Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Germán J. Miret (* 1939)

• nació el 11 de octubre de 1939 en La Habana en una familia de clase media

• siendo alumno del Colegio de la Salle participó en varias actividades de la Iglesia Católica

• se negó a participar en el Movimiento 26 de Julio

• formó parte de un grupo que imprimía folletos en contra del régimen de Fidel Castro

• emigró a Estados Unidos en 1962

• es autor del libro de historias de hombres católicos que se enfrentaron al régimen

• conduce un programa en la radio sobre la historia y cultura de Cuba

Česká verze příběhu následuje po španělské verzi:

“Dije a un amigo mío que lo sentía mucho, pero yo no servía para poner bombas,” recuerda Germán Miret como se negó a participar en la lucha armada del Movimiento 26 de Julio liderado por Fidel Castro. Pasados unos meses ya contribuía en la publicación y distribución de los panfletos contrarrevolucionarios.

 

Un joven católico que se negó a participar en el Movimiento 26 de Julio

Germán nació el 11 de octubre de 1939 en El Vedado en La Habana en una familia numerosa. Tiene dos hermanos y una hermana. “Tuvimos una niñez tranquila en familia.” Estudió en una escuela primaria en su barrio y más tarde pasó al Colegio de La Salle en El Vedado. “Esto para mí fue una bendición. Siempre he apreciado la educación que nos dieron los hermanos de La Salle[1].” Los nueve años en este instituto privado de mucho prestigio no eran nada baratos. “Fue un gran esfuerzo de parte de mis padres. No eramos una familia rica, más bien de una clase media. Pero los tres hermanos todos estudiamos allí y mi hermana fue al colegio teresiano.” Germán se involucró rápidamente en las actividades religiosas que tuvieron lugar en el colegio. Fue miembro de varios grupos de niños bajo la dirección de los curas. En el primer año del bachillerato ingresó a la Juventud de la Acción Católica. “La Acción Católica de Cuba[2] fue fundada por hermano Victorino de La Salle. Él se dio cuenta que después de que uno se graduaba de bachillerato no regresaba a la Iglesia. Entonces organizó grupos de graduados que se esforzaban a atraer más gente a la Iglesia. Había por ejemplo la campaña de hacer más cristiana a la Navidad. Se publicaron muchos folleticos sobre cómo vivir una vida cristiana, para confesión, misa... distintos temas. Nos manteníamos con mente sana, eso era lo principal que se buscaba.” La organización no tenía carácter político.

 

Germán llegó a interesarse por los asuntos políticos durante su adolescencia. Le propusieron participar en el Movimiento 26 de Julio[3], pero él se negó. “Dije a un amigo mío que lo sentía mucho pero yo no servía para poner bombas.” Sin embargo, más adelante, cuando triunfó la Revolución cubana y se instaló el nuevo régimen de Fidel Castro, se unió a grupos que llevaban a cabo acciones subversivas. Participó en la distribución de propaganda anticastrista. “Imprimíamos un periódico hasta que llegó la expedición de Playa Girón.” Para Germán lo que se llama de la invasión en la bahía de Cochinos[4] fue una expedición. “Los que llegaron a Cuba eran cubanos que regresaban a su patria para liberarla. No llegaron para invadirla,” dice al respecto y recuerda que la situación en este período era muy difícil. “Había una nueva experiencia que no tenía nadie y era el ser vigilado por los vecinos. Eso era una cosa que lo hacía sentir muy mal a uno. Tenía un amigo que resultó ser un fiscal en La Cabaña[5]. Yo no lo sabía.” Las amistades sufrían mucho en aquella época. “Era muy amigo mío. Discutíamos mucho y él siempre me decía: ‚Mira yo estoy en desacuerdo contigo, pero daré mi vida para que tú siempre puedas expresarte. Pasado un tiempo me dijo: ‚Pero tú eres un contrarrevolucionario.‘ Le dije: ‚Sí, pero gracias a Dios que tú darás tu vida para que yo me pueda expresar.‘ Y él dijo: ‚Sí, pero dentro de la Revolución. Ya estás fuera de la Revolución.” En barrios enteros se trazaban unas líneas imaginarias entre los que simpatizaban con la nueva direción de la política y los que se oponían. “Hubo hermanos que se pelearon.” La represión se puso mucho más dura después de la fracasada invasión en la bahía de Cochinos. Germán y su hermano tuvieron que esconderse varios días, porque en los barrios se iba buscando a los que se oponían al Gobierno. Los milicianos ocuparon a las Iglesias y se llevaron presos a los hermanos que estaban allí. En mayo de 1961 nacionalizaron los colegios religiosos. “La educación religiosa se terminó completamente en las escuelas. Si había catequesis, los que apoyaban a la Revolución hacía fiesta en un parque enfrente de la iglesia para molestar. Los domingos frecuentemente había gente insultando a los que íbamos de la misa.” Germán recuerda que durante una de las procesiones religiosas que fue permitida por el régimen los milicianos metieron varios tiros a uno de los participantes[6]. “Después de eso acusaron al padre Blanco de que él había sido quien había disparado desde el campanario de la iglesia. Él estaba en Matanzas, imposible que fuera él. Esto nunca se aclaró.” El muchacho muerto era de la Acción Católica y el régimen lo nombró de mártir de la Revolución asesinado por un cura. “El muchacho era mártir de la Iglesia, no de la Revolución.” Después del asesinato de Arnaldo Socorro vino la recogida de unos 130 sacerdotes. “Decían que eran falangistas. La mitad de ellos fueron cubanos.” A los sacerdotes los montaron en el barco Covadonga y los deportaron a España.

 

Homenaje a los católicos que murieron luchando por una Cuba libre

Germán dice que al principio simpatizaba con la Revolución. Sin embargo, poco a poco se iba dando cuenta de que esto iba mal. “Uno va analizando los detalles y se da cuenta de que esto es una falsedad completa, que hay un propósito.” Más tarde, cuando ya era claro que lo que se estaba instalando en Cuba era un régimen comunista, Germán sabía que siendo él un cristiano no podía apoyar al Gobierno de ninguna manera. Fracasada la invasión en la bahía de Cochinos, la familia empezó a preparar los papeles para salir del país. Como la Embajada de Estados Unidos ya se encontraba cerrada, había que pedir una visa waiver. Básicamente “significaba que te admitían la entrada a Estados Unidos sin tener una visa.” Al principio, Germán pensaba que hubiera sido mejor quedarse y continuar luchando. Sin embargo, cuando veía que todo el mundo se iba, no quedó otro remedio que salir. En Cuba no tenía futuro ninguno debido a su vinculación a las organizaciones religiosas y por lo tanto decidió salir el 16 de mayo de 1962. Llegó a Miami ya con la idea de seguir a Nueva York, donde vivían unos familiares suyos. Inmediatamente empezó a trabajar. En 1966 se enfermó su esposa y cuatro años más tarde se mudaron a Miami. “La vida en Nueva York era difícil, con las nevadas y lo demás...” Durante los primeros años en el exilio no participaba mucho en las organizaciones de exilio cubanas. Eso cambió cuando llegaron a Miami, donde se involucró inmediatamente con los cursillos de cristiandad. “Me interesaba trabajar en algo patriótico en Miami, pero no encontraba el contacto. El cursillo de cristiandad lo percibía como una manera de educar a los cubanos en exilio dentro de criterios cristianos para un eventual regreso.” Posteriormente recibió la oferta de trabajar en la Asociación de Antiguos Alumnos de La Salle, de la cual llegó a ser el presidente. Empezó a trabajar también en la Fundación del padre Félix Varela en Miami. Se encarga de un programa semanal en la radio. “Se llama ‚La Cuba que perdura‘. Trata sobre la historia y la cultura cubana. No soy historiador ni culto pues me cuesta un trabajo enorme, pero lo hago con mucho amor.” Germán se interesa mucho sobre todo por las historias de cristianos que lucharon en contra del régimen de Fidel Castro. “Se me ocurrió que la gente no conoce lo que sucede en Cuba y estos casos específicos donde fusilan a unos jóvenes llenos de entusiasmo y heroísmo, idealistas que sean capaces de mantener hasta el último momento una postura. Se me ocurrió ponerlos todos juntos en un folleto donde se hace una narración de sus vidas y de cómo murieron.” Su libro contiene las breves historias de un total de 50 personas. “Es mi contribución a que se sepa que en Cuba hay mártires de Iglesia.” Lo que sí le despierta esperanza son los jóvenes sacerdotes cubanos que en actualidad se atreven a denunciar el acoso del régimen. “Están haciendo algo, esto es importante.” Está convencido de que Cuba en realidad es un país rico. “No me preocupa tanto la recuperación económica. Me preocupa la recuperación del pueblo cubano. Era un país que tenía un futuro brillante si hubiéramos tenido Gobiernos honestos. Y esto es algo a lo que se debe aspirar en Cuba. Que las personas honestas participen en el Gobierno,” concluye su narración.

 

[1] San Juan Bautista de La Salle nació en Francia en 1651, en el seno de una de las familias más importantes de la ciudad de Reims. Se vio comprometido en ayudar a un grupo de maestros a fundar escuelas para niños pobres. Con el fin de ofrecerles una buena educación, fundó las Escuelas cristianas. Hoy, la gran familia de La Salle consta de 4000 Hermanos, que junto con 90 000 educadores y numerosos colaboradores laicos ayudan en cerca de 1 000 centros educativos en 79 países.

[2] La Federación de la Juventud Católica Cubana, organización madre de las actuales Juventudes de Accion Catolica, surgió a la vida como respuesta a la necesidad de preparar y organizar para el apostolado a los seglares católicos de Cuba en 1928.

[3] El Movimiento 26 de Julio (M-26-7) fue una organización política y militar cubana creada en 1953 por un grupo de revolucionarios dirigidos por Fidel Castro . Tenía una ideología nacionalista, antiimperialista y democrática fundada de las ideas de José Martí. Fue la organización más importante entre las que participaron de la Revolución cubana. A fines de 1956 estableció una base guerrillera en la Sierra Maestra que terminó venciendo a las tropas del dictador Fulgencio Batista.

[4] La invasión a Bahía de Cochinos, fue resultado de la escalada del conflicto entre Estados Unidos y el triunfante líder de la revolución en Cuba, Fidel Castro. El 17 de abril de 1961, se produce el desembarco en Playa Girón y Playa Larga con un importante contingente. La misión fue frustrada por la intervención del Ejército Rebelde y las Milicias Nacionales.

[5] La Cabaña es la más grande edificación militar construida por España en América. Al triunfo de la Revolución, el comandante Che Guevara ocupó militarmente La Cabaña el 3 de enero de 1959. Allí estableció su comandancia y supervisó personalmente, en los primeros días de la revolución, muchos de los fusilamientos de partidarios de Batista acusados de crímenes de guerra.​ Más tarde, con la partida del Che Guevara de Cuba, se convertiría en un supuesto campo de concentración en La Cabaña, donde se encerrarían y torturarían a disidentes, católicos y homosexuales.

[6] Arnaldo Socorro, un joven católico de 17 años fue asesinado el 10 de septiembre de 1961 en una procesión de la Virgen de la Caridad.

 

Česká verze:

„Jednomu svému kamarádovi jsem tehdy řekl, že mě to moc mrzí, ale že já jaksi nejsem stavěný na to, abych někde odpaloval bomby,“ vzpomíná Germán Miret na to, jak odmítl spolupráci s revolučním hnutím Fidela Castra. O pár měsíců později už se podílel na šíření pamfletů proti nově nastolené vládě.

 

Mladý katolík, který se rozhodl odmítnout spolupráci s Hnutím 26. července

Germán se narodil 11. října 1939 v havanské čtvrti El Vedado. Rodina to byla poměrně početná, měl tři sourozence, z toho dva bratry a jednu sestru. „Naše dětství bylo velmi klidné.“ Na základní školu chodil přímo v jejich sousedství a později se zapsal na Colegio de La Salle[1]. „To pro mě bylo učiněné požehnání. Vždycky jsem byl moc vděčný za vzdělání, které nám poskytli bratři z La Salle.“ Devět let studia na soukromé prestižní instituci znamenalo pro rodinu nemalé výdaje. „Pro naše rodiče to bylo opravdu náročné. My jsme nebyli žádní zbohatlíci, netrpěli jsme nedostatkem, ale na nějaké rozhazování to také nebylo. Přesto jsme s oběma bratry studovali na Colegio de La Salle a sestra chodila na tereziánskou kolej.“ Germán se rychle začal zapojovat do všemožných náboženských aktivit a kroužků pořádaných na škole a vedených bratry, kteří zároveň vyučovali. Když se přehoupl do středoškolského věku, začal docházet do mládežnické organizace Katolické akce[2]. „Tu založil na Kubě bratr Victorino z La Salle. Uvědomil si, že většina lidí se po dokončení studií na náboženských školách už do církevních institucí nevrací. Z toho důvodu začal organizovat skupinky absolventů. Snažili jsme se přivádět lidi do kostela. Měli jsme například kampaň za více křesťanské Vánoce. Vydali jsme množství brožur o tom, jak žít život v souladu s křesťanskou vírou, o zpovědi, o mších… spoustu různých témat. A především jsme si udržovali tu správnou morálku a zdravého ducha. To byl hlavní záměr toho všeho.“ Katolická akce se ale nesnažila zasahovat do politického dění.  

 

O politické dění se Germán začal zajímat během dospívání. V té době mu dokonce bylo nabídnuto, aby se zapojil do činnosti Hnutí 26. července[3]. To ale odmítl. „Jednomu svému kamarádovi jsem tehdy řekl, že mě to moc mrzí, ale že já jaksi nejsem stavěný na to, abych někde odpaloval bomby.“ Když však Fidel Castro se svými bojovníky vítězně vstoupil do Havany a utvrdil tím všechny o vítězství Kubánské revoluce, Germán se rozhodl přidat ke skupině, která se věnovala kontrarevolučním sabotážím. Účastnil se například vydávání novin, které kritizovaly Fidela Castra. „Tiskli jsme je až do doby, kdy ztroskotal pokus o to, čemu říkám expedice do Playa Girón.“ Germán v souvislosti s událostmi, ke kterým došlo v Zátoce sviní, odmítá hovořit o invazi. Pro něj to byla expedice. „Ti, kdo se vylodili a bojovali v Zátoce sviní[4], byli Kubánci. Byli to vlastenci, kteří se rozhodli vrátit do své země, aby ji osvobodili. Nebyla to žádná invaze,“ tvrdí a zároveň vzpomíná na to, jak se lidem na Kubě v tomto období špatně žilo. „Najednou přišlo něco úplně nového. Lidé se vzájemně sledovali, donášeli na sebe. Nikdo si nemohl být jistý v ani před svým sousedem. V lidech to vyvolávalo velmi zvláštní pocity. Já jsem měl třeba jednoho kamaráda, ze kterého se nakonec vyklubal žalobce ve věznici La Cabaña[5]. Vůbec jsem to o něm nevěděl.“ Mezilidské vztahy a přátelství během těchto let velmi trpěly. „Byli jsme opravdoví přátelé. Samozřejmě jsme se o různých záležitostech často dohadovali, ale on vždycky říkal: ‚Podívej, Germáne, já s tebou sice nesouhlasím, ale dal bych vlastní život za to, abys mohl vyjadřovat svobodně tvé názory.‘ Po nějakém čase se ale jeho postoj změnil. Řekl: ‚No jo, jenže ty jsi kontrarevolucionář.‘ A já mu na to odvětil: ‚To je pravda, ale díky Bohu ty budeš vždycky hájit moje právo na to, vyjadřovat se svobodně.‘ A on mi na to řekl: ‚To ano, ale jen pokud budou v souladu s revolucí. A ty tvoje názory jsou proti revoluci.“ Sousedství jakoby rozdělily pomyslné hranice mezi těmi, kdo podporovaly nově nastolený režim a jeho směřování, a těmi, kdo se stavěli proti. „Sourozenci byli najednou schopní postavit se proti sobě.“ Omezování svobod a zásahy proti odpůrcům režimu se postupně stávaly čím dál agresivnějšími a po neúspěšném pokusu o invazi v Zátoce sviní ještě více vygradovaly. Germán se společně se svým bratrem musel začít schovávat. Opustili domov na několik dní, protože po čtvrti chodili milice a hledali protirežimně zaměřené občany. Policie dělala razie v kostelech a zatýkala příslušníky náboženských řádů. V květnu 1961 se znárodnily církevní školy. „Vzdělávací instituce provozované církví najednou úplně vymizely. Když se děly nějaké církevní slavnosti, lidé se shromažďovali v parcích poblíž kostelů a snažili se narušit jejich průběh. Po nedělních bohoslužbách jsme se často stávali cílem veřejných lynčů.“ Germán si vzpomíná na případ, kdy během jednoho procesí zastřelili mladého člověka. „A potom obvinili z vraždy otce Blanca. Řekli, že to byl on, kdo střílel ze zvonice kostela. Jenže on byl v té době v Matanzas, nějakých 150 kilometrů daleko. Ten zločin se nikdy nevyšetřil.“ Chlapec, který byl zastřelen, patřil mezi členy Katolické akce. A kubánské úřady z něj udělaly mučedníka revoluce, kterého zavraždil kněz. „Ve skutečnosti to byl mučedník církve, a ne revoluce.“ Po smrti Arnalda Socorra[6] následovalo zadržení více než 130 kněží. „Podávali to tak, že to byli falangisté. Polovina z nich byli přitom obyčejní Kubánci.“ Kněží se museli nalodit na palubu lodi Covadonga, která je dovezla do španělského exilu. 

 

Pocta katolíkům, kteří bojovali proti režimu Fidela Castra

Germán na konci období vlády generála Batisty zpočátku Kubánskou revoluci podporoval. Nicméně postupně si začal uvědomovat, jakým směrem se jeho země ve skutečnosti ubírala. „Člověk se zaměří na jednotlivé projevy politiky a různé detaily a najednou vidí, že je to celé jeden velký podvod. Že se to děje s konkrétním záměrem.“ Poté, co byla nastolena nová vláda, a začalo se hovořit o komunismu, bylo už Germánovi nad slunce jasné, že jako křesťan se s takovým vývojem v žádném případě nemůže ztotožnit. Když se nepodařila invaze v Zátoce sviní, celá rodina začala rychle spřádat plány na emigraci do Spojených států. Americké velvyslanectví bylo ale uzavřené a jediná možnost byla zažádat o vízum “waiver”. „V podstatě to bylo něco jako turistické vízum. Dovolili vám přijet na území Spojených států, aniž byste měli standardní vízum.“ Na začátku si Germán myslel, že lepší by bylo zůstat na Kubě a pokusit se ještě dál bojovat proti nové vládě. Když ale pozoroval, jak všichni odcházeli, nakonec se rozhodnul udělat to samé. Na Kubě už ho za těchto okolností vzhledem k jeho napojení na křesťanské organizace nečekalo nic dobrého. Odcestoval 16. května 1962. Po příjezdu do Miami ihned pokračoval do New Yorku, kde už bydleli někteří jeho příbuzní a začal tam pracovat. V roce 1966 jeho žena vážně onemocněla a o další čtyři roky později se přestěhovali do Miami. „V New Yorku nebylo jednoduché žití. Navíc ty sněhové kalamity vždy v zimě…“ Během prvních let v exilu se žádným výraznějším způsobem nezapojoval do činnosti kubánských exilových organizací. To se ale změnilo po stěhování do Miami, kde se brzy zapojil do křesťanských organizací. „Chtěl jsem se podílet na něčem, co by pomáhalo mé vlasti. Zpočátku jsem ale neměl moc kontaktů. Náboženské kroužky se pro mě staly způsobem, jak vychovávat mladé Kubánce v exilu v duchu křesťanských hodnot. Tak, aby byli při potenciálním návratu na ostrov dobře vzdělaní.“ Později dostal nabídku pracovat pro asociaci sdružující bývalé studenty ze školy Colegio de La Salle a stal se jejím prezidentem. Pracoval také v Nadaci otce Felixe Varely v Miami. V ní má na starost rádiový program, který se vysílá jednou týdně. „Jmenuje se to ‚Kuba, která stále žije‘ a mluvíme hlavně o kubánských dějinách a kultuře. Nejsem historik, ani nikterak výjimečně vzdělaný člověk, takže mě to stojí veliké úsilí, ale dělám to s velkým zanícením.“ Germán se důkladně věnuje především sbírání příběhů křesťanů, kteří zahynuli v boji s režimem Fidela Castra. „Napadlo mě, že bych mohl shromáždit jejich příběhy, protože jen málo lidí ví, co se na Kubě děje a dělo a tihle mladíci zemřeli s obrovsky hlubokým přesvědčením, byli to velcí vlastenci a idealisté až do posledních chvil, kdy je popravili. Ty příběhy jsem dal dohromady a vydal jsem takovou brožuru, kde se ve stručnosti věnuji jejich životním příběhům a tomu, jak zemřeli. Dohromady je jich 50. Je to můj způsob, jak přispět k tomu, aby se na tyto mučedníky nezapomnělo.“ Germán si myslí, že v současnosti by právě nábožensky orientovaní lidé mohli přispět ke změně poměrů na Kubě. Podle něj jsou to lidé, kteří se nebojí veřejně promluvit o útlaku, který Kubánci musí trpět. „Je to velmi záslužná činnost.“ Je přesvědčený, že Kuba má stále velký hospodářský potenciál. „Nedělá mi starosti, že by se země ekonomicky nevzpamatovala. Děsí mě ale stav kubánské společnosti. Kdyby vládli dobří a upřímní lidé, Kuba by měla skvělou budoucnost. O to bychom se tedy měli snažit především. Aby u kormidla byli ti správní lidé,“ končí svoje vyprávění.

 

 

[1] Jan Křtitel de la Salle se narodil ve francouzské Remeši v roce 1651. Spoluzaložil školy pro děti z chudých rodin. V současnosti působí na tisícovce škol asi 4 tisíce bratrů. Na Kubě patří Colegio de La Salle knejprestižnějším vzdělávacím institucím.

[2] Katolická akce je označení pro účast laiků na církevní činnosti, respektive pro různé skupiny integrující činnost laiků pod vedením kněží a řeholníků

[3] Hnutí 26. července (Movimiento 26 de Julio) bylo kubánské guerillové hnutí odpůrců diktátorského režimu Fulgencia Batisty pod velením Fidela Castra. Několik bojovníků se nejprve vylodilo na východě Kuby a podnikalo sabotáže z pohoří Sierra Maestra. Na konci roku 1958 porazilo vládní jednotky a provedlo Kubánskou revoluci.

[4] Invaze v zátoce Sviní byla neúspěšná operace kubánských exulantů, kteří v dubnu 1961 pod vedením CIA napadli jižní Kubu. Tuto akci financovala a podporovala americká administrativa a jejím cílem bylo svržení Fidela Castra. Operace proběhla necelé tři měsíce poté, co se John Fitzgerald Kennedy stal 35. americkým prezidentem. Kvůli podcenění příprav však skončila naprostou porážkou. Kubánské ozbrojené síly odhodlané bránit výdobytky revoluce, vycvičené a vybavené státy Východního bloku, rozdrtily invazní bojovníky do tří dnů. Navíc se Fidel Castro v následujících měsících ještě více přimkl k Sovětskému svazu.

[5] Největší vojenská pevnost postavená v koloniálním období Španělskem v Americe. Che Guevara si v ní zřídil velitelství. V následujících letech sloužila jako věznice pro disidenty. Mnohé z nich mezi zdmi této pevnosti kubánský komunistický režim popravil.

[6] Sedmnáctiletý Arnaldo Socorro byl zastřelen 10. září 1961.