Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Giolvis Leliebre Duvergel (* 1982)

• nació en 1982 en Guantánamo, Cuba

• a los diez años empezó a estudiar en la Escuela de Iniciación Deportiva en Guantánamo

• fue testigo directo de la vida de los jóvenes en las escuelas interinas, donde los niños vivían separados de sus padres desde una edad muy temprana

• estudió también en la Escuela Pedro Pablo en Guantánamo que se hizo famosa por el nivel de violencia de algunos grupos de estudiantes

• hoy en día reside en la zona sur de la ciudad de Guantánamo – una de las más peligrosas de Cuba

• presenció el desarrollo de la pandemia del coronavirus en Guantánamo, donde la situación llegó a ser muy grave

• pertenece entre los exponentes locales de la música urbana

Českojazyčná verze příběhu následuje po španělské verzi:

El crecer en el Período Especial

“Llegó el momento en que si las personas expresan lo que verdaderamente sienten, es malmirado,” dice Giolvis Leliebre Duvergel, exponente local de la música urbana nacido en 1982 en Guantánamo. Primero estudió en la primaria José Martí en La Yaya que es una ciudad pequeña cerca de la presa que lleva el mismo nombre. “Allí empecé mi incursión en el deporte,” dice. Posteriormente, a los diez años, se fue a estudiar a la EIDE, o sea Escuela de Iniciación de Deportiva ubicada en Guantánamo. “Lo único que la diferenciaba de las demás escuelas era que tenía todas esas áreas de deporte. De la parte atrás lo primero que salía allí era la cancha de baloncesto. Había también el gimnasio de boxeo, el colchón de yudo y de lucha, tenis y esgrima,” cuenta. Las condiciones de vida en la escuela eran terribles. “Los entrenamientos eran durísimos. Había a veces que nosotros estábamos entrenando y no habíamos desayunado todavía. Muchos niños con talento no lo aguantaron y se fueron,” recuerda y considera que a pesar de lo difícil tenía también su lado positivo y el régimen estricto le ayudó a superar a momentos difíciles en la vida posterior. Giolvis entró a este instituto en pleno Período Especial. “En aquel entonces no había nada y las pocas cosas que se resolvían había que compartirlas con todo el mundo.” Más tarde sufrió una lesión de la rótula y tuvo que abandonar la escuela de deporte. Pasó a la Escuela Pedro Pablo que se hizo famosa por el nivel de violencia. “Había unos muchachos mayores que los estudiantes que frecuentaban esta escuela. Quitaban cosas a los niños más chiquitos y hubo momentos bastante tensos. Una faja a cada rato.” Giolvis se graduó de la secundaria y continuó con la formación pre-universitaria. Allí se incorporó a un equipo de lucha griega y tuvo bastante éxito. Recuerda que los muchachos intentaban frecuentemente fugarse de las instalaciones escolares para pasar tiempo fuera con las muchachas, por lo que les castigaban. “Nos ponían a baldear la escuela completa… Se dieron incluso muchos casos que botaron a los profesores por tener contacto con las muchachas,” recuerda. Durante los estudios había que cumplir con la obligación de trabajar en el campo. “Era como una asignatura… Imagínate un niño que venga de un lado... que no haya tenido ese roce con lo que es la agricultura y cuando llega allí hay una asignatura en la que es obligado ir al campo a trabajar y diariamente hacer la meta que ponían las personas que estaban al frente,” comenta. Si uno se rechazó a cumplir con la obligación, era castigado. “Si no cumplías con la meta, te la ponían doble mañana.” La separación de los niños viviendo en las escuelas sin tener contacto con sus padres influyó directamente en la conducta. “No había una persona que les inculque directamente lo que es bueno. Las muchachitas por necesidades hacían cosas... por un plato de comida... muchos se aprovecharon de ellas y hubo muchas que se desviaron a mal camino.”

Después de salir del preuniversitario se fue a trabajar a La Habana a un contingente de tabaco. En 2001 vino de vacaciones a Guantánamo. “Me cogió el servicio militar. Desde mi opinión personal no se puede obligar a una persona a hacer algo que no quiere hacer. Nunca más en la vida se recuperan estos años,” dice al respecto. Cuando terminó el servicio militar, se incorporó a trabajar con su padre en una brigada de montaje. “Hacíamos trabajos de soldadura, del mantenimiento de las centrales, todo lo que tiene que ver con las calderas, estructuras metálicas y estas cosas...” En eso estuvo más o menos cuatro años y posteriormente se fue a trabajar a la finca de su abuelo. Hoy en día trabaja en una salina en Guantánamo.

La música urbana como instrumento de realización personal

A Giolvis siempre le gustaba mucho la música urbana. Con un primo suyo con el cuál se encontraba durante las vacaciones en la casa de sus abuelos experimentaban con la música rap. “El rap es un modo de los afroamericanos para tener la libertad de poder expresar lo que les estaba pasando. Se convirtió en una moda y las personas que tenían necesidad de expresar lo que sentían cogieron esta música para representarse a ellos mismos y para representar a los que se identificaban con la música,” explica y piensa que hoy en día en Cuba es un género discriminado. “Llegó el momento en que si las personas expresan lo que verdaderamente sienten, eso es malmirado. No se le da el apoyo que se da a los demás géneros. Nosotros lo que logramos lo logramos por el esfuerzo propio.” Al mismo tiempo dice que algunos aspectos de la música urbana, como la cosificación de la mujer y la glorificación de la violencia no le gustan. “Los muchachos que se dedican a este tipo de música… no lo veo como algo que sería lógico para la humanidad. Creo que solo incita a la juventud más a la violencia.”

La zona sur del Guantánamo - el campo de batalla

Hoy en día reside en el sur de Guantánamo, en una de las partes más pobres de la ciudad. “Hay muchas zonas del sur que son barrios marginales. No hay nada donde tú puedas llegar y sentarse para relajar. Te pone a hacer comparaciones con otros barrios,” dice. Uno de los lugares que llegaron a tener muy mala fama por la violencia es la Plaza 28 de septiembre. “Eran los gladiadores que salían allí. Cada dos segundos un hecho de sangre. El sur llegó a ser uno de los pedazos más violentos de toda Cuba completa. Las personas allí se movían con limas, con machetes, todo el tipo de armamento. Hubo muchas muertes en esta plaza. Cuando hay un evento en cualquier parte de Guantánamo, siempre está la policía, aquí no.” Según Giolvis tiene que ver con la gran cantidad de pandillas de muchachos que no tienen otro entretenimiento que beber alcohol y consumir drogas.    

La pandemia y la reforma monetaria

La provincia de Guantánamo llegó a ser una de las más afectadas por la pandemia del coronavirus en Cuba. El Gobierno echó la culpa al pueblo al decir que no cumple con las restricciones. Sin embargo, en Cuba es difícil no estar cada día en las filas si es la única manera de conseguir los bienes. Además, la situación de la población se hizo aún más difícil cuando se efectuó la reforma monetaria. “Todas las cosas están caras, los precios altísimos. A la gente no le alcanza el dinero para comprar lo que necesita. La mayoría de las cosas se vende en tiendas por MLC y aquí no se cobra con ese dinero. Así que en vez de mejorar la situación la agravaron. No todo el mundo tiene familiares que les manden dinero del extranjero. No veo ningún resultado para la sociedad,” dice. En lo que se refiere a la mentalidad de los jóvenes cubanos, Giolvis cree que hay un deseo por un cambio. “La juventud de Cuba no quiere pasar lo mismo que pasaron nuestros abuelos.” Sin embargo, resalta que las condiciones para un cambio no son muy favorables. Por eso prefiere enfocarse en lo que le hace feliz, en la música.

 

Česká verze:

Dětství v Período Especial

“Přišla doba, ve které se svobodné vyjadřování našich skutečných pocitů stalo něčím, co lidé vidí neradi,“ říká Giolvis Leliebre Duvergel, lokální umělec věnující se žánru rap a hip hop ve městě Guantánamo, kde se také roku 1982 narodil. Nejprve chodil na základní školu José Martího ve městečku La Yaya, které se nachází poblíž stejnojmenné přehrady. „tam se ve mně probudila vášeň pro sport,“ vypráví. Když mu bylo deset let, přesunul se na sportovní školu v Guantánamu. „Vlastně jediné, co tuto školu odlišovalo od zbytku, bylo množství sportovišť všude kolem. Hned za školou bylo hřiště na basketbal. Měli jsme tam také boxerský ring a místo pro trénink juda a řecko-římského zápasu. Dále hřiště na tenis a tělocvičnu pro šerm,“ popisuje. Životní podmínky na škole byly ale otřesné. „Tak zaprvé, tréninky byly extrémně náročné. A to i přesto, že mnohokrát pro nás nebylo ani jídlo na snídani. Mnoho dětí to jednoduše nevydrželo, a i když byly velmi talentované, odešly studovat někam jinam,“ vzpomíná. Zároveň ale tvrdí, že právě nelehké podmínky na sportovní škole mu pomohly přenést se přes některé další komplikace plynoucí z života na Kubě. Giolvis absolvoval většinu školní docházky uprostřed období totálního nedostatku v podstatě veškerých věcí od jídla až po léky. Souviselo to s rozpadem Sovětského svazu a ukončením hospodářské podpory Kuby. Poslední desetiletí dvacátého století se proto zapsalo do dějin jako Período Especial[1]. „Tehdy nebylo vůbec nic. A to málo, co jsme si nějakým způsobem byli schopni zajistit, muselo být rozdělováno mezi všechny ostatní.“ Giolvis se později začal potýkat se zdravotními problémy. Bolely ho kolena a ze sportovní školy musel odejít. Přestoupil na školu Pedro Pablo v Guantánamu, která proslula velmi vysokou mírou násilí mezi studenty. „Byli tam starší kluci, kteří neustále okrádali mladší studenty. Atmosféra byla velmi vyhrocená. Rvačky mezi dětmi byly na denním pořádku.“ Poté Giolvis pokračoval na střední škole. K řecko-římskému zápasu se vrátil jako trenér a zaznamenal určité úspěchy. Z tohoto období si pamatuje mimo jiné na to, že chlapci často utíkali ze školy, aby se mohli potkávat s děvčaty. Za to je čekaly různé tresty. „Posílali nás vytírat podlahu po celé škole… Bylo ale i mnoho případů, kdy kvůli schůzkám s děvčaty vyhazovali samotné vyučující,“ popisuje. Během studií se jim, stejně jako ostatním vrstevníkům po celé Kubě, nevyhýbaly nucené práce v zemědělství. „Byl to v podstatě povinný školní předmět. A teď si představte někoho, kdo s takovou prací neměl žádné zkušenosti. Najednou musel splnit předmět, který spočíval v práci na poli a každý den musel plnit předepsané normy vykonané práce,“ vypráví. Když se někdo ohradil, čekal ho opět trest. „Když někdo nesplnit předepsané normy, další den mu toho naložili dvojnásobek.“ Život na internátních školách bez dozoru rodičů se přímo podepisoval na chování těchto mladých lidí. „Neměli jsme nikoho, kdo by nás vedl k dobrým mravům. Děvčata se potom kvůli různým věcem uchylovala k všemožným činnostem. Kolikrát se prostě chtěly jen najíst. Mnoho lidí je kvůli tomu zneužívalo a ta děvčata se nechávaly snadno svést na špatnou cestu.“

Po zakončení školní docházky Giolvis odešel za prací do Havany, kde pracoval v tabákovém průmyslu. V roce 2001 se vrátil do Guantánama na prázdniny a musel nastoupit povinnou vojenskou službu. „Já si osobně myslím, že nikdo vás nemůže nutit k takovým věcem. Pro někoho jsou to úplně ztracené roky, které už mu nikdo nevrátí,“ vyjadřuje se k této povinnosti. Když vojna skončila, začal pracovat společně se svým otcem jako montér. „Prováděli jsme různé svářečské práce a údržbu elektráren. Potom také cokoliv, co mělo co dočinění s kotli a podobnými věcmi…“ Takto se živil přibližně čtyři roky. Následně pracoval na farmě s dědečkem. Dnes je zaměstnaný v solném dole v Guantánamu.

Rap jako prostředek k vyjádření

Giolvis byl odjakživa velkým fanouškem moderní městské hudby, obzvláště pak hip hopu. Společně se svým bratrancem během prázdnin strávených tradičně u babičky pronikal do tajů tohoto žánru. „Rap je způsob, jakým se Afroameričané mohli svobodně vyjadřovat o věcech, které je trápily. Později se stal velmi populárním hudebním stylem a uchylovali se k němu lidé, kteří hledali prostředek pro vyjádření svých pocitů. S tím se pak mohli ztotožnit jejich posluchači,“ vysvětluje a dodává, že podle něj se jedná o na Kubě systematicky opomíjený žánr. „Dostali jsme se totiž do doby, kdy se na lidi, kteří se svobodně vyjadřují, kouká skrz prsty. Rap určitě nemá takovou podporu, jako některé jiné žánry. Veškeré naše úspěchy jsou výsledkem pouze a jedině naší píle.“ Jedním dechem ale dodává, že některé aspekty tohoto žánru se mu nelíbí. Mezi ně řadí například machistické vyjadřování o ženách a oslavování násilí. „Lidé, kteří tvoří takovou muziku… mě to prostě připadá, že je to proti lidské přirozenosti, je to blbost. A mladé to jen ponouká k dalšímu násilí.“

Jižní Guantánamo

Giolvis žije na jihu Guantánama, v jedné z nejchudších částí celého města. „Tato část je plná zón, které obývají ti sociálně nejslabší lidé. Není tu jediné místo, kam by si člověk mohl přijít odpočinout a nabrat síly. Člověku to nedá, neustále se sám sebe ptáte, proč to zrovna tady musí být tak zlé, když jinde to může být lepší,“ popisuje. Jedno z míst, které vešly v obecnou známost pro počet násilných incidentů, je pak náměstí 28. září. „Ten, kdo se tam odváží pohybovat, musí být úplný gladiátor. Každou chvíli se tam semele něco nehezkého. Jih města se stal jednou z vůbec nejnásilnějších částí celé Kuby. Někteří lidé tam chodí ozbrojeni různými pilníky, mačetami a podobně. Spoustu lidí tady přišlo o život. Když se něco děje v jiných částech, hned je tam policie, ale tady je to jinak.“ Podle Glovise souvisí neutěšená situace s velkým počtem gangů, jejichž členové nemají žádnou lepší zábavu, než opíjení a braní drog.

Koronavirová pandemie a měnová reforma

Provincie Guantánamo patří k těm, kde pandemie udeřila největší silou. Vláda házela vinu na samotné obyvatele a stěžovala si, že nedodržují opatření. Nicméně v takové zemi je velmi obtížné nesrocovat se ve frontách na zboží denní potřeby, když není jiný způsob, jak si ho opatřit. To celé se ještě zhoršilo s měnovou reformou na začátku roku 2021. „Všechno se hrozně zdražilo, lidem nestačí peníze na základní věci. Navíc většina z nich se prodává v obchodech za dolary. Takže je to ještě horší, než předtím. Ne každý má příbuzné v zahraničí, aby mohl přijít k dolarům. Nikam to nevede,“ rozčiluje se. Pokud jde o budoucnost Kuby, Glovis tvrdí, že lidé touží po změně. „Mladí nechtějí žít jako jejich prarodiče.“  Dodává ale, že moc naděje nemá. Soustředí se proto na to, co ho baví, na muziku.

 

[1] Období všeobecné krize, spojené s pádem Sovětského svazu v roce 1991. Bývá popisováno jako vůbec nejhorší období. Dlouhá léta hladu a nedostatku základních věcí a prakticky nulová možnost dopravy donutila Kubánce být autonomní, co se týče obživy a vymýšlet různé způsoby přežití – od uchovávání potravin až po výrobu mýdla nebo zubní pasty z nejrůznějších přírodních zdrojů, používání zdarma distribuovaných novin místo toaletního papíru a podobně. V tomto období se Kubánci stravovali převážně rostlinnou stravou (kukuřičná kaše s cukrem k obědu a se solí k večeři) a ti, co měli přístup do lesů, ulovili v podstatě veškerou zvěř, co by se dala jíst – od holubů, přes kachny a králíky až po dnes chráněné hutie (jutía). Ti, co měli štěstí a bydleli v okolí moře nebo řek a jezer, chodili denně na ryby, které pak konzumovali nebo vyměňovali se sousedy za jiné jídlo. Toto období bylo ukončeno až roku 1999, kdy byl do čela Venezuely zvolen Hugo Chávez a Venezuela se stala hlavním partnerem a dodavatelem ropy na Kubu, kterou následně kubánská vláda prodávala dále a získané prostředky investovala do zdravotnictví, školství a obživy obyvatelstva. (zdroj: https://www.mundo.cz/kuba/historie)