. Es decir, el gobierno puso a todos los sectores en contra de darle apoyo, tanto económico como financiero, a mi familia. Y realmente muchas de las cosas yo no la sabía, era un niño, no las sabía y cuando hablaban delante de mí de esas cosas no las entendía. Pero hoy veo la magnitud. Ya cuando llega el tiempo en que empecé a entender cómo era la cosa, vi la magnitud del asunto en cuanto a eso”.

Libertad

Sobre la libertad de prensa[6] en Cuba, existen muchas opiniones. Jordenis también tiene la suya, la cual, no deja de ser cierta: “El gobierno no lo aprueba. En Cuba se dice que hay libertad de prensa. Eso es mentira, realmente no hay libertad de prensa porque todos los medios de prensa que existen, pertenecen al gobierno. Si los medios que existen no pertenecieran al gobierno, muchos hablaran bien, pero muchos hablaran de lo que el gobierno hace que no está bien. Y pienso que sería lo correcto porque para tú demostrar que lo que haces está bien, tienes que tener una competencia, tienes que tener alguien que ve tus defectos, que ve tus errores. Nadie es perfecto, pero como tú ves que puedes mejorar, cuando alguien te señala tus defectos, cuando alguien te señala tus errores, pero todo el periodismo que existe en Cuba está asociado al gobierno y todo lo que tiene que hablar es asociado al gobierno; todos los enfoques, son asociados al gobierno”.

Miedo a la iglesia

Corría el año 1998, casi finalizando el siglo XX y en la isla ocurriría un hecho sin antecedentes: La visita del Papa Juan Pablo ll[7]. Era la primera vez que un Papa pisaba suelo cubano y que, además, el periplo durara cinco días, del 21 al 25 de enero. A partir de esto, en Cuba se empezó un deshielo, como muchos medios de prensa arrojan o una cierta apertura en temas religiosos. Muchos sacerdotes, pastores, religiosos, monjas, que habían sido exiliados, regresaron al país, aunque ninguno olvidó las atrocidades que cometieron con ellos, como fue la creación de las UMAP. La Conferencia de Obispos Católicos de Cuba y en especial el Cardenal Jaime Ortega[8], comenzaron lazos con el gobierno cubano, pero éste último siempre ha tratado de llevar cierta distancia, ya que consideran que la religión hace a las personas libres.

Sobre este tema, Jordenis comenta que: “El gobierno tiene un mecanismo de control. Es decir, el gobierno comunista quiere que todo sea con él. Todo tiene que pasar por mí, todo tiene que ser para mí y todo tiene que ser por mí y la iglesia promueve un pensamiento amplio, un libre pensamiento, realmente que la persona puede avanzar”, concluye su entrevista.

 

[1] Expulsión de sacerdotes y cristianos: https://www.cibercuba.com/noticias/2015/09/24/42839/el-dia-en-cuba-expulso-136-sacerdotes

[2] UMAP: Unidades Militares de Ayuda a la Producción. Puede seguir este link en Memory of nations para saber más al respecto del tema. https://www.memoryofnations.eu/en/caballero-blanco-jose-1947

[3] https://www.radiotelevisionmarti.com/a/desalojados-por-escribir-patria-y-vida-y-abajo-d%C3%ADaz-canel-/286332.html https://www.cibercuba.com/noticias/2021-10-08-u1-e199482-s27061-familias-cubanas-ninos-seran-desalojadas-habana

[4] Libreta de abastecimiento: establecida de manera oficial el 12 de julio de 1963, es el documento por el cual le venden a los cubanos escasos productos alimenticios, de manera mensual

[5] OFICODA: Oficinas de Control y Distribución de Alimentos, creadas también el 12 de julio de 1963

[6] Libertad de prensa en Cuba: https://www.es.amnesty.org/actua/acciones/cuba-libertad-expresion/

[7] Visita de Juan Pablo ll: aquí puede encontrar todos los discursos, en varios idiomas, que realizó el mencionado papa en su viaje a Cuba https://www.vatican.va/content/john-paul-ii/es/travels/1998/travels/documents/trav_cuba-1998.html

[8] Cardenal Jaime Ortega: https://www.aciprensa.com/Cardenales/biografias/ortega-y-alamino

 

Česká verze:

Po konci kubánské revoluce v lednu 1959 na tom Kuba byla bídně. Krize byla na úrovni jak sociální, tak ekonomické i kulturní. Církve na tom nebyly o nic lépe. Mnoho kněží, pastorů protestantských církví, mnichů a pomocníků v církvi bylo vyhnáno ze země[1] nebo posláno do koncentračních táborů pod zkratkou UMAP[2] (Unidad Militar de Ayuda a la Producción – Vojenské jednotky pro podporu zemědělské produkce), protože budoucnost národa byl jasný komunismus; nebo marxismus či leninismus, jak rád říkal Fidel Castro Ruz. Od této chvíle až do roku 1998, kdy zemi přijel navštívit papež Jan Pavel II., nikdo nemohl veřejně praktikovat svou víru.

Šikana křesťanů

10. května 1992 se v provincii Guantánamo narodil Jordenis Castillo Gómez, který dnes žije v 11 Norte, mezi regiony Santa Rita a San Lino. I přes svůj těžký život bez stability a jistot svou víru vždycky dával na první místo a nikdy ji nezakrýval. Vždy prohlašoval, že je křesťan, a to že věří, mu žádná vláda nikdy nevezme. “Nežili jsme úplně v nejlepších podmínkách. Vychoval mě můj otec a nevlastní matka, kteří byli tak opravdoví křesťané, že můj otec se jednoho dne stal pastorem. Proč říkám, že naše podmínky nebyly nejlepší? Protože když se můj tatínek rozhodl být pastorem, vláda mu vzala dům a nechala nás na ulici. Pamatuju si, že mi to všechno přišlo normální, protože jsem byl teprve dítě a nechápal jsem plně to, co se okolo mě dělo. Ale tento život mě hodně poznamenal. Ve škole mi kluci vždycky říkali to, co slyšeli doma. Říkali, že dům nám vzali kvůli našemu náboženství. Říkali mi: “Jestli chceš, ať vám vrátí váš dům, řekni tvému taťkovi, ať toho křesťanství nechá. A uvidíš, jak vám ten dům hned vrátí.“ A moji rodiče na to nikdy neměli co říct. Nebo možná měli, ale neřekli to. A já musel poslouchat to, co říkali ostatní. Opakovali mi to všichni – starší lidé, mladší děcka, které to slyšely doma, všichni… Celá škola byla proti mně. Byl jsem tam jediný křesťan – nebo možná ne jediný křesťan, ale jediný syn pastora na škole. Byl jsem v tom sám. Dělali si ze mě legraci, že nám vlastně patří všechny domy v Guantánamo, protože jsme každý den spali v jiném. Dokud jsem nevyrostl, nikdy jsem si neuvědomoval, co všechno mé rodině vzali a jak moc jí ublížili.”

Nevím, co se o Kubě říká ve světě, nicméně bych rád objasnil jednu věc: Kubánská vláda dodnes vystěhovává lidi z jejich domovů, ať už je to proto, že rodina nemá dost peněz nebo že má prostě jiné politické názory, než by měla.[3]

Psychologická válka

“Vzali mé rodině přídělové lístky,”[4] vypráví Jordenis. “Moje maminka mnohokrát zkusila jít si stěžovat na úřady (OFICODA)[5], ale nikdy… Jako by celý svět byl proti nám. Vláda obrátila všechny sektory proti nám. Jak finanční, tak ekonomický. Nikdo nebyl ochoten nám pomoci. Pravda je, že jsem si neuvědomoval všechno, co se dělo. O hodně věcech jsem ani nevěděl, protože jsem jako dítě hodně věcí nechápal. Slyšel jsem všechno, o čem se mluvilo, ale neuměl jsem si spojit, co to znamená. Dnes to všechno vidím. Postupně, když mi začaly věci docházet, začal jsem si uvědomovat, jak obrovský ten problém doopravdy je.”

Svoboda

Existuje mnoho názorů ohledně svobody tisku na Kubě.[6] Jordenis má svůj vlastní, který vyjadřuje zcela přesně: “To [svobodu tisku] vláda absolutně nedovoluje. Na Kubě říkají, že svobodu tisku máme, ale je to lež. Nemůže to být pravda, protože veškerý tisk patří vládě… Kdyby všechna média nepatřila jim, určitě by existovala i některá, která by o nich mluvila pozitivně, ale také by existovalo mnoho těch, které by říkaly, že to, co vláda dělá, v pořádku není. A myslím, že tak by to mělo být. Když něco děláme správně, musíme mít nějakou konkurenci, někoho, kdo nám ukazuje naše chyby, dává nám zpětnou vazbu. Nikdo není dokonalý, ale jde se zlepšit na základě sebereflexe, když necháme ostatní upozornit na naše nedostatky. Bohužel veškerá média, která na Kubě fungují, spolupracují s vládou a všechny pohledy, co poskytují, jí hrají do karet.”

Strach z církve

Na konci 20. století v roce 1998 se na Kubě stalo něco nevídaného: Jan Pavel II. přijel navštívit ostrov.[7] Bylo to opravdu poprvé, co k nám vstoupil, a jeho návštěva trvala 5 dní, od 21. až do 25. ledna. Tento moment přinesl určité pookřání a otevřenost vůči tématu náboženství. Mnoho těch kněží, pastorů protestantských církví, mnichů apod., kteří byli vyhnáni, se do země vrátilo, ačkoliv nikdy nezapomnělo, jak krutě s nimi tehdy bylo zacházeno.  Kubánské katolické biskupství a hlavně kardinál Jaime Ortega[8] se snaží s vládou tvořit určité vztahy, nicméně vláda si od nich neustále drží odstup, protože je si vědoma svobody, kterou může lidem náboženství přinést.

Jordenis svůj rozhovor uzavírá touto myšlenkou: “Vláda má svůj mechanismus, kterým si udržuje kontrolu. Komunistická vláda chce, aby všichni byli vždy na její straně. Všechno musí projít skrze ni a všechno musí být děláno pro ni a kvůli ní. To, co církev dělá, je, že podporuje svobodné myšlení. Podporuje něco, co člověka doopravdy posouvá a rozvíjí.”

 

[1] Vyhnání kněží a křesťanů: https://www.cibercuba.com/noticias/2015/09/24/42839/el-dia-en-cuba-expulso-136-sacerdotes

[2] UMAP: Vojenské jednotky pro podporu zemědělské produkce. Více informací o tomto tématu zde: https://www.memoryofnations.eu/en/caballero-blanco-jose-1947

[3] https://www.radiotelevisionmarti.com/a/desalojados-por-escribir-patria-y-vida-y-abajo-d%C3%ADaz-canel-/286332.html https://www.cibercuba.com/noticias/2021-10-08-u1-e199482-s27061-familias-cubanas-ninos-seran-desalojadas-habana

[4] Přídělový lístek byl 12. července 1963 ustanoven jako oficiální dokument, skrze který Kubánci každý měsíc nakupovali potraviny.

[5] OFICODA: Úřady kontroly a distribuce potravy, uvedeny do funkce 12. července 1963

[6] Svoboda tisku na Kubě: https://www.es.amnesty.org/actua/acciones/cuba-libertad-expresion/

[7] Návštěva Jana Pavla II. na Kubě. https://www.vatican.va/content/john-paul-ii/es/travels/1998/travels/documents/trav_cuba-1998.html

[8] Kardinál Jaime Ortega: https://www.aciprensa.com/Cardenales/biografias/ortega-y-alamino