Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lázaro Rafael Franco de los Ángeles (* 1984)

• nació el 1 de diciembre de 1984 en un barrio marginal de Guantánamo

• su padre era profesor en la Isla de Juventud y vivía separado de la familia

• estuvo ocho años en el ejército

• es cantante popular de la música urbana

• sufrió abuso por parte de las autoridades por sus actividades empresariales

• su hermano fue acusado de malversación. Le decomisaron sus pertenencias y le metieron preso sin que se haya probado su culpa

Českojazyčná verze příběhu následuje po španělské verzi:

“Nací en la peor calle de Guantánamo. Y la calle sigue siendo así. Ha sido así todo el tiempo, es un barrio que se ha defendido a sí solo, entre los vecinos,” describe Lázaro Rafael Franco de los Ángeles brevemente el ambiente en el que creció.

El joven emprendedor

Lázaro nació el 1 de diciembre de 1984. Su padre Rafael Franco Leliebre trabajaba como profesor en la Isla de Juventud[1] y posteriormente regresó a Guantánamo para cuidar a la abuela de Lázaro que se había enfermado. Mientras tanto, Lázaro vivía con su madre y con el padrastro y su infancia fue marcada por una constante falta de dinero. En 1997 empezó sus estudios en la escuela secundaria. En aquel entonces, Cuba estaba paulatinamente saliendo de lo que era la mayor crisis económica en varias décadas, el llamado Período Especial. “A pesar de que ya son unos cuantos años lo recuerdo muy bien. Se pasó trabajo. Recuerdo que mi padrastro tenía que hacer magia, como mismo ahora. Llegaron los tiempos de harina,“ dice y cuenta que la profunda crisis fue causa de un sinnúmero de tragedias humanas. Menciona que a un vecino suyo le mataron a balazos cuando robaba comida. „Le metieron un tiro robando cambute. Su mamá quedó traumatizada,“ recuerda. Una vez graduado de la secundaria se fue a estudiar metalurgia a la capital de la provincia, Santiago de Cuba. Durante todo el tiempo tenía que batallar con la difícil situación económica. „Siempre me vi obligado a hacer negocio. Mi papá me daba cada quince días sesenta pesos. Entonces llegaba a Santiago y cuando no tenía clases me iba a la ciudad para comprar pasta cubana. La legendaria pasta cubana… la compraba a dos pesos, la picaba en mitad y la vendía por dos pesos. Así era que yo me defendía.“ Mientras que él se las arreglaba así, menciona que hubo quienes tuvieron que recurrir a maneras menos elegantes, como fue por ejemplo el caso de la prostitución. En 2003 terminó los estudios en el politécnico y pasó directamente al servicio militar obligatorio. Al final se quedó en las fuerzas armadas durante ocho años.

Las dificultades de un cantante de música urbana

„La primera vez que cogí el micrófono para cantar era en 1997. Estaba en la secundaria, apenas entraba allí e hicieron un acto. Montamos un grupito con los muchachos del barrio,“ describe su primer concierto. Alrededor del año 2000, cuando estaba estudiando en Santiago de Cuba, empezó a tomar la cuestión de la música más en serio y se convirtió en un músico ampliamente reconocido. „Aquí en Guantánamo logré grandes cosas en la música,“ sostiene. Sin embargo, el camino nunca ha sido fácil. Según Lázaro no hay apoyo suficiente por parte de las instituciones. „Iba a la Casa de Cultura. Había que ver al instructor de música, que va a decir cuales son los pasos a seguir para que te dieran papeles. Eso tomó años. Después me di cuenta de que lo único que yo estaba haciendo era justificar el sueldo del instructor. A pesar de ser popular nunca obtuve nada,” cuenta y menciona que para poder dar conciertos iba a cantar a las prisiones. “Soy la prueba viviente de que aquí a los jóvenes no se les ayuda,” dice. Cree que en Cuba se promueven algunos géneros específicos de música y los demás se discriminan y considera que eso tiene que ver con la manera totalitaria de dirigir el país. “Aquí la música no se puede hacer simplemente por el amor a la música. Algunos quieren hacer reguetón y para que tengan apoyo, puedan grabar y vender, lo mezclan con el changüi[2]. Por favor… ¿quién va a creerte que lo haces por el gusto? Eso no le gusta a nadie…,“ pone un ejemplo.  A pesar del éxito que ha tenido, hoy en día ya no puede dedicar tanto tiempo a la producción debido a sus tres hijos.

El abuso policial, pobreza y violencia

Durante un tiempo, Lázaro vivía y trabajaba en Varadero, el más famoso destino turístico de Cuba. Tan como muchos otros cubanos tuvo que enfrentar el hostigamiento policial debido a que ciertas partes de la localidad son de uso exclusivo de los turistas. Además, a los cubanos se les prohíbe hablar con los extranjeros, dice y cuenta la siguiente anécdota: „Iba a la playa. Vinieron los policías y me preguntaban: ‘¿Qué tú haces aquí?‘ Respondí que me estaba bañando. Me dijeron que me vieron hablando con una extranjera. Le dije: ‘¿Usted no vio que la extranjera vino donde yo estaba? ¿Qué quiere? ¿Que la eche un puño de arena en la cara?” Cuando regresó a Guantánamo, otra vez se puso a hacer la música, pero solo con el dinero de los conciertos no podía mantener a su familia. Entonces decidió montar una fregadera de coches y motos. Sin embargo, un emprendimiento de este tipo no está permitido en Cuba. “Aparecieron los chivatones del barrio y luego los inspectores… yo estaba buscando dos pesos, no hacerme millonario. Pero sí soy una persona emprendedora y tengo chamacos.” reclama. “Si no tengo papeles, me quieren dar una multa. Pero los papeles no me los pueden dar.” Al final tuvo que cerrar su negocio y se fue a trabajar por dos años en la construcción en La Habana.     

Hoy en día sigue viviendo en Guantánamo. „Yo no clasifico a Guantránamo como una provincia de Cuba. Guantánamo es algo olvidado,“ dice. Uno de los mayores problemas que tiene que enfrentar la población de las ciudades en los últimos años es que las calles se han convertido en un lugar violento. Mientras que en la época de la infancia de Lázaro los muchachos fajaban, hoy en día recurren al uso de armas. “Prefieren coger la lima, porque es un material muy contundente. La sacan punta y la hacen filo en ambos lados. La juventud está suelta suelta,” se queja. Otro problema es que con la llegada de la pandemia del coronavirus, también la situación económica de la población se empeoró bastante. “Justo ayer se almorzó a las cinco y media, porque hubo apagones y no había corriente. Durante el día, los niños comieron solo leche en polvo. Eso es como si fue un caramelo. Uno siempre trata de tapar la cosa como pueda. Pero es tremendo.“

Las estadísticas sobre el coronavirus

„Guantánamo con la covid ha estado malísimamente mal. Esta enfermedad ha matado más gente de lo que se dice,” opina Lázaro y dice que sus amigos que trabajan en un hospital le han comentado que las estadísticas oficiales sobre el número de los muertos no corresponden con la realidad. Además, cree que en un país como Cuba simplemente no es posible cerrar a la población en sus casas, ya que en un par de días se les acaba la comida y el dinero y van a pasar hambre.

El arresto de su hermano

Durante la pandemia la familia de Lázaro ha sufrido mucho por la encarcelación de uno de sus hermanos. Fue hace más de un año cuando los policías entraron por la madrugada a su casa y empezaron a decomisar las pertenencias del hermano. “Se llevaron la motorina, la nevera, hasta los desodorantes,” cuenta Lázaro. “A mi hermano lo arrinconaron, sus hijos empezaron a dar gritos, quedaron traumatizados. Eso me lo dijo la cuñada. Cuando me enteré a las seis de la mañana, me fui a su casa, pero no nos dejaron conversar con él y se lo llevaron. Mi cuñada firmó algunos papeles sin saber de qué se trataba.“ Según la explicación de la policía hubo un faltante de dinero en la empresa donde su hermano trabajaba y por eso tenía que pagar más de 27 mil pesos y que estaba acusado de malversación. Sin embargo, las autoridades pidieron que el dinero se entregara directamente a la policía sin hacer una transacción que suponía una constancia de la entrega del dinero. „El oficial me dijo que así vamos a ayudar a mi hermano para salir del problema. Desde entonces no ha pasado nada. El hermano lleva un año allí.“ La familia intentó apelar a la justicial en tribunales pero en ningún lugar querían ocuparse del caso. „Aquí no hay donde quejarse,“ concluye.

 

[1] La segunda isla más grande de Cuba. Está situada a unos 65 kilometros de la parte occidental de Cuba.

[2] El changüí es una música de origen rural o montuna. Surgió, al igual que el son, en la zona oriental de la isla de Cuba, más específicamente en los municipios cercanos a la ciudad de Guantánamo a finales del siglo XIX. Combina los elementos de la canción española y de la música tradicional de África occidental.

 

Česká verze:

„Narodil jsem se v nejhorší ulici v celém Guantánamu. A dnes to tam vypadá úplně stejně. Odjakživa to byla čtvrť, kde si lidé museli poradit se vším sami,“ popisuje Lázaro Rafael Franco de los Ángeles v několika málo slovech prostředí, ve kterém vyrůstal.

Mladý podnikatel

Lázaro se narodil 1. prosince roku 1984. Jeho otec Rafael Franco Leliebre pracoval jako učitel na ostrově Isla de Juventud[1] a později se vrátil do Guantánama, aby se staral o svou nemocnou matku. Lázaro mezitím žil společně s matkou a otčímem. Celé jeho dětství se neslo ve znamení chudoby. V roce 1997 nastoupil na druhý stupeň základní školy. V té době se Kuba potýkala s hlubokou hospodářskou krizí, které vešlo ve známost pod označením Speciální období[2]. Šlo o nejhorší krizi za několik desetiletí. „Přestože už je to docela dávno, velmi dobře si na to vzpomínám. Dalo nám to tehdy pořádně zabrat. Můj otčím se musel pořádně otáčet, ostatně stejně, jako to musíme dělat i teď. Byla to doba, kdy jsme měli kolikrát stěží mouku,“ popisuje a dodává, že tehdy se mnozí lidé ocitli ve velmi nepříznivé situaci. Některé z nich potkal neblahý osud. V tomto kontextu zmiňuje například svého bývalého souseda, kterého zastřelili strážníci, když kradl jídlo. „Střelili ho, když kradl mořské plody. Na jeho matce se to velmi silně podepsalo,“ vzpomíná. Po dokončení základní školy nastoupil ke studiu metalurgie na střední škole v Santiagu de Cuba. I v této době se musel potýkat s nedostatkem peněz. „Musel jsem obchodovat, abych sehnal nějaké peníze. Táta mi dával každé dva týdny 60 pesos. Když jsem přijel do Santiaga a zrovna nebyla výuka, jezdil jsem do města a kupoval jsem tam pomazánku za dvě pesa. Rozdělil jsem ji na dvě půlky a každou z nich jsem potom za dvě pesa prodal ve škole. Tímto způsobem jsem se jakžtakž držel nad vodou.“ Zatímco on se věnoval překupnictví, mnozí další studenti a studentky se uchylovali k méně příjemným způsobům, jak si opatřit peníze. Rozšířená byla například prostituce. V roce 2003 dokončil školu a odešel na vojnu. Ve službách armády nakonec zůstal dalších osm let.    

Nelehký život nadějného zpěváka

“Poprvé jsem vzal do ruky mikrofon v roce 1997. Bylo to na základní škole, sotva jsem tam tehdy nastoupil a pořádali nějakou akci. Dali jsme s kamarády ze sousedství dohromady hudební skupinu,“ popisuje svůj první koncert. Přibližně v roce 2000, když začínal studovat v Santiagu de Cuba, začal brát muziku vážněji a stal se z něj dobře známý a uznávaný interpret. „Doma v Guantánamu jsem měl velký úspěch,“ říká. Nicméně dráha muzikanta nebyla jednoduchá. Podle Lázara se na Kubě nezávislí interpreti podporují jen velmi málo. „Chodil jsem do Domu kultury. Bylo třeba se pravidelně hlásit u učitele hudby, který měl radit s tím, jaké kroky měl člověk činit na své hudební dráze a dostal oficiální osvědčení. Trvalo to roky. Nakonec jsem si uvědomil, že tam vlastně chodím jen proto, aby tam ten učitel k něčemu byl. Neboli nechodil jsem tam kvůli sobě, ale kvůli němu. Ačkoliv jsem byl dobře známý zpěvák, žádné osvědčení mi nikdy nedali,“ vypráví a také zmiňuje, že aby mohl odehrát alespoň nějaké koncerty, chodil vystupovat do vězení. „Jsem žijící důkaz toho, že tady mladým umělcům nikdo nepomáhá,“ tvrdí. Také si myslí, že na Kubě se systematicky podporují jen některé specifické žánry, a ti, kdo dělají něco jiného, jsou diskriminováni. To podle něj souvisí s totalitním zřízením země. „Tady prostě není možné dělat muziku jen tak, z lásky k hudbě. Někteří lidé se chtějí věnovat reggaetonu, a aby se jim dostalo podpory ze strany úřadů, míchají to se starým a tradičním žánrem changüi[3]. To mi řekněte, jak může tohle někdo dělat? To se snad nikomu nemůže líbit…,“ uvádí konkrétní příklad. Navzdory svému úspěchu se nakonec nemohl věnovat hudbě naplno, protože by neuživil své tři děti.    

Policejní šikana, chudoba a násilí

Lázaro po nějaký čas žil a pracoval ve Varaderu, nejznámějším kubánském přímořském letovisku. Stejně jako mnoho dalších Kubánců, i on se musel potýkat s policejní šikanou, protože nespočet pláží a městských částí je určený výhradně pro zahraniční turisty. Kubáncům se často zakazuje dokonce i jen hovořit s těmito návštěvníky ostrova, popisuje Lázaro a vypráví následující příhodu: „Jednou jsem šel na pláž. Přišli za mnou policisté a ptali se mě, co tam dělám. Tak jsem jim odpověděl, že jsem se přišel vykoupat. Řekli mi, že mě viděli, jak se bavím s nějakou cizinkou. Zeptal jsem se jich: „A vy jste neviděli, že za mnou přišla? Co jsem měl asi dělat? To jí mám hodit do obličeje hrst písku?“ Když se vrátil do Guantánama, pokoušel se koncertovat. Jenže takto vydělané peníze mu nestačili k zajištění chodu domácnosti. Rozhodl se tedy, že si otevře myčku na auta a motorky. Takové podnikání ale na Kubě není dovolené. „Lidé ze sousedství na mě začali donášet a posílali na mě kontroly. Zatracení práskači… jako kdybych tam vydělával miliony. Já jsem se snažil přivydělat si dvě pesa. Jsem podnikavý člověk a doma mám tři děti,“ rozčiluje se. „Když nemáte povolení, budou vám dávat pokuty. Jenže to povolení se nedá získat.“ Nakonec musel myčku zavřít a odešel na dva roky pracovat na stavby do hlavního města Havany.

Dnes žije opět v Guantánamu. „Tohle město nefunguje jako součást Kuby. Celá provincie je jakoby zapomenutá,“ říká o nejvýchodnějším cípu ostrova. Jedním z velkých problémů, se kterými se potýkají větší kubánská města v poslední době, je rostoucí počet násilných trestných činů páchaných mládeží. Ulice měst proto mohou být poměrně nebezpečným místem. Zatímco v dobách Lázarova mládí se mezi sebou chlapci mlátili pěstmi, dnes se běžně používají různé zbraně. „Rádi si s sebou nosí velké pilníky, protože jsou velmi odolné. Nabrousí je z obou stran a na konci udělají hrot. Jsou to úplní blázni,“ stěžuje si. Další z mnoha problému je zhoršující se ekonomická situace, z části i v důsledku koronavirové pandemie. „Zrovna včera jsme obědvali až v pět hodin odpoledne. Zastavili dodávky elektrického proudu. Dětem jsme dali během dne mléko v prášku s vodou. Pro mě je to jako nějaká sladkost. Člověk se neustále snaží, aby je před těmi hrůzami nějakým způsobem ochránil. Ale není to žádná legrace.“

Koronavirové statistiky

“Od začátku pandemie je to tady strašné. Na tu nemoc zemřelo mnohem vice lidí, než o kolika se informuje,“ myslí si Lázaro a dodává, že má přátelé, kteří pracují v márnici, kteří tvrdí, že oficiální statistiky o úmrtích neodpovídají realitě. Navíc dodává, že na Kubě prostě není možné přikázat lidem, aby zůstali doma, protože během několika dnů jim dojde jídlo a budou mít hlad.    

Bratrovo zatčení

Během koronavirové pandemie se Lázarova rodina musí potýkat ještě s dalším problémem. Jeden z jeho bratrů skončil ve vězení. Přibližně před rokem vtrhli nad ránem strážníci do jeho domu a začali zabavovat jeho věci. “Odvezli si skútr, lednici, a dokonce i deodoranty,” vypráví. “Mého bratra natlačili do rohu, děti začaly křičet a mají z toho trauma. To mi řekla později moje švagrová. Když jsem se ráno dozvěděl, co se děje, jel jsem tam. Jenže nikoho z nás nenechali, abychom s bratrem promluvili, a odvezli ho. Švagrová říkala, že v tom zmatku jí dali podepsat nějaké papíry, ale není schopná říct, co to bylo.“ Podle vysvětlení policie měl bratr zpronevěřit peníze a uložili mu, aby zaplatil 27 tisíc pesos. Ovšem policisté chtěli, aby peníze přinesli přímo na stanici, aniž by dostali nějaké potvrzení o tom, že zaplatili. „Ten úředník mi řekl, že to prostě takhle je, a že to musíme přinést, jestli chceme bratrovi pomoci. Od té doby se nic nestalo a bratr je zavřený už více než rok.“ Rodina se pokoušela domoci spravedlnosti u různých soudů, nicméně nikdo se případem nechce zabývat. „Není, na koho se obrátit,“ zklamaně končí své vyprávění.  

 

[1] Druhý největší kubánský ostrov. Leží asi 65 kilometrů jižně od západní části Kuby.

[2] Období všeobecné krize, spojené s pádem Sovětského svazu v roce 1991. Bývá popisováno jako vůbec nejhorší období. Dlouhá léta hladu a nedostatku základních věcí a prakticky nulová možnost dopravy donutila Kubánce být autonomní, co se týče obživy a vymýšlet různé způsoby přežití – od uchovávání potravin až po výrobu mýdla nebo zubní pasty z nejrůznějších přírodních zdrojů, používání zdarma distribuovaných novin místo toaletního papíru a podobně. V tomto období se Kubánci stravovali převážně rostlinnou stravou (kukuřičná kaše s cukrem k obědu a se solí k večeři) a ti, co měli přístup do lesů, ulovili v podstatě veškerou zvěř, co by se dala jíst – od holubů, přes kachny a králíky až po dnes chráněné hutie (jutía). Ti, co měli štěstí a bydleli v okolí moře nebo řek a jezer, chodili denně na ryby, které pak konzumovali nebo vyměňovali se sousedy za jiné jídlo. Toto období bylo ukončeno až roku 1999, kdy byl do čela Venezuely zvolen Hugo Chávez a Venezuela se stala hlavním partnerem a dodavatelem ropy na Kubu, kterou následně kubánská vláda prodávala dále a získané prostředky investovala do zdravotnictví, školství a obživy obyvatelstva. (zdroj: https://www.mundo.cz/kuba/historie)

 

[3] Kubánský hudební styl. Poprvé se začal hrát právě v okolí Guantánama na východě Kuby na konci 19. století. Kombinuje prvky španělské lidové hudby s africkými rytmy. Typicky se při něm používá kytara a africké bubny.