Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Enrique Mustelier (* 1982)

• nacido el 29 de diciembre de 1982 en Guantánamo

• su padre fue condenado a 16 años de privación de libertad, y en 2013 declarado como “fugado”

• después de 12 grados de secundaria, estudió Medicina Bioenergética, en concreto, la acupuntura y masajes chinos

• en 2010, pocos días después de haberse graduado en Medicina Bioenergética, intento escapar de Cuba

• el 24 de diciembre de 2010 fue capturado cerca de la Base Naval estadounidense en Guantánamo

• el 31 de diciembre de 2010 fue ingresado a la Prisión Provincial de Guantánamo

• 2010-2015 preso en Guantánamo

• hoy está en libertad, reside en Guantánamo y sigue en sus actividades opositoras

Česká verze příběhu následuje po té španělské:

“No me gustaría un país ni de derecha ni de izquierda. A mí me gustaría un país del siempre adelante”, resalta Enrique Mustelier Sosa, opositor al régimen cubano en Guantánamo.

Enrique Mustelier Sosa nació el 29 de diciembre de 1982 en Guantánamo, más específicamente en el barrio marginal de La Loma del Chivo, en el seno de una familia humilde y trabajadora, según cómo la describe. “Siempre fui una persona muy inquieta”, describe su infancia y juventud Enrique. Y fue justo esta inquietud, junto con los hechos ocurridos con su padre, que lo llevaron al camino opositor.

Padre condenado por espionaje

Su padre, originalmente militar, fue condenado a muerte, aunque su pena de privación de libertad fue luego reducida a 16 años. Fue por un delito de espionaje: el padre de Enrique intentó sacar los planos del sistema defensivo de la región oriental de Cuba hacia la Base Naval norteamericana de Guantánamo, según recuerda Enrique. Enrique, una vez que su padre estaba preso, tuvo que ocuparse de la familia, y la mejor manera fue ejerciendo de cuentapropista. Ilegal, por supuesto. “Yo podía igualar el salario de mi madre en dos días, a veces en un día, trabajando como cuentapropista”, narra Enrique. Y aparte, seguía cursando su escuela, aunque “en realidad no quería estudiar más”, según recuerda.

Broma sobre Granma

En el quinto grado de la escuela tuvo su primer encuentro violento “con el régimen opresor de este país, cuando una profesora de historia casi me desprende una oreja”, por una broma que Enrique dirigió hacia el yate Granma, y al final terminó con el cartílago de la oreja lastimado, según su narración. Era en pleno Período Especial. “Sabía que tener un título o una carrera, no era solución a los problemas de este país”, resume Enrique su punto de vista. Sin embargo, siguió estudiando en una escuela deportiva, de la cual, más tarde, fue expulsado por una riña en un cafetal, según sigue narrando sobre los hechos ocurridos en la escuela de campo, invento del Castrismo cuyo resultado fue separación y ruptura del modelo tradicional familiar de Cuba.

Cuentapropista sin patente

Una vez expulsado de la escuela de campo, volvió a la ciudad de Guantánamo donde prosiguió formándose en la secundaria, y aparte empezó a trabajar de repartidor de pizza, es decir, seguía de cuentapropista, pero “sin patente, escondido, ya sabes cómo son las cosas”. Incluso intentó sacar la licencia de cuentapropista, pero fue rechazado: “me dijeron que eso era para los viejos, que yo tenía que trabajar para la Revolución”, recuerda aquellos tiempos de alrededor de sus 15 años de edad. Terminó los 12 grados de escuela, después de los cuales se inscribió a unos cursos de acupuntura y masajes chinos, los cuales los concluyó en 2010 en la escuela de Medicina Bioenergética. A unos pocos días después, en la Navidad de 2010, intentó salir de Cuba por la Base Naval de Guantánamo.

Razones para escapar de Cuba

Tenía suficientes razones para querer escapar de Cuba, en busca de libertad, cómo lo describe: “Primeramente, por el total desacuerdo con el régimen tiránico existente en la isla de Cuba, implantado en el año 59. Un modelo que no funciona. Un modelo, diría yo, terrorista. No funciona. No les da oportunidades a sus ciudadanos, nada. Yo ya venía con muchísimos problemas, a lo largo de mi vida había tenido muchísimos problemas con muchas personas comunistas. Me había manifestado abiertamente, había dicho lo que pensaba, y una persona que ya tiene ese camino por recorrer, tiene prácticamente todas las puertas cerradas en este país”, rememora Enrique. “Me sentía acorralado, me estaban amenazando incluso con enviarme a la prisión. […] Ya me veía preso, y me dije que para caer preso por un delito inventado, voy a tratar de emigrar, tratar de salir de las garras del régimen”, narra Enrique.

Capturado cerca de la Base Naval

En aquella Navidad de 2010 cruzó el perímetro fronterizo, llevaba dos días sin comer ni beber agua, y encima fue un invierno crudo. Enrique estaba hipotérmico, empapado de lluvia, y justo cuando logró atravesar un campo de minas, fue detectado por un soldado, exactamente el 24 de diciembre de 2010: “Nochebuena, una de las peores en mi vida”, recuerda. Capturado en “un hormiguero de militares”, Enrique al final se rindió, y fue llevado a la Unidad de Contrainteligencia, con los tales llamados “boinas rojas”. Recuerda no haber sido tratado tan mal ahí, como más tarde lo trataron en el Ministerio del Interior, donde terminó el 28 de diciembre del mismo año 2010. Todo sucedió bastante rápido, y ya el 31 de diciembre de 2010 estaba Enrique ingresado en la Prisión Provincial de Guantánamo. “Allí me pelaron, me tiraron a una celda de momento, en lo que me canalizaban, no me dieron nada, un colchón por la noche y dale”, recuerda Enrique, que por aquel entonces tenía 28 años. En el proceso militar, mientras que a Enrique se le debió de haber concedido un proceso civil, el fiscal proponía ocho años de privación de libertad. Enrique terminó condenado a cinco años en la prisión de Guantánamo.

Consejos Paramilitares

Ahí en Guantánamo, en la prisión, tenía fuertes enfrentamientos con los llamados Consejos Paramilitares: “Un Consejo es compuesto por varias personas. Pueden ser seis, cuando es un Consejo más o menos justo. Pero en estos casos de paramilitares, es un Consejo que tiene hasta 20 miembros. Son presos que a cambio de un poquito más de alimento, a cambio de visitas conyugales con su mujer, a cambio de visitar extra, a cambio de cigarros o de pastillas, incluso drogas, que los dejen traficar, a ellos les deja hacer todo eso, pero la Seguridad les pide a ellos que repriman sobre todo a los opositores. Ese es su trabajo. Reprimir a los opositores. Ese es el trabajo de un Consejo paramilitar”, recuerda.

Oposición después del presidio

En 2015, Enrique finalmente salió de la prisión, e inmediatamente puso las manos a la obra. Y si es que antes de su encarcelamiento participaba recogiendo firmas para el Proyecto Varela, incluso después de su presidio, siguió con las actividades opositoras. Formó parte del Club de Prisioneros Políticos, empezó a trabajar con algunos de los integrantes de la UNPACU, Unión Patriótica de Cuba, incluso “a veces hacía oposición solo”, según narra. “Aquí seguimos en combate en contra de lo mal hecho, en contra de la dictadura”, resume Enrique.

Su padre “desaparecido”

Una fuerza extraordinaria que siempre lo ha movido adelante, fue la causa de su padre Enrique Mustelier Turro, encarcelado por espionaje, y el cual “desaparece” después de una huelga de hambre en abril 2013. Sus familiares fueron informados de que se fugó, aunque Enrique tiene sus dudas hasta hoy en día de cómo se podía haber “fugado” su padre de “un calabozo rodeado de agua”, según describe las condiciones carcelarias de su padre. “Ellos no quieren reconocer la muerte de mi padre, pero yo no me voy a cansar, y algún día alguien va a responder por esto”, resume Enrique el cual está convencido de que su padre fue asesinado en prisión.

Ahí está la puerta

“Primero déjame decirte que la oposición en Guantánamo, porque tuve también la oportunidad de hacer algo de oposición en La Habana… Déjame decirte que la oposición en Guantánamo es un tanto más difícil que en cualquier otra provincia, por el mero hecho de encontrarse a tan sólo 23 kilómetros de aquí de donde me encuentro sentado yo, de la Base Naval norteamericana. Es algo que ellos a toda costa tratan de evitar que suceda algo aquí en Guantánamo. Aquí la Policía Política no vive, pero tampoco dejan vivir a los opositores”, narra Enrique el constante hostigamiento por parte del régimen. Pero al mismo tiempo, justo al lado de las dificultades, está viendo la luz al final del túnel: “Cada día hay más personas descontentas, que conozco yo incluso, dos exmiembros de las Fuerzas Armadas aquí, y hablan peor que tú y que yo, y están jubilados, pero hablan peor que yo, porque conocen más cosas. Conocen cómo funciona todo. Ya se jubilaron y no pueden robar ni conseguir lo que conseguían, ya no tienen los privilegios, porque ya no son parte de las FAr [Fuerzas Armadas]. Entonces ahora que no tienen los beneficios, tienen que vivir como cubano de a pie en el día a día, comiendo bichitos, igual que todo el mundo. Entonces se dan cuenta de la realidad. Llega el momento de despertar. La Cuba de hoy ya es una Cuba que está siendo iluminada por muchos factores. Está despertando”, resume Enrique. “El objetivo al final va a ser logrado. A corto plazo. Ahí está la puerta”, cierra la entrevista.

 

„Nechci ani pravicovou, ani levicovou zemi. Chci zemi, která jde vždy kupředu,“ zdůrazňuje Enrique Mustelier Sosa, odpůrce kubánského režimu pocházející z Guantánama.

Enrique Mustelier Sosa se narodil 29. prosince 1982 ve městě Guantánamo, přesněji v okrajové čtvrti La Loma del Chivo do, jak sám říká, skromné a pracovité rodiny. „Vždy jsem byl velmi neklidná osoba,“ popisuje Enrique své mladší já. Právě tento neklid ho spolu s věcmi, které se přihodily jeho otci, přivedly na cestu opozice.

Otec odsouzen za špionáž

Jeho otec, původně voják, byl odsouzen k trestu smrti.Trest za zločin špionáže mu byl později snížen na 16 let odnětí svobody. Enriqueho otec se totiž pokusil vzít plány obranného systému východního regionu Kuby na americkou námořní základnu na Guantánamu. Během otcova věznění se Enrique musel postarat o celou rodinu. Za nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, považoval začít pracovat jako osoba samostatně výdělečně činná. Samozřejmě nelegálně. „Díky práci jako OSVČ jsem se během dvou dnů vyrovnal platu mé matky, někdy i během jednoho dne,“ vypráví Enrique. Kromě zajišťování obživy pro celou rodinu nadále studoval, ačkoliv ve skutečnosti už ve studiu pokračovat nechtěl.

Vtip o Granma

V páté třídě základní školy zažil své první násilné setkání s represivním režimem Kuby.„Jedna učitelka dějepisu mi málem utrhla ucho,“ vzpomíná Enrique. Bylo to kvůli vtipkování o jachtě Granma[1]. Nakonec skončil s poškozenou ušní chrupavkou. Vše se odehrálo během tzv. Zvláštního období[2]. „Věděl jsem, že titul ani kariéra nejsou řešením problémů této země,“ shrnuje Enrique svůj názor na kubánské školství. Přesto ve studiu na sportovní škole pokračoval. Kvůli hádce na kávovníkové plantáži, kde studenti pracovali v rámci projektu venkovských škol[3], byl nakonec vyloučen.„[Venkovské školy] jsou vynálezem castrismu[4], jehož výsledkem bylo odloučení a rozpad modelu tradiční rodiny na Kubě,“ popisuje dopady tohoto vzdělávacího projektu.

OSVČ bez patentu

Poté, co byl z venkovské školy vyloučen, se Enrique vrátil do rodného města Guantánamo, kde pokračoval ve studiu na místní střední škole. Kromě toho začal pracovat jako živnostník – doručovatel pizzy, ovšem bez oficiálního povolení. „Bez osvědčení, na tajno, víš, jak to chodí,“ dodává Enrique. Licenci k samostatné výdělečné činnosti se pokusil získat, jeho žádost ale byla zamítnuta. „Řekli mi, že je to pro staré lidi, že já musím pracovat pro Revoluci,“ vzpomínána dobu, kdy mu bylo 15 let. Po dokončení 12 tříd školy se zapsal do kurzů akupunktury a čínských masáží, které dokončil v roce 2010 na škole bioenergetické medicíny [Escuela de Medicina Bionergética]. O několik dní později se v době Vánoc pokusil z Kuby přes námořní základnu Guantánamo uprchnout.

Důvody k útěku z Kuby

Enrique Mustelier Sosa měl hned několik důvodů k útěku z Kuby a hledání svobody. „[Utekl jsem] především kvůli naprostému nesouhlasu s tyranským režimem na Kubě implementovaným v roce 1959. Tenhle model nefunguje. Model, jak ho nazývám já, teroristický. To nefunguje. Nedává svým občanům žádné příležitosti, nic. Už jsem s ním měl hodně problémů, po celý svůj život mám problémy s komunisty. Otevřeně jsem se vyjádřil, říkal, co si myslel a člověk, který si zvolí takovou cestu má v téhle zemi prakticky všechny dveře zavřené. Cítil jsem se zahnaný do kouta, dokonce mně vyhrožovali vězením. […] Už jsem se viděl ve vězení a tak jsem si řekl, že než jít do vězení za smyšlený zločin, pokusím se emigrovat, dostat se ven z pasti režimu,“ vyjmenovává Enrique důvody, kterého vedly k radikálnímu rozhodnutí.

Dopaden poblíž námořní základny

Enrique překročil hranice během Vánoc roku 2010, dva dny nejedl a nepil, a to vše během obzvlášť chladné zimy. Byl podchlazený, promočený od deště, a právě v momentě, kdy se mu podařilo projít minovým polem, přesně 24. prosince 2010, ho zpozoroval jeden z vojáků. „Jeden z nejhorších Štědrých večerů [Noche buena] v mém životě,“ vzpomíná. Enrique polapen ve „vojenském mraveništi“ se nakonec vzdal a byl převezen do sídla kontrarozvědky [Unidad de Contrainteligencia] tzv. „červenými barety[5]“. Na kontrarozvědce s ním nezacházeli tak špatně, jako později na Ministerstvu vnitra, kde skončil o pár dní později 28. prosince. Vše se seběhlo celkem rychle, již 31. prosince byl Enrique převezen do provinční věznice Guantánamo [Prisión Provincial de Guantánamo]. „Tam mě ostříhali, hodily do prozatímní cely, zatímco mě do vězení přijímali, nic mi nedali, jedna matrace na noc a hotovo,“ vzpomíná v době uvěznění 28letý Enrique. Během vojenského soudu, ačkoliv měl být souzen v procesu civilním, navrhl státní zástupce osm let odnětí svobody. Nakonec byl Enrique odsouzen k 5 letům odnětí svobody ve věznici na Guantánamu.

Polovojenské rady

Ve věznici na Guantánamu docházelo k silným střetům s tzv. polovojenskými radami [Consejos Paramilitares]. „Rada se skládá z několika lidí. Pokud se jedná o víceméně spravedlivý koncil, je to asi šest [osob]. Ale v těchto případech polovojenských jednotek má rada až 20 členů. Jsou to vězni, kteří výměnou za trochu víc jídla, manželskou návštěvu své ženy, extra návštěvu, cigarety nebo léky včetně drog, se kterými je nechají obchodovat, všechno jim dopřejí, jsou[Státní]bezpečností žádáni, aby utlačovali především odpůrce režimu. To je jejich práce. Potlačovat odpůrce režimu. To je práce polovojenských rad,“ popisuje Enrique fungování kubánské věznice.

Opozice po uvěznění

V roce 2015 se Enrique konečně dostal z vězení a ihned se pustil do práce. Stejně jako před uvězněním sbíral podpisy pro projekt Varela[6] a pokračoval v opoziční činnosti. Byl součástí Klubu politických vězňů [Club de Prisioneros Políticos] a začal spolupracovat s některými členy UNPACU – Vlasteneckého svazu Kuby[7] [Unión Patriótica de Cuba].V některých případech se stavěl proti režimu i sám. „Tak pokračujeme v boji proti tomu páchanému zlu, proti diktatuře,“ shrnuje Enrique opoziční aktivity.

Jeho „zmizelý“ otec

Mimořádnou silou, která ho vždy hnala vpřed, byl případ jeho otce Enriqueho Musteliera Turra uvězněného za špionáž. Enriqueho otec „zmizel“ během držení hladovky v dubnu 2013. Jeho příbuzní byli informování, že uprchl, ačkoliv Enrique má dodnes pochybnosti o tom, jak mohl jeho otec utéct z „vězení obklopeného vodou“, jak popsal místo věznění svého otce. „Nechtějí přiznat smrt mého otce, ale já budu neúnavný a jednoho dne za to někdo bude zodpovídat,“ dodává Enrique s přesvědčením, že byl jeho otec ve věznění zavražděn.

Tady jsou dveře

„Dovolte mi říct něco i o opozici na Guantánamu, protože jsem měl šanci být aktivní i v Havaně.  Opoziční činnost na Guantánamu je obtížnější než v jakékoliv jiné provincii, jednoduše proto, že pouhých 23 km od místa kde sedím, je námořní základna USA. Za každou cenu se [režim] snaží, aby se zde na Guantánamu nic nestalo. Není tu politická policie, ale ani tu nenechává žít odpůrce režimu,“ popisuje Enrique neustálé režimní obtěžování.Vidí však světlo na konci tunelu. „Každý den přibývá nespokojených osob, dokonce jsou to i bývalí místní příslušníci ozbrojených sil, které znám, a mluví hůř než ty nebo já, už jsou v důchodu, ale mluví hůř než já, protože zažili víc věcí. Vědí, jak všechno funguje. Jsou v důchodu a už nemohou ukrást nebo získat to, co dostávali, už nemají privilegia, protože už nejsou členy ozbrojených sil. Takže teď, když nemají žádné výhody, musí žít jako ostatní Kubánci každý den na nohou, jíst havěť. Tak, jako všichni. Už si uvědomují skutečnost. Je čas se probudit. Kuba už je dnes Kubou nasvícenou mnoha faktory. Probouzí se,“ popisuje Enrique současnou situaci. „Cíle bude nakonec dosaženo. Už brzo. Už jsou vidět dveře,“ uzavírá optimisticky rozhovor.

 

[1] Jachta Granma byla loď využitá pro převoz 82 bojovníků Kubánské revoluce z Mexika na Kubu v roce 1956 v rámci snahy o svržení režimu tehdejšího kubánského diktátora Fulgencia Batisty.

[2] Tzv. Zvláštní období je dlouhým obdobím ekonomické a sociální krize na Kubě, které bylo výsledkem rozpadu SSSR v roce 1991. Více na: https://www.bbc.com/mundo/noticias-america-latina-47941889

[3] Venkovská škola [Escuela al Campo] byl program zahájený v 70. letech na Kubě. Jeho údajným záměrem bylo propojení studia s prací v oboru. Více na: https://oncubanews.com/canaldigital/galerias/por-el-camino/la-escuela-al-campo/

[4] Castrismus – způsob nedemokratické vlády bratrů Castrových, Fidela a Raúla.

[5] Červené barety jsou typickou pokrývkou hlavy vojáku Kubánských revolučních ozbrojených sil.

[6] Projekt Varela je návrh zákona z roku 1998 v režii kubánského politického aktivisty Oswalda Payá, který prosazoval politické reformy na Kubě ve prospěch větších svobod jednotlivce. Název projektu byl zvolen na počest otce Félixe Varely, kubánského náboženského vůdce z počátku 19. století.

[7]Vlastenecký svaz Kuby [Unión Patriótica de Cuba] je jedna z největších kubánských disidentských organizací.