Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eralidis Frometa Polanco (* 1973)

• Nació el 27 de noviembre de 1973 en Palma Soriano

• Vivía en el barrio de San Miguel del Padrón, conocido por el alto nivel de violencia

• A su hijo le expulsaron de la escuela a causa de su actitud contestataria

• Fue miembro del Partido Popular Republicano y de la Unidad Patriótica de Cuba

• Sufrió arrestos y golpizas en una serie de ocasiones

• Es pareja del destacado periodista independiente Lázaro Yuri Valle Roca

*** česká verze následuje po španělském originálu ***

 

“Me acuerdo de la mata y de los hormigueros que entraban dentro de la casa que compartía con el resto de mi familia”, describe las peripecias de la flora y fauna local con las que había que lidiar todos los días. Eralidis Frometa Polanco nació el 27 de noviembre de 1973 en Palma Soriano, ciudad que se encuentra en las proximidades de la Sierra Maestra y fue uno de los lugares donde el ejército rebelde liderado por Fidel Castro ganó una de las batallas más importantes antes del triunfo de la revolución cubana.

La resistencia como forma de vivir

Eralidis siempre ha sido una persona independiente que se resistía al adoctrinamiento. Después de las clases se quedaba frecuentemente afuera y no le gustaba participar en los actos para celebrar la ideología comunista ya desde la edad muy temprana. “De hecho nunca me adoctriné. Nunca he ido a una reunión de CDR[1],” dice. Su ciudad, Palma Soriano, fue el lugar de origen de muchos de los manifestantes y opositores encarcelados durante la Primavera Negra[2].

“A mí me trajeron a La Habana cuando tenía 12 años. Primero vivimos en Boyeros,” cuenta. A los años 80, que de vez en cuando se suelen llamar como la década dorada en Cuba debido a un nivel de vida relativamente aceptable, Eralidis los ve con un ojo mucho más crítico. “Fue la época de Mariel…[3] no puede haber sido una década dorada si Cuba prácticamente se quedó vacía y tanta gente decidió irse del país,” explica. Más tarde, alrededor del año 1997, se trasladó junto con su familia a San Miguel y hoy en día vive en el barrio residencial de Nuevo Vedado. “San Miguel siempre ha sido un barrio problemático, de muchos actos vandálicos, de muchachos conflictivos”, recuerda cómo era la vida en la periferia de la capital cubana. Estos problemas continúan a afectar la vida de los habitantes locales hasta el día de hoy. “En nuestro barrio siempre había sido armas. De dónde las sacaban no lo sé, pero los muchachos que antes peleaban con puños, ahora lo hacen con puñaladas y tiroteos,” sostiene. La causa principal de estos problemas es, según Eralidis, el déficit de modos de diversión y de educación. “Pienso que es una de las cosas que llevan a las dictaduras a su derrocamiento.” Eralidis denuncia que su hijo sufrió de discriminación durante su carrera precisamente por el lugar de su proveniencia. “Por la primera vez le expulsaron de la escuela por haber venido de San Miguel. La misma directora de la escuela me dijo que si él no hubiera sido de San Miguel, no le hubieran expulsado.”

Durante la época de la adolescencia de su hijo, Eralidis empezó a asociarse con los demás miembros del Partido Popular Republicano fundado por Reinaldo Gante Hidalgo. “El padre de mis hijos fue quien mayormente iba a las actividades. Yo tenía que atender la casa,” explica. No obstante, después de la segunda expulsión de la escuela de enfermería de su hijo que presumiblemente ocurrió debido a los contactos de la familia con los opositores, Eralidis decidió tomar una postura más decisiva y dijo que desde aquel momento su marido se va a dedicar más a los hijos y ella va a intentar luchar por sus derechos. Eso fue más o menos en 2007. “Empiezo a reclamar los derechos que me corresponden como a una madre,” dice y explica que escribió una serie de cartas destinadas a varios lugares oficiales, pero siempre obtuvo respuestas desfavorables en las cuales ponían que su hijo simplemente tenía que integrarse en la sociedad cubana. Después de estos fracasos, Eralidis se dirigió a un amigo suyo de Santiago de Cuba quien la introdujo en la Unidad Patriótica de Cuba[4] liderada por José Daniel Ferrer[5]. También se juntó al movimiento de las Damas en Blanco. “Allí comenzó mi activismo que se extiende hasta el día de hoy.”

La disidencia afecta la vida de todas las personas a tu alrededor

La persecución por parte de las autoridades cubanas no tardó en llegar. Eralidis fue detenida por primera vez cuando junto con un grupo de opositores de la UNPACU viajaban a Las Tunas para apoyar una huelga de hambre de unos compañeros suyos. En la madrugada, los oficiales vestidos de civil la bajaron de coche y la montaron en un patrullero. Después la dejaron en una celda con el aire acondicionado ajustado para el máximo frío y la interrogaban durante varias horas. “Ahorra mismo mis arrestos han pasado de miles, ya no tengo cuenta de todas las veces que he sido arrestada. De vez en cuando durante todo el día. Aquí mismo, constantemente, me están impidiendo de salir de mi casa,” cuenta sobre su vida cotidiana en Nuevo Vedado, que antiguamente ha sido una zona residencial habitada por muchos de los militares afiliados al régimen. Hoy en día la población ya no se define por una actitud positiva general al gobierno. Sin embargo, los oficiales de los centros revolucionarios locales siguen intentando hacer la vida de Eralidis lo más desagradable posible. Como un miembro de la organización Damas de Blanco, Eralidis se acuerda bien de Laura Pollán[6], una de las líderes más destacadas de este grupo opositor. “Laura era la madre de la oposición cubana y dejó un legado muy lindo que muchas seguimos. Su muerte no fue natural y nosotros vamos a seguir denunciando que la mataron igual como lo hicieron con Oswaldo Payá[7],” dice.  

Además de ser integrada en el movimiento opositor en Cuba por sus propias acciones, Eralidis es también la actual esposa del preso político Lázaro Yuri Valle Roca, periodista independiente que cubría entre otros las acciones de Damas de Blanco. Los dos se conocieron hace unos quince años. “Fue un día que yo fui detenida. Íbamos a hacer una actividad en casa de dos opositores exiliados en Marianao. Me llevaron a un calabozo y el segundo día yo salí enferma. Adquirí una bacteria dentro del calabozo. Me contactó el periodista David Aguila y a través de él nos conocimos,” cuenta. Lázaro Yuri Valle Roca pertenece a una familia con una historia relacionada tanto al régimen castrista como a la oposición cubana. Es sobrino de Vladimiro Roca Antúnez, destacado líder de la oposición, quien por su parte fue hijo de Blas Roca, uno de los personajes de alto rango dentro del movimiento revolucionario cubano y uno de los fundadores del Partido Comunista de Cuba. “Esto ha sido fuerte tanto para Vladimiro como para Yuri. Los dos siempre recibían muchas amenazas por parte del régimen para que cambiaran su forma de pensar.” Mientras el tío de Yuri pasó varios años en la cárcel, su sobrino está enfrentando la prisión ahora mismo. Fue también Yuri, quien apareció en una foto emblemática con su boca tapada por un oficial cubano durante la manifestación convocada en la ocasión del Día Internacional de los Derechos Humanos el 10 de diciembre de 2015. “Ese día tanto él como yo sufrimos una brutal golpiza,” cuenta Eralidis.  

El periodista fue detenido en junio de 2021 a causa de supuestos delitos de propaganda enemiga de carácter continuado. “A Yuri lo llevan a la cárcel el 14 de julio de 2021 por ser un periodista independiente, por publicar en las redes sociales todo lo que ocurre en el país. Yuri y sus colegas lanzaron unas octavillas en la calle Galeano que contenían muchas frases martianas, frases de Maceo y otras, pidiendo la libertad de presos políticos. Eso fue lo que la Seguridad del Estado tomó en cuenta como argumento el día del juicio.” A Yuri le pusieron en la Villa Marista[8] y Eralidis fue golpeada por varias oficiales. Allí el periodista pasó unos dos o tres meses. “Yo iba allí cada semana a llevarle cigarros etcétera, cuando preguntaba por él, me decían que estaba bajo un proceso de investigación. Me quedé sin saber nada de él,” describe los primeros meses. Yuri se puso en una huelga de hambre y sufrió un fallo de riñones. “Más tarde, el abogado de Yuri me dijo que él casi había perdido la vida allí en Villa Marista.” Pasados los tres meses, a Yuri le trasladaron a la cárcel de Combinado del Este. “Estuvo prácticamente desaparecido, secuestrado por el régimen…,” cuenta. Eralidis llegó a ver a Yuri por la primera vez desde su detención en noviembre de 2021. “Me dijo que en Villa Marista le sacaban de la celda a cualquier hora para tratar que él colaborara con ellos.” Un año después se celebró el juicio. “Parecía un juicio de uno de los más grandes capos de Cuba. Fue sacado del Combinado del Este totalmente escoltado de patrullas, de caballos, de carros de Seguridad del Estado. Por el camino del Combinado del Este hasta Marianao todos los vehículos tuvieron que abrir paso. En el tribunal nadie podía acercarse, todos estaban armados, no se podía pasar por las calles alrededor del tribunal,” describe las medidas tomadas por las autoridades cubanas. Finalmente, a Yuri le condenaron a cinco años de prisión. “Su estado de salud es crítico, comenzó a tener padecimientos de los riñones, inflamaciones en los pies. No le han dado asistencia médica. Se ha convertido en un hipertenso y no le dan sus medicamentos. Además, está perdiendo la visión con mucha rapidez,” denuncia Eralidis.  

El activismo de Eralidis ha alcanzado a una gran parte de sus familiares. “Mi hija está embarazada y me la provocaron un accidente dejándomela tirada en la calle sin socorro. Posteriormente me dijeron que sabían cuál era el auto que la había atropellado, pero hasta el día de hoy yo no lo sé. Mi hija se golpeó mucho. Gracias a Dios el niño no sufrió daño. Cuando estudiaba, me la asaltaron. Recibía amenazas telefónicas. De hecho, la Seguridad del Estado en ocasiones me dijo que todas las personas que tenía a mi alrededor van a sufrir las consecuencias de mis actos,” cuenta y explica que en su opinión la dictadura no permite que un opositor tenga amigos ni otras personas cercanas. A pesar de todo eso, Eralidis siente un cambio del clima en la sociedad, entre otras cosas por la afección que le demuestran algunos de sus vecinos que se interesan por el estado de Yuri. Eralidis cree que la vida de su pareja está en peligro en la prisión y se esfuerza todo lo posible para difundir la información sobre su caso.

 

[1] Los Comités de Defensa de la Revolución se fundaron el 28 de septiembre de 1960, en La Habana, Cuba, con el papel de desempeñar tareas de vigilancia colectiva para delatar a los individuos en contra del sistema político cubano.

[2] La serie de arrestos contra detractores de la dictadura de Fidel Castro ocurridos durante la primavera de 2003. A este grupo se le suele llamar por parte de la disidencia cubana el grupo de los 75

[3] En 1980, el flujo migratorio de Cuba a Estados Unidos se intensificó a raíz del Éxodo del Mariel. El régimen castrista permitió que unos 125 000 refugiados cubanos zarpasen rumbo a Estados Unidos desde el puerto de Mariel, a bordo de una decrépita flota de embarcaciones privadas. Se calcula que una quinta parte eran criminales y demás “indeseables”.

[4] La Unión Patriótica de Cuba (UNPACU) es una organización disidente cubana, descrita como „el mayor grupo de la oposición cubana“ por el Departamento de Estado de los Estados Unidos.

[5] José Daniel Ferrer García (Palma Soriano, 29 de julio de 1970) es un activista cubano por los derechos humanos, al que los medios internacionales y españoles atribuyen ser „la cabeza visible del movimiento disidente en el interior de la Isla desde la muerte de Oswaldo Payá, en julio de 2012.

[6] Laura Pollán fundó el grupo disidente Damas de Blanco, que convoca marchas pacíficas de protesta con las mujeres y cónyuges de presos políticos en Cuba para reclamar su liberación.

[7] Oswaldo Payá fue un disidente cubano que el día 22 de julio de 2012 fue seguido y acosado por vehículos de la policía política  en la carretera de Bayamo y murió en un hecho  que no ha sido aclarado.

[8] Villa Marista es una prisión en La Habana conocida por las detenciones de prisioneros políticos.

 

**********************************

„Pamatuji si na bujnou vegetaci a hromady mravenců, kteří lezli dovnitř obydlí, které jsem sdílela s ostatními členy rodiny,“ popisuje nástrahy tropické přírody, se kterými sváděli místní obyvatelé každodenní boj. Eralidis Fromenta Polanco se narodila 27. listopadu roku 1973 ve městě Palma Soriano. To se nachází nedaleko svahů pohoří Sierra Maestra a v minulosti bylo dějištěm jedné ze slavných vítězných bitev, kterou zde svedly oddíly vojska pod vedením Fidela Castra ještě před konečným vítězstvím kubánské revoluce.

Nepoddajnost jako způsob života

Eralidis byla odjakživa velmi nezávislá bytost vzdorující snahám o indoktrinaci. Po vyučování zůstávala už jako malé děvče často venku a odmítala se účastnit všemožných aktivit pořádaných za účelem oslav komunistické ideologie. „Myslím si, že ve skutečnosti jsem těm věcem nikdy ani nezačala věřit. Například jsem nikdy nebyla na schůzi CDR[1],“ popisuje svůj vztah k oficiálním a režimem podporovaným konceptům. Město, odkud pocházela – Palma Soriano – bylo zároveň také místem, odkud vzešlo hned několik opozičníků a účastníků demonstrací během takzvaného Černého jara[2].

„Do Havany jsem se dostala ve dvanácti letech. Nejdříve jsme bydleli v Boyeros,“ vypráví. Osmdesátá léta, kterým se občas přezdívá kubánské zlaté desetiletí kvůli ve srovnání s jinými dekádami relativně přijatelným životním podmínkám, hodnotí Eralidis mnohem kritičtěji, než většina ostatních Kubánců. „Vždyť to byla doba exodu z přístavu Mariel[3]… jak by to asi mohla být zlatá dekáda, když z Kuby odešlo tolik lidí, že tady skoro nikdo nezůstal,“ poznamenává. Později, někdy kolem roku 1997, se společně se svou vlastní rodinou přestěhovala do čtvrti San Miguel del Padrón a v současnosti bydlí v rezidenční čtvrti Nuevo Vedado. „San Miguel byla vždycky problematická oblast. Pohybovalo se tam velké množství nebezpečných mladíků,“ vzpomíná na život na periferii hlavního města Kuby. A je pravda, že od té doby se sice mnohé změnilo, nicméně bohužel spíše k horšímu. „V téhle čtvrti bylo vždycky spousta zbraní. Kde se tam vzaly, to nevím. Je ale zřejmé, že zatímco dříve se mezi sebou chlapci poprali pěstmi, dnes řeší spory o mnoho častěji noži nebo rovnou střílejí,“ tvrdí Eralidis. Podle ní je hlavním spouštěčem násilností nedostatek jakéhokoliv normálního vyžití pro mládež. „Myslím si, že je to jeden z faktorů, který nakonec položí každou diktaturu.“ Její syn byl právě kvůli tomu, že pocházel z oblasti San Miguel de Padrón, dokonce znevýhodňovaný ve škole. „Když ho vyhodili poprvé, bylo to jednoduše kvůli tomu, že byl odsud. Samotná paní ředitelka mi to přímo řekla. Že prý kdyby byl odněkud jinud, nebyl by problém.“

V době synova dospívání se Eralidis začala zapojovat do činnosti strany Partido Popular Republicano, kterou založil Reinaldo Gante Hidalgo. „Otec mých děti byl členem strany. Zpočátku se do různých aktivit zapojoval hlavně on. Já jsem se starala o domácnost,“ vysvětluje. Jenže s tím, jak se její syn opakovaně stával obětí diskriminace mimo jiné i kvůli vazbám rodiny na opoziční hnutí, Eralidis docházela trpělivost a nakonec se rozhodla pro razantnější řešení. Sdělila svému manželovi, že se bude muset více podílet na chodu domácnosti, protože ona se naplno pustí do boje za práva svých dětí. Tehdy se psal rok 2007. „Šlo mi o to, abych mohla uplatňovat práva, která mi náleží jako matce mých dětí,“ říkán a vysvětluje, že nejprve zkoušela napsat dopisy na několik na sobě nezávislých oficiálních míst. Bohužel, odpověď byla vždy negativní. Úřady jí většinou sdělili, že syn se zkrátka musí pokusit zařadit do společnosti. Po těchto neúspěších se Eralidis rozhodla obrátit na jednoho svého známého ze Santiaga de Cuba, který jí přivedl do řad organizace Unión Patriótica de Cuba, zkráceně UNPACU[4], kterou vedl José Daniel Ferrer. Zároveň se podílela na akcích pořádaných hnutím Damas en Blanco[5]. „Právě do této doby se datují počátky mého občanského aktivismu, který se protáhl až do dneška.“

Nesouhlas s režimem ovlivňuje život všech ve vašem okolí

Pronásledování ze strany úřadů na sebe pochopitelně nenechalo dlouho čekat. Eralidis byla poprvé zadržená, když společně s několika dalšími opozičníky z organizace UNPACU cestovali do města Las Tunas, kde měli v úmyslu podpořit hladovku svých kolegů. Policisté ji vysadili z auta a naložili do antonu. Poté ji drželi v místnosti s na maximální výkon nastavenou klimatizací a několik hodin ji vyslýchali. „Když bych to měla spočítat dnes, jsou to tisíce různých potyček a zadržení. Už se do nedá spočítat přesně. Občas to bylo na celý den. A vlastně i tady, kde teď bydlím, mě neustále někdo obtěžuje nebo mě chce zabránit opustit dům,“ popisuje každodenní život ve čtvrti Nuevo Vedado, která byla v minulosti místem bydliště mnoha režimu věrných vojáků. Dnes už se ale podle Eralidis obyvatelé nevyznačují nějakým většinovým schvalováním směru, kterým se ubírá kubánská vláda. I přesto se ale místní policisté a úředníci snaží znepříjemnit Eralidis život jak je to jen možné. Ta se v minulosti zapojovala také do činnosti organizace Damas de Balnco, a dobře si pamatuje na jednu z jejích hlavních postav, Lauru Pollán. „Laura byla matkou kubánské opozice. Zanechala za sebou moc hezké poselství, které teď následujeme. Její smrt nebyla přirozená a my budeme nadále pokračovat v naší snaze šířit povědomí o tom, že jí kubánská vláda zabila stejně tak, jako to udělala i s Oswaldem Payá[6],“ říká.

Kromě toho, že se Eralidis hrdě hlásí ke kubánskému opozičnímu hnutí prostřednictvím vlastní iniciativy, je také současnou manželkou politického vězně Lázara Yuriho Valle Rocy, nezávislého novináře, který se věnoval mimo jiné pokrývání akcí pořádaných organizací Damas en Blanco. Ti dva se poznali před nějakými patnácti lety. „Toho dne mě zadržela policie. Měli jsme uspořádat nějakou aktivitu v domě jednoho z kritiků kubánské vlády v Marianau. Zavlekli mě do cely a druhý den jsem odtamtud odcházela nemocná. Nakazila jsem se tam nějakou bakterií. Spojila jsem se s novinářem Davidem Aguilou a jeho prostřednictvím jsem poznala Yuriho,“ vypráví. Lázaro Yuri Valle Roca pochází z rodiny, která má dlouhou historii spojenou jak s kubánským režimem, tak s opozicí. Je synovcem Vladimira Rocy Antúneze, významného opozičního předáka, který byl zároveň synem Blase Rocy, který byl pro změnu jedním z vysoce postavených členů revolučního hnutí Fidela Castra a jedním ze zakládajících členů Komunistické strany Kuby. „Jak Vladimiro tak Yuri se s tou skutečností těžko srovnávali. Oba neustále dostávali nějaké výhrůžky z oficiálních míst. Snažili se, aby změnili názor a stali se podporovateli režimu.“ Zatímco Yuriho strýc strávil ve vězení mnoho let, on sám si odpykává svůj trest právě teď. Byl to také Yuri, kdo se objevil na emblematické fotografii, na které mu někdo zacpává ústa rukou během demonstrace svolané na Mezinárodní den lidských práv, 10. prosince 2015. „Toho dne jsme jak on, tak i já, dostali od policistů pořádný výprask,“ dodává Eralidis.

Známý novinář byl zatčený v červnu roku 2021 kvůli údajnému vytrvalému šíření propagandy nepřátelské mocnosti. “Ve vězení skončil 14. července 2021 kvůli tomu, že se věnuje nezávislé novinařině. Zveřejňuje na sociálních sítích informace o všem, co se děje v této zemi. Yuri a jeho spolupracovníci rozhazovali v ulici Galeano letáky obsahující množství hesel José Martího[7], Antonia Macea[8] a dalších. Požadoval svobodu pro politické vězně. A právě tohle si Státní bezpečnost vyhodnotila jako šíření nepřátelské propagandy a použila to proti němu u soudu.“ Yuri skončil na tři měsíce ve věznici Villa Marista a Eralidis dostala bití. „Každý týden jsem mu tam nosila doutníky a podobně. Když jsem se na něho ptala, odpovídali mi jen to, že Yuri je stále vyšetřován. Nevěděla jsem o něm zhola nic,“ popisuje první měsíce po zadržení. Yuri se rozhodl pro protestní hladovku a začali se mu objevovat zdravotní problémy – nejprve selhání ledvin. „Jeho právník mi zpětně přiznal, že tam Yuri málem zemřel.“ Po přibližně třech měsících ve věznici Villa Marista se Yuri ocitl ve vězení Combinado del Este. „Byl v podstatě unesený režimem. Zmizel,“ říká Eralidis. Poprvé od jeho zadržení ho spatřila až v listopadu 2021. „Vyprávěl mi o tom, jak ho ve vězení Villa Marista každou chvíli vytahovali z cely a snažili se ho přesvědčit, aby začal spolupracovat.“ Než se uskutečnilo soudní řízení, trvalo to celý rok. „Vypadalo to, jako by soudili nejnebezpečnějšího zločince z celé Kuby. Věznici Combinado del Este opustil v doprovodu ozbrojenců, policistů na koních a vozidel Státní bezpečnosti. Po cestě do Havany museli všechny projíždějící auta zastavit na straně silnice. Do soudní síně se nikdo nemohl dostat, všichni uvnitř byli ozbrojení. A nedalo se přiblížit ani k samotné budově zvenku,“ popisuje teatrální bezpečnostní opatření. Yuri nakonec vyfasoval pět let natvrdo. „Jeho zdravotní stav je kritický. Opakovaně mu selhávají ledviny, má záněty na dolních končetinách. Jenže k němu nechtějí pustit lékaře. A to přesto, že trpí vysokým tlakem. Nedávají mu léky, které potřebuje. A aby toho nebylo málo, začal ztrácet zrak,“ pokračuje Eralidis.  

Její občanská angažovanost se postupně začala negativně projevovat i na životech jejích blízkých. „Moje dcera byla těhotná, když jí někdo z ničeho nic srazil na ulici a ujel. Nikdo jí tam nepomohl. Nakonec mi řekli, že sice vědí, jak se to stalo, ale já jsem se od nich dodnes nic konkrétního nedozvěděla. Dcera byla pěkně pomlácená, ale dítě naštěstí zůstalo v pořádku. Dříve, ještě když studovala, tak jí přepadávali. Dostávala také výhružné zprávy po telefonu. Samotní agenti Státní bezpečnosti mi ostatně několikrát připomněli, že jestli budu pokračovat ve svých aktivitách, tak to bude mít dopad na život mých blízkých,“ vysvětluje a tvrdí, že diktatura nedovolí, aby měl člověk, který se proti ní staví odmítavě normální vztahy se svým okolím. Navzdory tomu všemu Eralidis pociťuje změnu v chování Kubánců. V tomto kontextu zmiňuje například starost, kterou mají její sousedé o zdravotní stav Yuriho. Eralidis je přesvědčená, že Yurimu hrozí ve vězení obrovské nebezpečí fatálního zhoršení zdraví a všemi možnými prostředky se snaží šířit informace o jeho nespravedlivém uvěznění.

 

[1] Los Comités de Defensa de la Revolución, neboli Výbory na obranu revoluce, byly založeny v roce 1960. Slouží k sousedskému udávání lidí neztotožňujících se s ideály Kubánské revoluce.

[2] Černé jaro (primavera negra) označuje potlačení demonstrací proti režimu, které vypukly v roce 2003.

[3] V roce 1980 se z přístavu Mariel se souhlasem kubánské vlády vypravilo do Spojených států amerických vice než 100 000 lidí. Mezi nimi i významná skupina nejrůznějších trestanců a dalších na Kubě nežádoucích živlů.

[4] Vlastenecký svaz Kuby (UNPACU) je největší kubánská opoziční organizace. Všichni její členové jsou kubánskou vládou považovaní za agenty USA a opakovaně zadržovaní.

[5] Damas en blanco patří mezi opoziční hnutí na Kubě. Organizace sdružuje manželky, matky a další příbuzné politických vězňů.

[6] Oswaldo Payá byl kubánský opoziční lídr, který zemřel za dosud nevyjasněných okolností při dopravní nehodě.

[7] José Martí byl kubánský národní hrdina a jedna z vůdčích postav boje za nezávislost.

[8] Další z vůdčích postav boje za kubánskou nezávislost.