Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Néstor Campanería Ángel (* 1943)

• Narodil se 12. března 1943 v Havaně do rodiny se sedmi dětmi, vyrostl v prostředí cukrovarů, ve kterých pracoval jeho otec

• Jeho starší bratr Virgilio, student práv, začal kritizovat režim Fidela Castra, byl vězněn v zařízení La Cabaña a 17. dubna 1961 byl popraven

• Nestor byl pronásledován kvůli své účasti na protirežimních aktivitách a několik měsíců se musel skrývat

• Po nezdaru plánovaného povstání v pohoří Sierra Escambray se rozhodl požádat o azyl na kolumbijském velvyslanectví a opustit Kubu

• Z velvyslanectví mohl vycestovat do Kolumbie, kde poznal svou budoucí manželku

• Přestěhoval se se ženou do USA, zpočátku se účastnil výcviku s úmyslem bojovat proti vádě Fidela Castra

Nestor Campaneria Ángel se narodil v roce 1943 v Havaně. Jeho rodiče měli celkem sedm dětí, z nichž byl Nestor nejmladší a dnes je jediný žijící. Otec pracoval nejprve na kubánských železnicích a později jako správce cukrovarů. A právě v blízkosti jednoho z nich, v provincii Matanzas, vyrostl Nestor. „Rodina držela při sobě až do Kubánské revoluce.“ V tu dobu mu bylo 16 let. Jeho starší bratr Virgilio studoval práva na Havanské univerzitě a ostatní sourozenci se věnovali nejrůznějším profesím. „Můj bratr Virgilio byl v rodině první, kdo začal kritizovat komunistickou revoluci. Bylo to především z toho důvodu, že studoval právo a tvrdil, že vláda neměla legitimitu k tomu, aby uzákonila trest smrti. Ústava z roku 1902 totiž trest smrti zakázala, protože byl dříve - za španělské nadvlády - hojně využívaný k zastrašování kubánského lidu.“ Tehdy začal Virgilio veřejně vystupovat proti režimu a celá rodina tušila brzké komunistické směřování revoluce. Poté Virgilio založil spolu se svými přáteli organizaci Salvar a Cuba (Zachraňme Kubu), aby vysvětloval ostatním studentům totalitní směr, kterým se revoluce ubírala. „Já jsem jakožto student nemohl dělat mnoho, tak jsem se věnoval roznášení propagandistických materiálů, novin a tak dále, aby ti lidé, kteří komunistické vládě důvěřovali, otevřeli oči.“

Na konci března roku 1961 byl jeho bratr Virgilio společně se svými dvěma kolegy zadržen Státní bezpečností a Nestor musel opustit bydliště a žít v utajení, protože ho podle všeho hledali také. Ačkoliv byly naplánované operace k osvobození bratra, nic z toho se nepodařilo a tři mladíci nakonec skončili ve věznici La Cabaña. Ani další pokusy osvobodit je se nezdařily a po výsleších byli všichni tři souzeni. Virgilio a Alberto Tapia byli odsouzeni k trestu smrti a Tomás Fernández vyvázl s třiceti roky vězení. „Pak už jsem se nemohl vrátit domů a žil jsem oddělený od rodiny. Potuloval jsem se od domu k domu, bylo velmi vyčerpávající nemít žádné zprávy. Vědělo se, že se chystá invaze, ale kdy a kde se měla uskutečnit, to jsme nevěděli.“ Během těchto měsíců bylo pro Nestora obtížné stále hledat nová útočiště, jelikož jeho přátelé měli strach z pronásledování. Zmiňuje však, že někteří se odvážili podstoupit riziko a díky tomu mohl toto období přežít. Ve stejné době se plánovalo povstání v pohoří Sierra Maestra. „Po celé Kubě existovalo silné opoziční hnutí. Lidé byli velmi aktivní v protirežimních aktivitách až do chvíle, kdy došlo k pokusu o vylodění v Zátoce sviní. Poté bylo zatčeno na 500 000 osob.“ Avšak i povstání v Sierra Maestra bylo nakonec neúspěšné kvůli chybám v organizaci. Během těchto dnů bylo cítit velké napětí, jež souviselo s připravovanou invazí v Zátoce sviní.

Ráno 18. dubna 1961, když se Nestor nacházel v utajení u jedné rodiny a probíhal pokus o vylodění v Zátoce sviní, jeho bratr Virgilio, Alberto Tapia a dalších šest lidí byli popraveni ve věznici La Cabaña. Rodina se později dozvěděla, že v rakvi místo Virgiliových ostatků bylo pouze kamení. Bratrova poprava Nestora velmi zasáhla, Virgilio mu byl ze všech sourozenců nejbližší. V den, kdy ho popravili, se probudil brzy ráno vystrašený a se špatným pocitem. Zapnul rádio a právě v tu chvíli hlásili jména popravených osob. „Nevěděl jsem, zda se mám rozběhnout, zda mám začít křičet. Bylo to otřesné. Můj bratr mi byl ze všech sourozenců nejbližší, hodně jsme toho spolu zažili, studovali jsme na Havana Militar Academy. On pro mě byl vzor, průvodce, radil mi... a já najednou nevěděl, co dělat. Po popravě Virgilia se rodina začala rozpadat a nic už nebylo jako dřív. „Rodina se rozdělila, jedni odjeli tam, druzí zase jinam.“

Nestor se dál pohyboval v utajení přibližně do poloviny května, kdy jeho matka požádala jednoho z jeho spolupracovníků, aby ho přemluvil k azylu na nějakém velvyslanectví. „Po nezdaru vylodění v Zátoce sviní už nebylo moc co udělat.“ Množství poprav rapidně vzrostlo po celé Kubě. „Strach, teror a panika byly cítit všude.“ Nestor odešel z domu, kde se skrýval a byl mu poskytnut azyl v jedné z nemovitostí, které patřily kolumbijskému velvyslanectví. „Když začala vláda vyvlastňovat soukromý majetek, mnoho lidí darovalo svůj dům nějakému velvyslanectví, v tomto případě Kolumbii, aby ho využívalo například jako konzulát a doufali, že až režim padne, budou se do těchto domů moci vrátit.“ Nestor tam strávil několik měsíců spolu s dalšími 80 Kubánci a jednou se ještě mohl setkat se svými rodiči a dvěma sourozenci. Celá rodina byla obětí pronásledování, zastavovali je na ulici, odváželi je k výslechům a hlídali je. Na velvyslanectví čekal Nestor na možnost vycestovat, k čemuž nakonec došlo. Nestor si vzpomíná, že na ambasádě byla tehdy dokonce jedna infiltrovaná agentka Státní bezpečnosti. Rozloučil se tedy s otcem a odjel do Kolumbie. „Otce jsem viděl na havanském letišti. Bylo to velmi smutné, rád bych ho tehdy objal, políbil ho, ale mohl jsem mu pouze podat ruku. Řekl mi, abych nikdy nedělal nic, za co by se rodina musela stydět. To byla poslední slova, která jsem od něj slyšel.“

Kolumbijská vláda zařídila pro kubánské emigranty azylový dům. „V domě měl každý své povinnosti, někdo uklízel, jiný zase vařil. Bylo tam mnoho Kubánců a žili jsme tam spolu dlouhou dobu. Nikdy nezapomenu na štědrost Kolumbijců.“ Během tohoto období Nestor poznal svou budoucí manželku, kolumbijskou dívku, která bydlela ve vedlejším domě. „Její matka se stala takovou mojí exilovou matkou. Byla to malá stařenka a pro nás, Kubánce, to byla jakási Matka Tereza. Když jsme potřebovali léky, sehnala nám je. To, jakým způsobem s námi Kolumbijci jednali, bylo něco nádherného.“

V Kolumbii dostal Nestor povolení k pobytu v USA. „Trochu jsem nevěděl, co dělat, zda jít do armády, zda dál pracovat pro Directorio Nacional Estudiantil nebo zda bych se měl vrátit do Kolumbie a oženit se.“ Nakonec se vrátil do Kolumbie a vzal si svou dívku, s níž se poté odstěhovali do Spojených států. „Pracoval jsem, kde se dalo. Chodil jsem na sklizně ovoce, pracoval jsem jako železniční dělník při stavbě železnic, ale stále jsem měl chuť dělat něco pro změnu na Kubě.“ Nestor se účastnil několika schůzí kubánského exilu a podstoupil vojenský výcvik. Jeho ženě se však tyto aktivity zdály nebezpečné, a tak jich po nějakém čase zanechal, aby se věnoval naplno práci a rodině. Vzpomíná, že ve Spojených státech amerických to během prvních let nebylo vůbec jednoduché. Kulturní šok byl značný a dodnes se perfektně nedomluví anglicky. Se svou ženou žije 58 let, mají tři děti a čtyři vnoučata. „Není toho moc, co můžu udělat pro Kubu. Byl bych ale rád, aby se nezapomnělo na mého bratra, na mého nejlepšího přítele a na to, jak se se svými kamarády obětoval pro Kubu. To je teď mé přání.“