Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rosa María Payá (* 1989)

• nació en 1989 en La Habana, República de Cuba, dentro de una familia católica y oponente al régimen comunista

• su padre era Oswaldo Payá Sardiñas, uno de los disidentes más importantes de Cuba, candidato al Premio Nobel de la Paz, laureado del premio Homo Homini de People in Need y del Premio Sájarov por la Libertad de Pensamiento

• Oswaldo Payá murió el 22 de julio de 2012 durante un accidente automovilístico, su familia está convencida de que fue un atentado de la Seguridad del Estado del Gobierno cubano

• desde pequeña Rosa María, junto con su familia, ha sido víctima de la cacería del régimen comunista, debido a sus opiniones y manifiesta expresión anticastrista

• posterior a la muerte de su padre emigró a los Estados Unidos de América, pese a la oportunidad nunca ha aceptado la ciudadanía americana y sigue oficialmente viviendo en Cuba, aunque la mayoría del tiempo lo pasa en el extranjero

• es colaboraba con el “Movimiento Cristiano Liberación” y fue coordinadora del proyecto “Cuba Decide”, con el fin de realizar elecciones libres en Cuba en 2018

• participa en seminarios y conferencias internacionales, para difundir el patrimonio libertario de su padre

Českojazyčná verze příběhu následuje po španělské verzi:

“Vivíamos la represión directa de la Seguridad del Estado del Gobierno cubano. Las amenazas de de muerte a mi papá y a la familia se hicieron comunes, casi normales para nosotros. Cuando tenía seis, siete años, mi mamá me llevó a ver la fachada de nuestra casa, que había sido vandalizada, pintada con asfalto negro con palabras que decían ‘Muerte a Payá’, o ‘Gusano’, etiqueta que el régimen comunista pone a las personas que se oponen, como una manera de que tus vecinos no te vean como una persona sino como un animal, como un gusano, al que la Seguridad puede aplastar”, recuerda Rosa María Payá Acevedo, hija de Oswaldo Payá Sardiñas.

Rosa María nació en 1989 en La Habana, en el seno de una familia identificada como disidente, en oposición a la dictadura comunista. Sus dos progenitores eran ingenieros: su madre era ingeniera hidráulica y su padre ingeniero eléctrico y proporcionaba mantenimiento a los equipos hidráulicos en La Habana. Los inicios de Rosa María en la escuela primaria transcurrieron como los de cualquier niño cubano. “A los seis años me pusieron una pañoleta, como a todos los pioneros en Cuba, así uno entra a las líneas del régimen, desde muy pequeño a través de la organización de los pioneros cubanos”, comenta. El padre de Rosa María, Oswaldo Payá Sardiñas, se vinculó a la oposición, motivo por el que su hija, en conjunto con sus dos hermanos, fue un objetivo fácil para persistentes intimidaciones y acoso.

Actos de repudio

En el barrio donde residía la familia de Rosa María experimentaron diferentes dinámicas con sus vecinos, no obstante, la solidaridad de estos fue el denominador común. “Muchos vecinos no se atrevían a publicar abiertamente en contra del sistema, pero cuando la Seguridad del Estado llegaba a rodear a nuestro barrio, avisaban a mi papá de que venían. Le daban mensajes de actos de repudio, o de las publicaciones que iban a sacar para desacreditar a mi padre”, recuerda con agradecimiento Rosa María. Por otra parte, existieron personas cuyos intereses económicos o el miedo los llevaron a participar en los actos de repudio. “En los años 90 pasaba mucho, los vecinos se prestaban a ser parte del aparato represivo, a vigilarnos, vandalizar la casa, o realizar los actos de repudio”, narra Rosa. La Seguridad del Estado no solo perseguía a la familia de Rosa María, sino también a las personas de su entorno. “Desde que mis hermanos y yo entramos a escuela, la Seguridad del Estado visitaba a nuestros profesores, a padres de nuestros amigos, para intimidarlos. Querían cortar nuestro contacto con la sociedad”, afirma. Los compañeros del aula sabían qué hacían sus padres, algunos se alejaban por miedo, otros estaban frecuentemente visitados por los agentes estatales. Cuando en 1998 su papá inició el Proyecto Varela, un proyecto de ley que tenía como objetivo reformas políticas en Cuba a favor de mayores libertades individuales, Rosa María empezó a ser consciente de las amenazas de muerte a su papá y a la familia, pues todos los miembros de ésta eran acosados por los agentes de la Seguridad que vigilaban meticulosamente cada movimiento de la familia Payá.

Primavera Negra de Cuba

En aquel momento, Rosa María aún no sospechaba que proseguirían coacciones más radicales y rotundas. Oswaldo Payá aún no había sido sancionado, pero la persecución de las autoridades cubanas tuvo su punto álgido en 2003 con la encarcelación de 75 activistas, acusados y encarcelados por actos “contra la independencia o la integridad territorial del Estado”, acontecimientos se conocen como la Primavera Negra de Cuba. Rosa María enfatiza la suerte que tuvo de crecer en una familia políticamente activa. “Mi padre decía frecuentemente ‘Ustedes dicen lo que ustedes quieran y después yo lo arreglaré’. Es una suerte que no tenían mis amigos. Mis amigos tenían que llegar a casa y escuchar cómo sus padres les decían: ‘Por favor, no digas lo que piensas, por favor no hables abiertamente mal del régimen para que nosotros no tengamos problemas’. Yo tuve la suerte de crecer libremente en medio de un país que es una cárcel”, afirma Rosa.

La muerte de mi padre, Oswaldo Payá

“Mi papá fue el fundador del Movimiento Cristiano Liberación (MCL), y junto con unos amigos comencé a trabajar en el movimiento cerca de la dirección del grupo. Intentábamos insertar nuevas tácticas, creamos unas revistas que luego fueron digitales, como ‘Somos Liberación’”, narra Rosa. La noticia del fallecimiento de su padre le llegó exactamente antes de publicar el primer número de esta revista. “Harold Cepero y mi papá habían sido asesinados. Harold era el líder joven más importante del movimiento, acompañaba a mi padre cuando viajaba por la isla. Ellos ya no vieron sus palabras publicadas en la revista, salió después de que fueron asesinados”, narra Rosa. “En el artículo que escribió Harold dijo una frase que era premonitoria, que explica un poco como vivimos los que dentro de Cuba tenemos noción cívica de oposición al régimen de manera pública: ‘Los que tienen la libertad de una proyección alternativa en Cuba se están arriesgando al aislamiento, a la cárcel o a la muerte’”, cuenta Rosa María sobre la pérdida de su padre y su buen amigo Harlold, que murieron en un accidente automovilístico el 23 de abril de 2012. Rosa enfatiza que, después de esta pérdida, todo el acoso dirigido a su padre se traspasó al resto a la familia, entre otras cosas porque la familia nunca aceptó la versión del Gobierno sobre la muerte. “Sabíamos desde el principio que no era un accidente sino un asesinato. Los sobrevivientes comenzaron a pedir el auxilio, enviar mensajes de texto de que estaban rodeados por militares y de que un auto los había sacado de carretera. Sabíamos que era un atentado de la Seguridad, de los mismos que tantas veces amenazaron a mi padre”, puntualiza Rosa. Ella y su familia abandonaron Cuba y solicitaron refugio en Estados Unidos de América. “Soy la única que no se fue oficialmente de Cuba. Regresé a la isla y oficialmente vivo allí porque he decidido continuar con el trabajo que hacía mi padre”, añade Rosa María.

Anular a todos que no siguen la línea oficial de comunismo

La fe es algo fundamental en la vida Rosa María. “Para mí es primordial tener un espacio en la Iglesia, que también sufre las manipulaciones y los condicionamientos del régimen pero que es un espacio independiente; tener la oportunidad de experimentar este espacio, de ser formada en un pensamiento libre, en el pensamiento del Evangelio que habla de que la verdad nos hará libres”, enfatiza Rosa. “Es lo que he estado haciendo en los últimos años, el reclamo contante, la campaña constante para acceder a toda la verdad, a los tribunales y a que haya justicia. Voy a seguir hasta encontrar la justicia y que podamos protagonizar una transición a la democracia en mi país”, declara de manera insistente Rosa María. “El futuro de Cuba se observa como una transición fraudulenta, cuando los dirigentes del país venden a la comunidad internacional que son transformistas, que está ocurriendo un cambio. Cuba requiere la participación ciudadana y el apoyo internacional coherente con un cambio real en Cuba. Va a ocurrir en los próximos uno o dos años, creo que el cambio puede venir pronto”, comenta. Rosa María anhela que los gobiernos del mundo cumplan por primera vez con la deuda histórica que tienen con Cuba y no apoyen la transición dinástica, sino que el pueblo pueda escoger. “En los últimos cien años hay más de cien millones de víctimas de los regímenes comunistas. Nosotros, las víctimas de comunismo, hemos fallado en explicarle al mundo la perversión de estos regímenes, que es anular a todos los que no siguen la línea oficial, que al final del día es anular a todos”, concluye.

 

Česká verze:

„Vyhrožovali smrtí nejen tatínkovi, ale i celé rodině. To, že tatínka na každém kroku sledovali agenti státní bezpečnosti, se pro nás stalo skoro normální. Když jsme si v neděli s rodinou někam vyšli, jelo za námi auto státní bezpečnosti. Hlídali každý náš pohyb,“ vzpomíná mladá žena na život před otcovou smrtí. Je přesvědčená, že byl zavražděn. Podobně jako on, bojuje i ona za svržení komunismu na Kubě a za svobodné volby.

Dětství v disentu

Rosa María Payá se narodila v Havaně v roce 1989. Oba její rodiče byli inženýři. Matka v oboru vodních staveb, otec opravoval lékařské přístroje. Má jednoho staršího a jednoho mladšího bratra. Na začátek školní docházky vzpomíná jako na vstup do reality režimu. „Musela jsem nosit uniformu jako všichni kubánští školáci. Když mi bylo šest let, uvázali mi jako všem pionýrům šátek kolem krku. Tím se už člověk stává součástí režimních struktur,“ říká Rosa María.

Zhruba z období svých šesti nebo sedmi let si uchovala vzpomínku na jeden z projevů nenávisti, kterým musela rodina kvůli svým opozičním postojům čelit. „Maminka mě vzala ven, abych se podívala na poničenou fasádu našeho domu, na kterou státní bezpečnost nastříkala nápis Smrt Payovi. Jindy tam bylo napsáno gusano (červ). To je nálepka režimu pro lidi, kteří bojují proti porušování lidských práv,“ uvádí mladá žena.

Byla to součást takzvaných aktů zapuzení. Svezli k nim přesvědčené komunisty, kteří měli jako zástupci kubánského lidu vyjadřovat svůj odpor a pohoršení nad nepřítelem. Kromě nadávek a vyhrožování někteří útočili i fyzicky. Rosa María ale vzpomíná, že mnoho lidí jim nenápadně projevovalo solidaritu. „Když k nám například jela státní bezpečnost, posílali tatínkovi vzkazy, že estébáci jsou na cestě. Pamatuji si, že jsme se předem také dozvídali, že se na nás chystaly akty zapuzení. Pro ty, kteří se toho účastnili, z toho plynuly třeba nějaké ekonomické výhody. Dnes už se to naštěstí neděje,“ říká Rosa María.

Estébáci na každém kroku

Státní bezpečnost se je snažila izolovat od společnosti také tlakem na ty, kteří se s nimi stýkali. „Estébáci obtěžovali naše učitele, rodiče kamarádů a spolužáků. Někteří se s námi ze strachu přestali stýkat. Ze dne na den zmizeli z našeho života,“ říká Rosa María Payá. Přesto ale považuje za velké štěstí, že se na rozdíl od většiny Kubánců nemusela přetvařovat a předstírat souhlas s režimem. „Dokonce mi někteří přátelé jakoby záviděli. Říkali, ty se máš, ty můžeš venku říkat, co slyšíš doma, to my nesmíme,“ vzpomíná. Je přesvědčená, že dnes už většina Kubánců s vládou nesouhlasí, veřejně se to ale říkat bojí.

To, že se jí podařilo vystudovat, považuje za štěstí. „Na střední škole jsem měla se spolužáky velmi pěkné vztahy. V mé třídě bylo dost lidí, kteří byli proti režimu. Často jsme protestovali proti různým nařízením vedení školy nebo masových organizací jako je komunistická mládež. Hodiny dějepisu byly pro učitele v naší třídě velice nesnadné,“ říká s úsměvem Rosa María.

Vůbec nejzranitelnější skupinou lidí na Kubě jsou podle ní vysokoškoláci, protože jim neustále hrozí, že budou ze studia vyloučeni. „Vystudovala jsem fyziku. Na začátku nás bylo v ročníku 26, promovalo nás 10. Všichni jsme se dobře znali. To byl možná ten důvod, že když se několikrát hlasovalo o mém vyloučení, nepovedlo se ostatní přesvědčit, aby s tím souhlasili. Mnoho spolužáků dodnes zůstalo mými přáteli,“ uvádí Rosa María.

Celý život jí pomáhala překonávat strach katolická víra, kterou přijala od rodičů. „Měli jsme možnost nalézt v církvi jiný, nezávislý prostor, i když režim představitele církve také obtěžoval. Víra nám vždy pomáhala zachovat si svobodu myšlení v duchu evangelia, které říká, že pravda nás osvobodí,“ vysvětluje Rosa María.

Smrt Oswalda Payi

Tragický obrat nastal pro ni a celou rodinu v červenci 2012. Bylo jí 23 let, se skupinkou přátel právě připravovala vydání časopisu Somos Liberación (Jsme osvobození). „Právě mělo vyjít první číslo, když jsme dostali zprávu o smrti tatínka a Harolda Cepera, což byl jeho dvaatřicetiletý spolupracovník z Křesťanského hnutí osvobození. Tatínkovi bylo 60 let. Harold doprovázel tatínka na jeho cestě po Kubě. V tom časopise, který si už nepřečetli, jsme citovali tatínka i Harolda. Harold napsal větu, která jako by byla předtuchou jejich osudu: Lidem, kteří si na Kubě dovolí veřejně vyjadřovat alternativní názory, hrozí izolace, vězení nebo smrt,“ vzpomíná Rosa María Payá.

Oswaldo Payá a Harold Cepero zemřeli při dopravní nehodě 22. července 2012. Stalo se to v provincii Granma na východě Kuby. Kubánská vláda uvedla, že řidič jel příliš rychle a brzdil v místě se špatným povrchem. Ztratil kontrolu nad vozem a narazil do stromu. Payá a Cepero seděli vzadu a údajně neměli zapnuté bezpečnostní pásy. „Nebyla to nehoda, ale atentát. Věděli jsme to, protože jejich spolucestující, kteří přežili, volali o pomoc a posílali esemesky, že je obklíčili vojáci a že na ně začalo najíždět auto, které je vytlačilo z vozovky,“ říká Rosa María a zdůrazňuje, že jejímu otci mnohokrát vyhrožovali smrtí.

Za zabití z nedbalosti byl obviněn španělský politik Ángel Carromero, který auto řídil. Na několik dnů byl zadržen i další spolujezdec a předseda švédských mladých křesťanských demokratů Aron Modig. V říjnu 2012 byl řidič odsouzen ke čtyřem rokům vězení.

Havlův kandidát Nobelovy ceny

Oswaldo Payá byl známou osobností i v České republice. Bývalý prezident Václav Havel ho dvakrát nominoval na Nobelovu cenu míru. Setkali se spolu při jeho návštěvě Česka v roce 2003. Rodině disidenta kondoloval i pražský biskup Václav Malý. „Velice jsem si ho vážil jako významného, hluboce věřícího a neohroženého muže, který dodával svému okolí naději a sílu zaujímat pevné občanské postoje odvahy k pravdě. Ze srdce vyjadřuji svou účast jeho manželce a celé rodině. Kéž je jeho umlčený hlas o to silnější výzvou a povzbudí ty, kteří dosud mlčeli,“ napsal Malý.

S Oswaldem Payou se několik let před jeho smrtí setkala také novinářka, spisovatelka a hispanistka Markéta Pilátová. Do časopisu Respekt napsala po nehodě článek „Kubánský Gándhí“ (Respekt 29. 7. 2012), ve kterém vzpomínala, jak ho na Kubě navštívila. „Nejvíc si pamatuji jeho hlas, tichý a rozhodný. Nenechal se zbytečně strhnout k plamenné diskuzi. I díky své víře byl nesmírně trpělivý. Skutečně se v lecčems podobal Gándhímu,“ napsala Pilátová.

Jeho výjimečnost podle Pilátové spočívala především v tom, že se jako první začal odvolávat na kubánskou ústavu a žádal její důsledné dodržování. Jednalo se o takzvaný projekt Varela. Prosazoval smířlivý dialog, chtěl především, aby se všichni pokusili dohodnout - vláda, opozice i kubánský exil. Po kubánské vládě žádal svobodné volby, svobodu vyjadřování a shromažďování. Požadoval také zavedení volného trhu, zároveň varoval před překotnou privatizací státních podniků.

Výjimečné postavení Oswalda Payi v kubánském disentu potvrzuje Lucía Argüellová, vedoucí latinskoamerického oddělení Centra pro lidská práva a demokracii při organizaci Člověk v tísni. „Oswald Payá dokázal snad jako jediný v nedávné kubánské historii sjednotit kritické hlasy občanské společnosti. Poté, co za nevyjasněných okolností zemřel, se už žádný kubánský lídr netěšil takové oblibě,“ říká Lucía Argüellová.

Šlo o vraždu, rodina nemá pochyb

Po smrti Oswalda Payi se podle Rosy Maríi přenesla pozornost státní bezpečnosti na zbytek rodiny, která odmítala oficiální verzi nehody a prohlašovala, že šlo o vraždu. „Sledovali nás na každém kroku, vyhrožovali nám smrtí. Po tom všem maminka dospěla k přesvědčení, že musíme z Kuby pryč. Odjeli jsme, já matka i oba bratři. Všichni teď žijí v USA, kde získali politický azyl. Jediná já jsem Kubu oficiálně neopustila. Vrátila jsem se tam, ale většinu času žiji v zahraničí. Chci pokračovat v odkazu svého otce,“ říká Rosa María.

Důležité podle ní je, aby se do boje za obnovení občanských práv na Kubě zapojili obyčejní lidé, nejen opoziční organizace. Stále vede kampaň za zveřejnění pravdivých informací o smrti jejího otce a Harolda Cepera. „Chci se domoci spravedlnosti, to je stále důležitá náplň mojí práce,“ říká Rosa María Payá, která je koordinátorkou projektu Cuba Decide prosazujícího referendum za svobodné volby. Je přesvědčená, že komunistický režim už na Kubě dlouho nevydrží a že změny nastanou nejpozději do dvou let.

Lucía Argüellová z Člověka v tísni situaci na Kubě nevidí příliš nadějně. „Asi čtvrtina Kubánců nechce změnu a podporuje současný režim. Opozice je příliš fragmentovaná a nenabízí obyčejným lidem alternativu. Většinu mladých lidí nezajímá politika ani Kuba, jejich životním cílem je emigrovat. Největším problémem současné Kuby je ekonomická nestabilita, nedostatek surovin. Politické svobody jsou pro většinu Kubánců až druhořadé,“ tvrdí Lucía Argüellová.

Rosa María Payá považuje za důležité, aby Kubánci, kteří bojují za svržení totality, měli větší mezinárodní podporu. Sama aktivně vystupuje na různých mezinárodních fórech jako zasedání Rady OSN pro lidská práva, Evropský parlament nebo Senát USA. V březnu 2016 byla také hlavním hostem Dne pro Kubu v Praze, který uspořádala Českobratrská církev evangelická a Člověk v tísni.

„Doufáme, že zahraniční vlády poprvé v historii splní svůj dluh vůči kubánskému lidu a nepodpoří předání moci v rámci stávající dynastie, ale budou vyžadovat, aby se změn mohl účastnit lid, a aby si Kubánci v plebiscitu zvolili takový systém, který chtějí,“ říká Rosa María Payá. Jedním z cílů, který si v životě dala, je informovat svět o zločinnosti komunismu. „Komunistické režimy měly za posledních sto let na svědomí více než sto milionů obětí. Nicméně nám, kteří jsme se stali oběťmi komunismu, se stále ještě nepodařilo objasnit světové veřejnosti, že je to režim likvidující všechny, kteří s ním nesouhlasí,“ uzavírá Rosa María Payá.