Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Claudio Fuentes Madan (* 1975)

• nace el 29 de enero de 1975 en el Vedado, La Habana, en una familia acomodada

• activista de Estado de Sats

• activista del proyecto “Presos de Castro”

• activista en “Todos marchamos”

• en 1996 se graduó en el Instituto Superior Pedagógico Enrique José Varona en la especialidad de Biología

• graduado de la Academia San Alejando en Artes Plásticas

• se formó de manera empírica en la Fotografía

• fue profesor de Biología

• entrada en la oposición gracias a conocer a Gorki (banda Porno para Ricardo) y la cercanía de los medios y opositores producto de que lo apresaran en el 2008

• trabajó con Yoani Sánchez y Reinaldo Escobar en la Academia Blogger, como profesor de Fotografía, donde también recibió clases

Českojazyčná verze textu následuje po španělské verzi:

“Nadie escucha aún” es una de las etiquetas que usa Claudio Fuentes Madan, un luchador por los derechos humanos en Cuba. Un activista volcado desde distintos proyectos a conseguir liberar a Cuba de la dictadura y, sobre todo, la amnistía general para todos los presos políticos, a los que se acerca de modo personalizado para visibilizar sus situaciones y las de sus familias. Enfocado en un proyecto de país que articule un reemplazo para el castrismo, desde el debate y las sanciones efectivas, y que su vez garantice la democracia para las futuras generaciones una vez haya caído el régimen actual.

Familia acomodada

Nace en La Habana, Cuba, en el municipio del Vedado, el día 29 de enero de 1975. Proveniente de una familia acomodada y bien estructurada, creció en una casa amplia y en buenas condiciones heredada (patrimonio familiar), pero a su vez conoció la marginalidad a través de sus amigos y futuros alumnos, crecidos en barrios insalubres, de familia desestructurada y sobre los cuales no existía gran preocupación por parte de los padres o familiares de crianza; lo que le lleva a reconocer privilegios desde el haber nacido blanco, en la capital y en un barrio residencial, con unos padres que se preocupaban mucho por su educación. Sus padres no pertenecían ni a organizaciones de masas (CDR[1], FMC[2]) ni a la oposición, o sea, políticamente no se definían por ninguna postura específica.

Se gradúa del Instituto Superior Pedagógico Enrique José Varona en la especialidad de Biología, en el año 1996, y ejerce su servicio social como profesor de la misma especialidad en un instituto del barrio “El Fanguito” (nombre de zona marginada de La Habana[3]) durante los dos años que duró su servicio social[4]. Se gradúa también de la Academia de Artes Plásticas San Alejandro[5]. Y se forma de manera empírica en la especialidad de Fotografía, lo cual le sirvió también para desempeñarse como profesor en la Academia Blogger, academia de blogueros fundada por la conocida periodista Yoani Sánchez y su esposo, Reinaldo Escobar, donde también recibió clases como alumno.

Todos sabíamos que esto era una dictadura

Su relación con la oposición se debe a su amistad con Gorki Luis Águila Carrasco, cantante del grupo musical Porno para Ricardo[6]. “Eran, sencillamente, gente descontenta. Todos sabíamos que esto era una dictadura (…), pero nos quedaba muchísimo camino”.

A Gorki se lo llevaron preso por segunda vez en 2008. Esto generó el interés de los medios independientes y de opositores al sistema, con los cuales después se fue relacionando poco a poco. También comenzó a entrevistar a distintos opositores, ya que coincidían en ideas sobre el presente y futuro de Cuba, según expresó Claudio, “hablábamos el mismo idioma”.

Los presos de Castro

Estas inquietudes y entrevistan lo llevan a conocer mucho más sobre la realidad política de la oposición y a querer hacer tanto por la libertad de Cuba como por los presos políticos mediante un proyecto llamado “Los presos de Castro” es un proyecto llevado a cabo por Claudio Fuentes Madan, que surge desde dentro de “Estado de Sats[7]”, organización sin fines de lucro que promueve el pensamiento y activismo desde los preceptos de la libertad y la responsabilidad individual; con la tarea de visibilizar la situación de los presos políticos en Cuba, dar a conocer sus historias, hacer un seguimiento de su situación y, a su vez, conseguir mayor respaldo económico y jurídico tanto para los presos como para sus familiares, así como una amnistía política general que finalmente los libere. Se genera desde el compromiso de no dejarlos a su suerte, ya que “abandonarlos es un crimen”, y, a la vez, intenta responder a un llamado democrático y cristiano de no olvidar a los que, al igual que él, han enfrentado y enfrentan la misma lucha.

Entre las iniciativas que se han llevado a cabo como parte del proyecto está la elaboración de carteles para difundir en redes, twitazos conjuntos, hashtags o etiquetas tipo “nadie escucha aún”, “no nos dejen solos”, etc., el “Todos marchamos”, que fue una iniciativa en la que salían cada domingo desde la iglesia de Santa Rita (Miramar) pidiendo amnistía para los presos políticos bajo las consignas de “Viva la libertad”, “Abajo el castrismo”, “Vivan los Derechos Humanos”, “Cese a la represión”, y por la que fueron reprimidos en numerosas ocasiones, y, actualmente, un programa de radio con el mismo nombre (Los presos de Castro), que se emite desde la plataforma de “Estado de Sats”, cada martes, durante 45 minutos, que actualiza de la situación de dichos presos y sus familiares, así como las necesidades que estos tengan, tanto económicas como de apoyo social y jurídico.

Posición dentro de la oposición

Dentro de la oposición se reconoce como parte de un grupo conservador, opuesto a la Agenda Obama (reapertura de las relaciones bilaterales entre Cuba y EE.UU.), de raíces católicas y que respaldan más los modos tradicionales de hacer resistencia al régimen, como son el Embargo[8] y la presión interna y externa mediante protestas, considera que es imprescindible mantener esos espacios disidentes de legitimidad, con cultura de resistencia, política y de relación de enfrentamiento directo al régimen.

Cree que los disidentes tienen la responsabilidad de articular desde hace tiempo una estructura y un proyecto que vaya preparando un reemplazo al castrismo. “Si no hay una articulación entre la oposición, el exilio y otros países democráticos, el régimen, que tiene suficiente capacidad, va a remontar”, opina Claudio Fuentes.

Es necesaria una oposición fuerte interna que determine una ruta a seguir. “El que crea, desde el exilio, que se puede saltar una opción política que tenga la legitimidad, que esté hecha desde aquí dentro, está condenado a fracasar”, comenta Claudio al respecto.

En estos momentos mantiene una actitud pesimista ante el fin de la dictadura, considera que hay muchos aspectos que son “buenos para el castrismo”, como son la reciente desunión de los grupos disidentes; el éxodo masivo constante[9], “la estampida y el éxodo desangran al país”; de las pocas sanciones a nivel internacional contra el castrismo; de empresas que, en pos de mantener las buenas relaciones económicas con el Gobierno, colaboran con el trabajo mal pagado a ciudadanos cubanos, como, por ejemplo, las empresas españolas Meliá e Iberostar; de la complicidad de instituciones y organizaciones internacionales, como son la ONU, de la cual Cuba sigue siendo miembro, el Parlamento Europeo, en el cual hasta el momento de la entrevista eran mayoría los miembros que no condenaban la dictadura en Cuba ni la situación de los presos políticos; y del deslazamiento de la visibilidad hacia artistas e influencers fuera de la isla con, según Claudio Fuentes, poca “cultura de enfrentamiento al poder” y “poca formación política”.

Y finalmente, dice Claudio ante la pregunta sobre el futuro de Cuba y la situación de la oposición: “Por un lado nos reprime el sistema, y por otro nos abandona el mundo libre”.

 

[1] Comités de Defensa de la Revolución. Organización de barrio establecida para votar en las bases, vigilar y controlar.

[2] Federación de Mujeres Cubanas. Organización para atender los problemas de la mujer.

[3] Zonas de la ciudad pobres, también conocidas como “Llegaypon”, de ciudadanos que se trasladan sobre todo de otras provincias, sin recursos y arman sus viviendas con lo que van encontrando y al margen de las instituciones y las regulaciones de la ciudad.

[4] Tiempo de trabajo con salario mínimo que se ejerce al terminar la carrera universitaria. Se considera socialmente como una especie de pago por haber recibido una enseñanza “gratuita”.

[5] Academia nacional para la formación de artistas plásticos.

[6] Grupo musical de punk rock de Cuba. Fundado en 1998, es uno de los mayores referentes culturales de la inconformidad de algunos sectores de la juventud dentro de Cuba hacia el Estado socialista establecido con la Revolución Cubana.

[7] http://www.estadodesats.com/

[8] Sanción establecida comercial, económica y financiera por parte de Estados Unidos hacia Cuba, impuesta sobre la venta de armas por primera vez el 14 de marzo de 1958, durante el régimen dictatorial de Fulgencio Batista. La segunda vez fue en octubre de 1960, como respuesta a las expropiaciones de las compañías y demás propiedades de los ciudadanos estadounidenses en la isla por parte del nuevo gobierno revolucionario y se mantiene hasta hoy.

[9] Durante el periodo revolucionario se han dado varios éxodos masivos, el mayor de todos, entre 1959 y 1962, con la salida de expropiados, Operación Peter Pan y huida de familias afines al presidente anterior ante constantes ajusticiamientos, así como detractores del socialismo a partir de la Declaración Socialista de la Revolución el 16 de abril de 1961; y, posteriormente, en 1965 con los sucesos de Camarioca, donde el presidente dejo salir a todo el que quisiera por dicho puerto; en 1980 con los sucesos de  la Embajada del Perú, donde queda desprotegida la sede y miles de cubanos se asilan en la misma; en 1994 con el éxodo del Mariel y recientemente con la olas migrantes tanto a Europa como mediante caravanas por Latinoamérica.

 

Česká verze:

„Pořád nikdo neposlouchá“ – takový je jeden ze sloganů, které používá Claudio Fuentes Madan, bojovník za lidská práva na Kubě. Aktivista, který se podílí na množství různých projektů, jejichž cílem je osvobodit Kubu od diktatury, a především dosáhnout amnestie pro všechny politické vězně, ke kterým si nachází cestu, aby zviditelnil situaci jich samotných a jejich rodin. Zaměřuje se mimo jiné na projekt, jehož smyslem je pomocí veřejné debaty a účinných sankcí nahradit castrismus a který by zároveň zajistil demokracii pro budoucí generace, jakmile současný režim padne.

Zajištěná rodina

Claudio Fuentes Madan se narodil ve čtvrti Vedado v Havaně 29. ledna 1975. Pochází ze zajištěné a kompletní rodiny a vyrostl v prostorném a zařízeném domě, který byl rodinným majetkem, ale současně přes své přátele a pozdější studenty poznal i lidi, kteří byli odsunutí na okraj a žili v nezdravých čtvrtích a rozpadlých rodinách a o které se rodiče ani příbuzní příliš nezajímali. Díky tomu si uvědomoval, jak je jeho postavení privilegované, protože se narodil jako muž bílé pleti, v hlavním městě a v rezidenční čtvrti, a navíc rodičům, kteří o jeho vzdělání projevovali skutečný zájem. Jeho rodiče nebyli členy žádné z hlavních organizací (CDR[1], FMC[2]) ani opozice a politicky se nijak konkrétně nevymezovali.

V roce 1996 dokončil studia biologie na Vyšším pedagogickém ústavu Enriqueho José Varony a svou službu společnosti vykonával po dobu dvou let[3] jako vyučující v tomtéž oboru na místní škole ve čtvrti El Fanguito (okrajová čtvrť v Havaně[4]). Vystudoval také na Academia de Artes Plásticas San Alejandro[5]. Na základě vlastních zkušeností získal i vzdělání v oboru fotografie, což mu dále posloužilo, aby mohl působit jako vyučující na Academii Blogger, škole blogerů, kterou založila známá novinářka Yoani Sánchez a její muž, Reinaldo Escobar. Sem Claudio zároveň docházel i jako student.

Všichni jsme věděli, že tohle je diktatura

Své napojení na opozici vděčí přátelství s Gorkim Luisem Águilou Carrascem, zpěvákem a frontmanem kapely Porno para Ricardo[6]. „Byli to jednoduše lidé, kteří s tím vším nesouhlasili. Všichni jsme věděli, že tohle je diktatura (…), ale zbývalo nám ujít ještě dlouhou cestu.“

Gorkiho zatkli podruhé v roce 2008. To vyvolalo zájem nezávislých médií a odpůrců režimu, na která se postupně napojil. Spolu s tím začal provádět rozhovory s různými představiteli opozice, neboť se shodovali, co se týče představ o současnosti a budoucnosti Kuby. Jak uvedl Claudio, „jsme na stejné vlně“.

Presos de Castro

Tyto znepokojivé otázky a rozhovory Claudia Fuentese Madana přivedly k tomu, aby se toho o politické realitě opozice dozvěděl mnohem víc a chtěl toho pro svobodu Kuby a stejně tak pro politické vězně tolik udělat. Jeho projekt nazvaný Presos de Castro, tedy Castrovi vězni, vznikl v rámci organizace Estado de Sats[7], neziskového uskupení, které prosazuje myšlení a aktivismus na základě svobody a individuální odpovědnosti. Smyslem projektu je zviditelnit situaci politických vězňů na Kubě, seznámit veřejnost s jejich příběhy, sledovat vývoj jejich situace a spolu s tím získat větší ekonomickou a společenskou podporu jak pro samotné vězně, tak pro jejich rodiny, a současně dosáhnout politické amnestie pro všechny vězně, aby mohli být konečně osvobozeni. Projekt vychází ze závazku neponechat vězně jejich osudu, protože „ponechat je napospas je zločin“ a zároveň reagovat na demokratický a křesťanský apel a nezapomínat, že stejně jako on vedli a vedou stejný boj.

Iniciativy, které vznikly jako součást projektu, zahrnují vytvoření plakátů, které je možné sdílet na sociálních sítích, tvítovat, označovat hashtagy nebo slogany jako nadie escucha aún (pořád nikdo neposlouchá) či no nos dejen solos (nenechávejte nás samotné); dále hnutí Todos Marchamos, což byla iniciativa, v jejímž rámci aktivisté každou neděli vycházeli od kostela Santa Rita ve čtvrti Miramar a požadovali amnestii pro politické vězně hesly jako ‚Ať žije svoboda‘, ‚Smrt castrismu‘, ‚Ať žijí lidská práva‘, ‚Zastavte represe‘, za niž byli několikrát potrestáni, a v současnosti také rozhlasový pořad se stejným názvem (Presos de Castro), který se vysílá z platformy organizace Estado de Stats vždy v úterý, trvá 45 minut a hovoří se v něm o aktuální situaci politických vězňů a jejich rodin spolu s potřebami, které potřebují naplnit, ať již ekonomické nebo v oblasti právní a společenské podpory.

Postavení uvnitř opozice

V rámci opozice patří Claudio do konzervativního uskupení, které se vymezuje vůči tzv. agendě Obama (obnovení bilaterálních vztahů mezi Kubou a USA), s katolickými kořeny a jež podporuje spíše tradičnější způsoby, jak vzdorovat režimu, jako je embargo[8] a vnitřní i vnější nátlak formou protestů. Domnívá se, že je nezbytné tento legitimní disidentský prostor spolu s politickou kulturou kladení odporu a přímé konfrontace s režimem udržet.

Je názoru, že disidenti mají již nějakou dobu odpovědnost a měli by zformulovat vlastní představu, která Kubu připraví na nahrazení castrismu. „Pokud toto nebude jasně formulováno v opozici, v exilu a v ostatních demokratických zemích, režim, který je dostatečně odolný, se vrátí,“ domnívá se Claudio Fuentes.

K tomu je potřeba výrazná vnitřní opozice, která bude určovat směr. „Pokud se někdo v exilu domnívá, že je možné přeskočit legitimně zvolenou vládu, která se utvoří tady na Kubě, je předem odsouzený k neúspěchu,“ vyjadřuje se k tématu.

Co se týče konce diktatury, v této chvíli zaujímá Claudio Fuentes pesimistický pohled. Domnívá se, že existuje množství věcí, které castrismu hrají do karet, jako jsou aktuální rozpory mezi jednotlivými skupinami disidentů; neustálý masivní exodus[9] – „kvůli zběsilému úprku lidí země skomírá“– ; malé množství mezinárodních sankcí proti castrismu; firmy, které udržují dobré ekonomické vztahy s vládou, a podílejí se tak na špatně placené práci, již vykonávají kubánští občané – mohli bychom zmínit třeba španělské podniky Meliá a Iberostar – ; spoluvina mezinárodních institucí a organizací, jako je OSN, kde je Kuba stále členem, Evropský parlament, ve kterém až do chvíle, kdy vznikl tento rozhovor, většina členů neodsuzovala diktaturu na Kubě ani situaci politických vězňů; a přemístění umělců a influencerů mimo ostrov, spolu s „kulturou nedostatečného vymezování se vůči moci“ a „nedostatečným politickým povědomím“.

A konečně na otázku ohledně budoucnosti Kuby a situace v opozici odpovídá Claudio následovně: „Na jedné straně nás utlačuje režim, na druhé straně si nás přestává všímat svobodný svět.“

 

[1] Comités de Defensa de la Revolución neboli výbory na obranu revoluce. Organizace v každé čtvrti, které vznikly za účelem voleb, dozoru a kontroly.

[2] Federación de Mujeres Cubanas, tedy Svaz kubánských žen. Organizace, který se zabývala záležitostmi žen.

[3] Doba, kterou je třeba odpracovat za minimální mzdu po dokončení studií. Ze společenského hlediska má jít o určitou splátku dluhu společnosti za to, že dotyčnému poskytla vzdělání „zdarma“.

[4] Chudé části měst, známé také pod označením llegaypon, kde žijí především obyvatelé původem z jiných kubánských provincií, kteří nemají prostředky a stavějí si svá obydlí ze všech možných materiálů; zpravidla mimo státní dozor a bez městské infrastruktury.

[5] Národní akademie výtvarných umění.

[6] Kubánská punkrocková kapela. Byla založená v roce 1998 a jde o jeden z hlavních kulturních fenoménů vyjadřujících nesouhlas určité části kubánské mládeže se socialistickým státem, jaký se utvořil po kubánské revoluci.

[7] http://www.estadodesats.com/

[8] Obchodní, ekonomická a finanční sankce, kterou 14. března 1958 během diktátorského režimu Fulgencia Batisty zavedly vůči Kubě Spojené státy a která se nejprve týkala prodeje zbraní. Podruhé k tomu došlo v říjnu 1960 v reakci na vyvlastnění společností a dalšího majetku amerických občanů na ostrově novou revoluční vládou, a trvá dodnes.

[9] Během revolučního období došlo k několika masivním exodům, přičemž největším z nich byl ten v letech 1959–1962, kdy odešli lidé, jimž byl vyvlastněn majetek, proběhla operace Peter Pan a před nekonečnými popravami utekly i rodiny, které byly spřízněné s předchozím prezidentem, spolu s odpůrci socialismu poté, co bylo 16. dubna 1961 učiněno socialistické revoluční prohlášení, a následně v roce 1965 po událostech v zátoce Camarioca, kdy prezident nechal odejít všechny, kdo chtěli, přes místní přístav; dále v roce 1980 v souvislosti s událostmi na peruánské ambasádě, jejíž sídlo zůstalo bez ochrany a útočiště zde nalezly tisíce Kubánců; v roce 1994 během exodu z Mariel a nedávno během migračních vln jednak do Evropy, jednak jako kočovníci po celé Latinské Americe.