Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

José Azel (* 1948)

• + Narozen 23. března 1948 v Havaně do dobře zaopatřené rodiny. + Připojil se k boji proti vládě Fidela Castra, když mu bylo pouhých 12 let. V tomto smyslu ho ovlivnili vyučující z katolické školy. + Jako malý chlapec roznášel proticastrovskou propagandu a podílel se na drobných sabotážích. + Opustil Kubu na nákladní lodi v rámci Projektu Peter Pan, když mu bylo 13 let. + Jako dospívající chlapec žil na Floridě se svými dvěma staršími bratry. Živil se drobnými pracemi všeho druhu a později vystudoval univerzitu. + Jako podnikatel dosáhl značného úspěchu, což mu umožnilo poměrně brzy odejít do důchodu. V té době se začal věnovat aktivitám na akademické půdě. + Dnes se věnuje vzdělávání mladých kubánských disidentů a publikuje své úvahy o kubánské minulosti a budoucnosti.

José Azel se narodil 23. března 1948 do rodiny, která byla poměrně dobře finančně zaopatřená. Jeho matka byla učitelka a podlehla rakovině v roce 1958. Jeho otec pracoval jako právník a vždy trval na tom, že zůstane na Kubě. Z toho důvodu ho José po svém odjezdu z Kuby již nikdy více nespatřil. „Můj otec byl velmi inteligentní, byl právník, byl to velice praktický člověk. Myslím si, že mu došlo velmi záhy, co se děje.“ Měl dva starší bratry, se kterými začal nový život ve Spojených státech poté, co opustil Kubu.

Ačkoliv Josému ve chvíli, kdy na Kubě zvítězila revoluce Fidela Castra bylo pouhých 10 let, velmi brzy se připojil k boji v utajení proti nedávno ustanovenému zřízení. To se stalo především zásluhou jeho učitelů z katolické školy Hermanos Maristas. „Někteří z učitelů bojovali ve Španělské občanské válce. Proto měli představu o tom, jak to vypadá, když začíná komunismus, co to přináší a jakým způsobem mění společnost. Přestože mi v té době bylo jen 12 let, ihned jsem se zapojil do nelegálního odboje a začal jsem konspirovat proti vládě bratrů Castrů.“ Kromě toho José zmiňuje i další události, které napovídaly, jakým směrem se revoluce bude ubírat, jako například vyvlastňování, smrt Camila Cienfuegose a uvěznění Hubera Matose. José se tehdy podílel na aktivitách jako je roznášení proticastrovských materiálů, hlídkování pro účely odboje a také se účastnil některých malých sabotáží.

Po neúspěšném pokusu o vylodění v Zátoce sviní v dubnu roku 1961 ho přišla hledat domů Státní bezpečnost. Do té doby jeho rodina nevěděla o Josého napojení na protivládní aktivity. „Hned začaly přípravy mého odjezdu z Kuby a v červnu, jen pár měsíců po neúspěšném vylodění v Zátoce sviní, se mému tatínkovi podařilo dostat mě na nákladní loď, která plula do Spojených států.“ Tam ho vyzvedl jeho straší bratr, který dorazil o několik měsíců dříve a tehdy mu bylo 17 let. „On a já, jeden třináctiletý a druhý sedmnáctiletý, jsme v tu chvíli začali náš život ve Spojených státech.“ Josého odjezd z Kuby proběhl v rámci Projektu Peter Pan. Jednalo se o projekt, díky kterému mohlo do exilu ve Spojených státech odcestovat 14.000 kubánských dětí z rodin, které bojovaly proti Castrovu režimu během prvních let po vítězství revoluce. „Naši rodiče se velmi obávali toho, že budeme muset podstupovat indoktrinaci marxismem a leninismem. Kromě toho se báli, že některé z nás by mohli odvést na převýchovu do SSSR. V té době už existoval Pionýr a další organizace, které odvážely děti na sklizně zeleniny na venkov a podobně. Vláda začala velmi dobře organizovanou kampaň, která měla oddělit děti od jejich rodičů.“ V tomto záchranném projektu byla zapojená také CIA a katolická církev.

Život v nové zemi nebyl snadný. „Museli jsme se postavit životu už velmi mladí. Všem nám bylo mezi deseti a šestnácti lety. Já jsem měl to štěstí, že jsem to absolvoval na jihu Floridy. Nicméně mnoho dětí skončilo po celých Spojených státech. Někde byla zima, snězilo a ony čekaly, dokud si pro ně rodiče nepřišli. V mém případě k tomu už bohužel nedošlo.“ Co se týče rozloučení s otcem, José říká, že si to nepamatuje. Prý je to možná kvůli bloku, kterým jakoby chtěl vymazat celé toto životní období. Kromě toho, odjezd probíhal v utajení, a tak se nemohl rozloučit ani se svými kamarády. Podle Josého existují akademické studie, ze kterých plyne, že tato skupina dětí byla ze všech studovaných skupin exulantů ve svých životech ekonomicky nejúspěšnější díky těžkým podmínkám, kterým museli zpočátku čelit. Nicméně připomíná, že mnoho z nich utrpělo různá osobní selhání. „To proto, že jsme vyrůstali sami a často bez rodinného zázemí.“

Vzhledem k dobré ekonomické situaci jeho rodiny byl šok, který se dostavil po příjezdu do Spojených států, obrovský. José dělal spoustu různých prací, aby se uživili. Umýval nádobí, pracoval jako číšník, roznášel noviny brzo ráno a o víkendech sklízel rajčata. „Ještě mnoho let poté, pokaždé, když jsem si šel něco koupit, v duchu jsem si přepočítával, kolik košů rajčat by bylo na nákup potřeba.“

Nejprve se svým bratrem žil u známých z Kuby a později si pronajali dům ve velmi špatném stavu. Ten se stal jakýmsi útočištěm pro mnoho dalších mladých Kubánců, kteří přicestovali do Spojených států. Mezi nimi byl i jeho druhý starší bratr. „Ten dům nám v podstatě padal na hlavu. Já si nepamatuji, kolik peněz mí bratři platili za nájem, byl jsem z nich nejmladší a o tyhle věci se starali oni. Nicméně byl to dřevěný dům bez dveří a bez oken. Stejně tam nebylo co ukrást.“ Zpočátku se také trénovali pro boj proti Fidelu Castrovi. „Procházeli jsme bojovým výcvikem. Dnes už víme, že za těmito aktivitami téměr pokaždé stála CIA. V naší skupině jsme měli dva Američany, kteří nás cvičili ve střelbě, osobní obraně a o fungování parlamentního systému.“ Ovšem po vraždě prezidenta Kennedyho byla severoamerická podpora přerušena. K tomu se přidala potřeba začít nový život a také neúspěchy v boji proti Fidelu Castrovi. To vše dohromady způsobilo, že aktivita postupně ustala.

José tedy začal studovat, v čemž mu pomohl jeho starší bratr. „Byli jsme dobře vychovaní, uznávali jsme ty správné hodnoty a můj bratr byl velmi podnikavý. Spolu jsme vymysleli, na jakou školu by bylo nejlepší se přihlásit a všechno, co s tím souviselo.“ Přesto, že jeden jeho bratr studoval na Kubě architekturu a druhý práva, ani jeden nemohli vykonávat tyto profese a živili se méně kvalifikovanými pracemi. Pro Josého bylo studium nejdřív velmi náročné. „To jediné, čemu jsem rozuměl, byla matematika, protože učitel psal na tabuli čísla. Při těch ostatních hodinách jsem vůbec nevěděl, která bije, jestli je to zeměpis nebo dějepis, nerozuměl jsem ničemu.“ Zároveň dále pracoval, stejně jako jeho starší bratři. Být Kubánec nebylo tehdy v USA snadné. Docházelo k mnoha střetům mezi skupinkami Kubánců a Američanů, kteří byli často velmi hloupí. „Vyptávali se nás, proč se nevrátíme na Kubu, proč si nevezmeme auto a nejedeme tam. Nechápali, že je to ostrov. Takové situace vznikaly často. Ovšem já na to nevzpomínám jako na něco hrozného. Považuji to za zkušenost, která nás určitým způsobem formovala.“ Později José vystudoval obchod a udělal si doktorát z mezinárodních vztahů na univerzitě v Miami. Řídil se radou svého otce, který vždy přikládal vzdělání velký význam. „Pamatuji si, jak tatínek vždy říkal: ´Studuj, protože znalosti jsou to jediné, co ti nikdo nemůže vzít.´“

Když dostudoval, věnoval se podnikání a byl velmi úspěšný. Díky tomu mohl přestat pracovat, když mu bylo 45 let a vrátit se do akademického života na univerzitu v Miami, kde se věnuje kubánským studiím. Tam také znovu oživil svůj aktivismus. Mluvil o Kubě v americkém Kongresu a účastnil se konferencí po celém světě. „Pokračoval jsem v boji na akademické půdě.“ Zároveň se podílí na vzdělávání mladých kubánských disidentů, kterým přednáší o demokratických institucích a volném trhu. Považuje se za klasického liberála a vždy obhajuje individuální svobody a co nejmenší zásahy vlády do života lidí. Publikoval několik knih, ve kterých se zamýšlí nad minulostí a budoucností Kuby. Píše také sloupky do novin a vydal sbírku básní. Sám sebe označuje za politického exulanta a nechce se vrátit na Kubu, dokud nedojde ke změně. „Stal jsem se občanem Spojených států. Dnes se považuji za Kubánce a Američana, mám dvě vlasti. Nicméně mé kubánské kořeny jsou pro mě důležité. Je to část mé identity a boje, který byl a je velmi dlouhý. Nikdy jsem nepomyslel na to, že bych svou minulost ignoroval a zcela přijal novou kulturu. Naopak, vždy jsem se velmi identifikoval s bojem proti vládě bratří Castrů, proti komunismu a jakékoliv totalitě.“ Pokud jde o budoucnost Kuby, necítí se být optimistou, přestože tvrdí, že změna je možná. Nicméně nová generace Kubánců, která by měla pozvednout národ, je velmi ovlivněná totalitním systémem a příliš nerozumí tomu, co je to demokracie a volný trh. „Bez těchto hodnot je velmi obtížné vybudovat svobodnou a prosperující společnost.“