Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

José Benito Menéndez del Valle (* 1947)

„Yo siempre estando preso estaba libre. Mi cuerpo estaba preso, mi mente no, mis creencias no”.

  • Nació el 3 de abril 1947 en la Habana, República de Cuba

  • Desde la Revolución Cubana en 1959 José siempre ha sido contra el Gobierno de Cuba

  • De 1969 a 1973 estuvo preso por intentar derrocar al Gobierno cubano con las armas en la mano

  • En 1981 emigró con su familia a los Estados Unidos de América

  • En 1994 regresó a Cuba y bajo la tutela del movimiento “Dirección Insurreccional Nacionalista de Miami” intentó derribar al Gobierno de Cuba otra vez

  • Éste mismo año, en 1994, le acusaron de sabotaje armado contra el Estado de Cuba enviándole a prisión

  • En 2010, después de 16 años, terminó su cautiverio

  • Al salir de la cárcel se unió a los movimientos de oposición en Cuba

  • Vive en Cuba con su hermano, sin poder salir del país para ver a su esposa e hijos en los EE. UU.

Česká verze textu následuje po španělské verzi:

José Benito Menéndez del Valle pasó 20 años en varias cárceles cubanas por sus intentos de derrocar al Gobierno comunista en Cuba, sin embargo, pese a sus malogros intentos sigue adelante como opositor del régimen: “Un camino sí existe, no hay puerta atrás, hay que posesionar más el Gobierno.”

Camilo Cienfuegos

José Benito Menéndez del Valle nació el 3 de abril de 1947 en la Habana, Cuba. La mayoría de su infancia vivió en el campo con sus abuelos, ya que su padre fue miembro activo durante el proceso de la Revolución Cubana[1]. José recuerda su juventud: “Uno tenía que luchar por el trabajo, pero sí había facilidad de conseguir las cosas”. En el seno familiar dialogaron abiertamente sobre los condicionamientos políticos en Cuba, este, pese a que su padre era un hombre bastante reservado y cerrado. Cuando empezó la Revolución Cubana, José era un estudiante sin análisis profundo de lo que estaba ocurriendo, pero aun así desarrolló una imagen no favorable sobre el régimen de Fidel Castro: “Me molestaban los fusilamientos. Castro estaba diciendo una cosa, pero haciendo otra”. El efecto negativo se multiplicó, cuando en octubre de 1959 desapareció una de las figuras claves de la Revolución - Camilo Cienfuegos[2]: “Era un momento confuso en la sociedad. Un líder - militar, comandante, tenía mucho carisma entre la sociedad y de repente empezaban a decir al pueblo que era un traidor. No tenía explicación clara”.

El Tribunal Revolucionario

Cuando a principios de los años 60´s empezó a perderse la información de los periódicos y solo se anunciaban los éxitos de la transformación hacia un régimen comunista, obligaciones laborales y trabajos voluntarios, José ya había decidido derrocar al Gobierno comunista. Cuando José participó en el servicio militar obligatorio, aprovechó su estadía y planeó un ataque. En el 1968 José y compañeros pretendieron captar esta unidad militar, obtener armas y ocupar al pueblo Las Matanzas. Según José gozaban del apoyo del pueblo y de los presos políticos encerrados en una cárcel cercana. Sin embargo, el intento de ganar esta unidad militar no triunfó y debido al factor humano José con otros siete colegas cayeron presos. El Tribunal Revolucionario[3] sancionó a José en el caso 408/1968 con 12 años de cárcel por el atendado y la conspiración contra la Seguridad del Estado. Ya en prisión cumplió como preso político cuatro años, de 1969 a 1973, los cuales describe José como horrorosos: “Careo, las luces no te las apagan, el guardia viene y te da vuelta cada 10 o 15 minutos. Si estás en celda que tiene puerta de hierro, te dejan caer la puerta: ´PUM´”. José no tuvo contacto con su familia ocho meses, aunque justo en el año 1968 nació su hija, no la pudo ver. José se acuerda de que no había ventilación y hacía tanto calor, que las paredes sudaban y describe su condición en la cárcel como “plantado”, es decir intimidado y maltratado todo el tiempo, cuando le quitaban la ropa, se llevaban su literatura, al lado de los oídos intencionalmente rompían botellas de vidrio. A José le circulaban entre estas mazmorras, una de sus vivencias transcurrió en la cárcel de Matanzas ubicada en el Castillo San Severino o de Guanajay - ahí conoció a varios presos políticos, quiénes eran originalmente altos funcionarios del Gobierno de Fidel Castro.

La escapada por el puerto de Mariel

Cuando en el año 1973 salió José de la cárcel, empezó a buscar una casa para su familia y un trabajo. Durante los 80´s el Gobierno cubano aprovechó la situación en la Embajada de Perú, cuando la población se concentró para solicitar la salida de Cuba, en tanto el Gobierno decidió permitir la salida de: personas con animadversión hacia ellos, gente con enfermedad mental, discapacitados, algunos presos políticos y criminales. Ante esta oportunidad José migró con su esposa y tres hijos a Miami, Estados Unidos de América, hecho que recuerda con un poco de tristeza: “A mis padres no les dejaron salir, ni a mis otros hermanos”. La familia de José embarcó hacia la libertad con bastante suerte, ya que instantes posteriores a la salida se hundieron varias embarcaciones por un ciclón. Llegando a Miami, tuvieron que pasar unos días en la cuarentena, con otras familias, pero también con los criminales violentos de las cárceles cubanas, lo que preocupaba mucho a José y no lo dejaba dormir. Al salir de la cuarentena, les ayudó el gobierno americano a buscar un hogar y los apoyaba con comida. Ya cubiertas las necesidades básicas de su familia, José se puso inmediatamente en comunicación con un grupo anticastrista exiliado – “Dirección Insurreccional Nacionalista de Miami”.

Infiltración contrarrevolucionaria por el Palo Quemado

Como José siempre había tenido información sobre la situación en Cuba, le dolió inmensamente saber de la hambruna a principios de los años 90´s. “No escapando se puede encontrar libertad y para eso vinimos”, explica José su regreso a Cuba en el año 1994. El plan de José era derrocar al sistema cubano con un golpe armado. Con su compañero Irelio Barroso Medina del grupo opositor “Dirección Insurreccional Nacionalista” ilegalmente entraron a Cuba vía marítima por el Palo Quemado con un fusil AKM, una escopeta, una subametralladora y tres pistolas[4]. Otra vez por el error y miedo de una persona de confianza, la cual debía de recibirlos en Cuba, José cayó preso y le acusaron del sabotaje y las actividades contrarrevolucionarias. Lo condenaron a 16 años de privación de la libertad. Movían a José frecuentemente de una cárcel a otra, para evitar que hiciera amistades con los otros presos y para incomodarle. Para ese entonces ya habían muerto los padres de José y en Cuba solo le quedaba un hermano, también preso. Los hijos de José se quedaron en los EE. UU., sin poder visitar a su padre en la prisión en Cuba, por cuestiones de seguridad y también por la situación económica: “Pero no han dejado de atenderme, pero sí muy preocupante, no pudieron venir”, así recuerda tristemente José su soledad en la cárcel.

El castrismo me hizo más fuerte

José Benito salió de la cárcel en 2010, después de 16 años. Durante este año solicitó asilo político en la Embajada de los EE. UU., el cual rechazaron por la nueva política hacia los inmigrantes, debida ésta, a la inestabilidad e inseguridad en los EE. UU. posterior al ataque terrorista a las Torres gemelas en 2001.  José, decepcionado, pero entendiendo que cada país tiene sus leyes y políticas, creó un grupo anticastrista con el fin de apoyar la lucha pacífica en Cuba e ir instaurando una sociedad más consciente. El objetivo de la vida de José era claro: “Lograr respetar los derechos humanos, libertades y cambio, un cambio para tener la estructura de la educación como está presente en los países democráticos”. Aunque José sufría por la ausencia de su familia, seguía en la lucha contra el comunismo y subraya: “El castrismo no me ha quitado nada. Al contrario, me hizo más fuerte”. José apoya a los jóvenes, quiere que tengan más oportunidades en sus vidas, que se respeten sus derechos de ser más libres, que no tengan que prostituirse o tomar drogas. Como salió de Cuba en los años 80´s y volvió a tener contacto con la sociedad cubana 30 años después, puede comparar el comportamiento de los jóvenes: “Es una juventud más firme hoy, más identificada sexual y moralmente, ha creado sus valores, pero aun así sigue con la doble moralidad”.

Hay que posesionar el Gobierno

Hoy día lo que más anhela José es volver a ver a sus hijos y esposa, pero está sancionado y no puede salir de Cuba: “Quiero irme a ver a mis hijos y regresar a luchar en Cuba”, y comenta acerca de las agrupaciones y los movimientos civiles en Cuba: “De ellas mucho ya no comparto…el tiempo está pasando y poco se ha logrado en las cuestiones verdaderas - libertad, derecho, una democracia amplia, no solo para un partido”. Con un poco de decepción expone el exilio contemporáneo, ya que según José los valores en la sociedad cambiaron hacia una sociedad de bienes, antes existía una sociedad de compromisos sociales: “Esa juventud que se sale de aquí, aquí no hicieron nada y quieren indicarse ciertos derechos allá... El exilio histórico ha sido trabajando en bien de los cambios sociales... Es un choque generacional que cada día gana más lo económico que lo histórico”. Aunque el pueblo cubano ha cambiado, la lucha y convicción de José no: “Un camino sí existe. No tenemos puerta atrás. Hay que posesionar más el Gobierno. Hay que mantener una posición. Si en lo que creemos, no lo sabemos mantener, nos quita fuerza”.

 

[1] Revolución Cubana surgió en los años 1950´s y significó derrota del Gobierno de Fulgencio Batista y comienzo del Gobierno comunista de Fidel Castro el 1 de enero 1959. Más información aquí: https://mihistoriauniversal.com/edad-contemporanea/revolucion-cubana/

[2] Camilo Gorriarán Cienfuegos (1932-1959) perteneció a uno de los líderes principales de la Revolución Cubana. Más información aquí: https://www.ecured.cu/Camilo_Cienfuegos

[3] Tribunal Revolucionario sirvió para para juzgar cualquier transgresión de la ley, particularmente en las que estuviera involucrada un delito de carácter político. Más información sobre el Tribunal Revolucionario de Fidel Castro aquí: https://www.infobae.com/opinion/2019/06/21/tribunales-revolucionarios-cubanos-instrumento-del-castrismo-para-el-diseminar-el-terror/

[4] Más información sobre el intento de derribar al Gobierno cubano aquí: http://www.cadenagramonte.cu/efemerides/ver/1994-infiltracion-de-contrarrevolucionarios-radicados-en-miami-estados-unidos

 

Česká verze:

José Benito Menéndez del Valle strávil za své pokusy o svržení vlády v kubánských věznicích přes 20 let. Ani to ho ale neodradilo od jeho aktivit jako odpůrce komunistického režimu usilujícího o změnu: „Určitě existuje nějaká cesta, není cesty zpět, je potřeba posílit vliv ve Vládě.“

Camilo Cienfuegos

José Benito Menéndez del Valle se narodil 3. dubna 1947 v Havaně. Většinu dětství strávil se svými prarodiči na venkově, jeho otec se aktivně účastnil Kubánské Revoluce[1]. „Člověk musel bojovat za práci, ale ano, v té době se dalo sehnat ledasco,“ vzpomíná José na své mládí. V rodinném kruhu nebylo neobvyklé otevřeně diskutovat a hodnotit politickou situaci na Kubě, navzdory tomu, že Josého otec byl rezervovaný muž. Když vypukla Kubánská Revoluce, mladý José zrovna studoval a dle jeho slov mu chyběl dostatečný nadhled nad celou situací, ale i přes to si vytvořil negativní obrázek o nové vládě Fidela Castra: „Byl jsem striktně proti popravám. Castro ale říkal jednu věc, ale dělal pravý opak.“ Odmítavý postoj k nastolenému režimu zesílil, když v roce 1959 zmizela jedna z hlavních osobností Revoluce – Camilo Cienfuegos[2]: „Bylo to zmatené období. Vůdce – voják, velitel s velkým charisma, milován lidem. Najednou o něm začali šířit nesmyslné pomluvy, že je zrádce. A mlžili o všem, jeho smrt zůstala nevyjasněna.“

Revoluční soud

Když se na začátku 60. let minulého století začaly z novin vytrácet důležité informace a objevovat se články o úspěšné přeměně komunistického modelu nebo o dobrovolných pracích a podobných tématech, José už byl rozhodnut, že se pokusí svrhnout kubánskou vládu. Když se José účastnil povinného vojenského výcviku, využil příležitosti a začal plánovat útok. V roce 1968 se José se svými stejně smýšlejícími společníky chystal zmocnit vojenské základny, kam byl umístěn, získat zbraně a obsadit město Las Matanzas. Podle Josého počítali s podporu ve městě a s přízní politických vězňů z blízké věznice. Ovšem pokus o získání moci nad vojenskou jednotkou byl neúspěšný a José byl s dalšími sedmi aktéry zadržen. Revoluční soud [Tribunal Revolucionario][3] odsoudil Josého v případu č. 408/1968 ke dvanácti letům odnětí svobody za atentát a konspiraci proti Státní bezpečnosti. Nakonec si José ve vězení odpykal čtyři roky (1969–1973), které ale popisuje jako hrůzostrašné: „Nikdy nezhasnou světlo, každých 10–15 minut tě stráže kontrolují. Pokud jsi v místnosti s železnými dveřmi, schválně s nimi třískají.“ José zůstal bez kontaktu se svou rodinou a nic o nich neslyšel osm měsíců. José vzpomíná, že bylo takové vedro, až se stěny místností rosily. Josého během odpykávání trestu mučili, vydírali a vyhrožovali mu. Nutili ho svléknout se, zabavovali mu knihy, u uší mu rozbíjeli skleněné lahve. Úmyslně Josého přesouvali z jedné věznice do druhé, byl uvězněn například v Las Matanzas, kde byla věznice v historické budově hradu San Severín, anebo v Guanajay, kde se setkal s politickými vězni, kteří původně zastávali vysoké funkce ve vládě Fidela Castra.

Útěk přes přístav Mariel

V roce 1973 byl José propuštěn z vězení a ihned začal hledat bydlení a práci. Když v roce 1973 vypukla krize na Velvyslanectví Republiky Peru na Kubě, kde Kubánci hromadně žádali o azyl, Vláda využila situaci a nechala odejít některé, pro ni, problematické skupiny osob – s mentální poruchou, s fyzickým postižením, politické vězně, ale i vrahy a jiné kriminálníky. José využil možnosti a se svými třemi dětmi a manželkou emigroval do Miami, Spojených států amerických, na což ale José vzpomíná se smutkem: „Mý rodiče nemohli odejít s námi, ani sourozenci.“ Josého rodina odplula z Kuby s velikým štěstím, které už neměly posádky opouštějící břehy Kuby po nich – potopily se v silné bouři. Po příjezdu do Miami museli strávit několik dní v karanténě, s dalšími rodinami ale i s odsouzenými delikventy a násilníky, což Josého velmi znepokojovalo a nedalo mu spát. Po propuštění z izolace Josého rodinu plně podpořila americká vláda a pomohla jim při hledání bydlení i práce. Když se v Miami usídlili, José se ihned spojil s exilovou opoziční organizací – s „Národním povstaleckým představenstvem v Miami“ [Dirección Insurreccional Nacionalista en Miami].

Proti revoluční infiltrace přes Palo Quemado

José i v exilu sledoval situaci na Kubě a velmi ho zasáhly zprávy o probíhajícím hladomoru v první polovině 90. let[4]. „Na útěku člověk nemůže dosáhnout svobody, proto jsem se vrátil,“ vysvětluje José důvody své cesty zpět na Kubu v roce 1994. Josého plánem bylo zničit komunistický režim svržením kubánské vlády. Se svým kamarádem z „Národního povstaleckého představenstva v Miami“ [Dirección Insurreccional Nacionalista de Miami] Ireliem Barroso Medinou se po moři dostali ke kubánským břehům a nelegálně vstoupili na Kubu přes Palo Quemado [mys u kubánského pobřeží]. Když byli kvůli zradě osoby, která jim měla pomoci po příjezdu na Kubu, zatčeni, státní polici u nich zabavila pušku AKM, brokovnici, samopal a tři pistole[5]. José byl odsouzen k 16 letům vězení za sabotáž a protirevoluční činnost. Úmyslně Josého přesouvali z jednoho vězení do druhého, aby se nemohl spolčit s ostatními vězni a aby mu odnětí svobody co nejvíce znepříjemnili. V té době už Josého rodiče nežili a na Kubě měl pouze bratra, který byl taktéž ve vězení. Josého děti zůstaly v Americe, kvůli bezpečnosti a finanční situaci bez možnosti navštívit svého otce na Kubě: „Ale nikdy se o mě nepřestali zajímat, ale bylo to nepříjemné, nemohly za mnou nikdy přijet,“ vzpomíná José smutně na svou osamělost v kubánských věznicích.

Castrismus mě zocelil

V roce 2010 byl José Benito po 16 letech propuštěn na svobodu. V tom samém roce José zažádal o politický azyl na Velvyslanectví Spojených států amerických, který mu byl ale zamítnut kvůli nové migrační politice zavedené po útoku na Světové obchodní centrum v roce 2001. José byl zpočátku zklamán, ale dodává: „Úplně to chápu, každá země má svá pravidla a principy, musíme je respektovat.“ José se rozhodl založit protivládní, ale mírovou skupinu s cílem podporovat občanskou společnost na Kubě. Životní cíl měl José stanoven jasně: „Dokázat, aby se lidská práva na Kubě doopravdy respektovali, docílit svobody a změny, změny, která by umožnila nastolit vzdělávací systém, který existuje v demokratických zemích.“ I když José trpěl odloučením od své rodiny, nepřestal bojovat proti komunismu a dodává: „Castrismus mi nic nesebral, naopak, zocelil mě.“ V současnosti José podporuje dospívající, snaží se, aby pro ně existovala možnost svobodně se za sebe rozhodovat, aby jejich základní práva byla respektována, a hlavně aby si nemuseli přivydělávat prostitucí nebo drogami. Jelikož José zažil kubánskou mládež před 30 lety, než odcestoval do Miami a nyní, může porovnávat: „Dnes je mládež mnohem rozhodnější a ráznější, která se nebojí vyhranit se sexuálně nebo morálně, ale pořád zde převládají dvojí mravní zásady.“ 

Posílit vliv ve Vládě

To, co si José v současnosti nejvíce přeje, je navštívit své děti a manželku v USA, ale kubánskou policií je mu znemožňováno odcestovat ze země: „Chtěl bych zase vidět svoje děti, a pak se vrátit bojovat na Kubu,“ a pokračuje hodnocením občanských hnutí a organizací: „Už toho s nimi moc nesdílím, čas utíká a v důležitých otázkách skoro ničeho nedosáhly – v otázkách svobody a práv, více stranictví, pořád existuje jen jedna oficiální strana.“ Se zklamáním José hodnotí také novou generaci emigrantů, spojenou hlavně s kulturou komerce a nákupů, na rozdíl od té minulé, která měla větší smysl pro sociální rovnost a respekt: „Mladí, kteří z Kuby odcházejí dnes, pro Kubu nic neudělali a chtějí, aby s nimi bylo zacházeno jako kdyby byli Bůh ví kdo…Stará generace vyhnanců bojovala za rovnost a spravedlnost ve společnosti. Je to prostě rozdíl mezi generacemi, každým dnem převládá víc a víc ta moderní komerční.“ I když se hodnoty kubánské společnost proměnily, Josého odhodlanost nikoliv: „Určitě existuje nějaká cesta, není cesty zpět, je potřeba posílit vliv ve Vládě. Musíme se držet toho, co chceme. Nevíme-li, jak si udržet to, v co věříme, lehce to ztratíme.“

 

[1] Více informací o Kubánské Revoluci naleznete zde: https://zoommagazin.iprima.cz/historie/pravnik-fidel-castro-vladl-kube-jako-diktator-pul-stoleti-ted-je-posmrti-zemre-i-revoluce

 

[2] Camilo Gorriarán Cienfuegos (1932-1959) patřil mezi vůdčí osobnosti Kubánské Revoluce z roku 1959. Více informací zde: https://cs.qwertyu.wiki/wiki/Camilo_Cienfuegos

[3] Revoluční soud sloužil jako nástroj spravedlnosti při jakémkoliv porušení práva, který se i jen vzdáleně týkal politických názorů a idejí. Více informací o Revolučním soudu Fidela Castra ve španělském jazyce zde: https://www.infobae.com/opinion/2019/06/21/tribunales-revolucionarios-cubanos-instrumento-del-castrismo-para-el-diseminar-el-terror/

[4] Období počátku 90. let na Kubě je také nazýváno „speciálním obdobím“ [período especial]. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/

[5] Více informací o Josého pokusu o útoku na kubánské úřady v roce 1994 zde: http://www.cadenagramonte.cu/efemerides/ver/1994-infiltracion-de-contrarrevolucionarios-radicados-en-miami-estados-unidos

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation (Iva Fričová)