Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Francis Sánchez (* 1970)

• nació en Ceballos, Ciego de Ávila, Cuba, el 20 de septiembre de 1970

• hijo de Gladys Esther Rodríguez Menéndez y Félix Sánchez Hernández

• el padre compró el cine de Ceballos, el cual le intervino el gobierno cubano al triunfar la Revolución el 1 de enero de 1959

• creció en una familia con gustos por la cultura, especialmente por el cine y la literatura

• gobierno cubano también intervino en 1968 una nave donde el padre trabajaba la mecánica para sustentar a la familia

• desde niño Francis escribía poemas y soñaba con ser escritor

• fue un alumno repitente de grado debido a que nunca se presentó a las pruebas finales de noveno grado, lo cual le hizo caer en una depresión de 3 años encerrado en su casa +en conjunto con sus primos, Francis construye una balsa para emigrar a Estados Unidos, pero nunca llego a irse

• juzgado por tribunal de La Habana por robar libros [prohibidos por el régimen] en la Biblioteca Nacional

• recibió amenazas de la Seguridad del Estado, al igual que sus hijos y esposa, debido a la labor política que realizaba a través de su revista independiente Árbol Invertido

• reside actualmente en Madrid, España

Česká verze příběhu následuje po té španělské:

“El sistema en Cuba siempre ha funcionado gracias a un benefactor, ya sea la Unión Soviética, Venezuela o el que sea”, resume Francis Sánchez, cubano exiliado en España, en su testimonio grabado en octubre de 2020 en Madrid.

Francis Sánchez, nace en Ceballos[1], provincia de Ciego de Ávila, Cuba, el 20 de septiembre de 1970. De familia de la clase obrera cubana, su madre trabajaba desde los 12 años como interna y su padre hijo de emigrados españoles, se dedicaba al campo y a la mecánica.

Intervención

Francis, creció en un ambiente marcado por los gustos culturales, sobre todo por el cine: “Mi padre era un apasionado del cine. Era un simple mecánico y campesino, pero le gustaba mucho la lectura y tenía mucho espíritu de superación”. Tanto era el gusto del padre por la cultura que: “Reunió para comprar el cine de Ceballos a plazos y poder ocuparse la familia de éste, esto también debido a que este municipio tiene una vida cultural muy importante”. El negocio del cine iba “viento en popa” por lo que: “Mi padre decide comprar una auto Chevrolet para allí montar un cine ambulante y poder llevar el arte de la gran pantalla a aquellas personas que no tenían acceso al cine”. Pero todo esto pronto se derrumbaría: “En 1959, cuando triunfa la Revolución, comandada por Fidel Castro, vieron en los cines un aparato ideológico importante. Tenían miedo. Fue entonces cuando llegaron un día los militares junto a Alfredo Guevara[2], quien dirigía el Instituto Cubano del Arte e Industria Cinematográficos y se adueñaron de esa propiedad, la cual mi padre nunca pudo terminar de pagar. Solo recuperaron los discos de vinilo gracias a mi hermano”. Para el año 1968, llamado por el régimen de La Habana: “Año de la ofensiva revolucionaria[3], el gobierno también suspende la iniciativa privada, por lo que también le fue intervenido a mi familia una nave donde mi padre trabajaba de mecánico”. Con estos hechos: “Humillaron a mi padre. Nunca más fue el mismo. El régimen le propone ser el proyeccionista del Cine, el mismo que le habían intervenido, donde mi padre trabajó por 3 años”.

Ceballos “el pueblo experimento”

El municipio de Ceballos había sido elegido en la provincia de Ciego de Ávila, para implantar allí lo que Fidel Castro denominaría las Escuelas al campo[4]: “Para mí aquello fue horroroso. Nunca me había separado de mi familia y tener que internarme en un centro de estos, supuso para mí un trauma. Allí vivías con todo tipo de gentes. Los profesores ponían a los estudiantes más violentos a cuidar los albergues de los estudiantes nuevos y así nos tenían intimidados. En Ceballos se construyeron 12 de estas escuelas becadas”. Pero Francis nunca se adaptó a estos centros: “Me fugaba muy a menudo de la escuela. Muchísimas veces los profesores me descubrieron. A veces me escapaba de madrugada y tenía que caminar varios kilómetros hasta llegar a mi casa y cuando llegaba me acostaba debajo de la cama para que mis padres no me viesen. Es que en esa época hasta pensé en suicidarme” cuenta entre risas. Debido a la no adaptación de Sánchez a estos centros de internado, la familia consigue que fuera a estudiar a la cabecera provincial, Ciego de Ávila y en noveno grado: “Repetí el grado por no presentarme a las pruebas finales. Fue un tiempo donde estuve un poco ausente en los estudios. Debido a esto entré en una depresión muy fuerte y estuve 3 años sin salir de mi casa, donde además estuve con tratamiento psiquiátrico. No estaba preparado para vida”. Sus primos se dedicaban a robar utensilios de los autos, pero a manera de bromas: “Estuve preso una semana siendo menor edad, porque yo sabía dónde mis primos guardaban las cosas robadas. Nos amenazaron con meternos a la Escuela de menores[5], llamadas también escuelas de conducta. Luego de esto, mis primos y yo empezamos a hacer una balsa para emigrar de Cuba y cuando esta estaba lista pues no quise arriesgarme a irme y ellos se fueron solos y al final llegaron a Estados Unidos sanos y salvos”.

“Ser escritor era mi manera de ser cobarde”

Desde niño a Francis le gustaba escribir poemas: “Siempre soñaba con ser escritor y en aquellos tiempos ya empezaba a escribir. Fui ganador de concursos de poesía. Decían que tenía talento para escribir y cuando estaba en noveno grado, la asesora literaria, Aimée Pino[6], me publica mis primeros poemas”. La literatura siempre fue muy bien revisada por el régimen de Fidel Castro: “Los talleres literarios siempre estuvieron minados de agentes de la Seguridad del Estado y representantes del Partido Comunista de Cuba. Siempre vieron en la literatura un arma de doble filo y nosotros, los que asistíamos a esos talleres literarios, tratábamos de liberarnos de todas esas coordenadas ideológicas y estéticas que nos querían imponer. Tratábamos de leer distinto. Para mí, ser escritor, era mi manera de ser cobarde”. Por aquellos años, el gobierno comenzaba a prohibir libros de varios autores: “Tal fue el caso de la novela Paradiso[7], de José Lezama Lima, de la cual entregaron solo un ejemplar por provincia. Mis amigos y yo, que asistíamos a talleres literarios y éramos apasionados por la lectura, nos convertimos en grandes ladrones de libros prohibidos por Fidel Castro. Nos fuimos a la Biblioteca provincial de Sancti Spíritus[8] y nos robamos el único ejemplar de la novela de Lezama Lima” dice en tono jocoso. Pero estos actos no llegaron solo a la provincia mencionada anteriormente: “Una vez me fui a La Habana y en la Biblioteca Nacional quería robarme una colección de libros censurados. Al final me agarraron, me tuvieron preso por 4 días y me liberaron. Al tiempo, cuando pensaba que ese tema estaba olvidado y que no me pasaría nada, recibí una citación del Tribunal Popular de La Habana, para un juicio. Al final desestimaron el caso, creo que porque se trataba de libros solamente y no era asunto grave”.

Por la iglesia llega el amor

“Yo no conocía la iglesia, la descubrí por casualidad” dice Sánchez: “Allí conocí a Ileana Álvarez[9], mi esposa, con la cual tengo dos hijos. Me acerqué sobre todo por la Biblia. Siempre me interesó leerla y como en aquel momento era tan difícil poseer una, una señora me regaló mi primera biblia. Ni a mí ni a Iliana nos gustaban los dogmas”. Ya Francis y su círculo de amigos, también escritores, se convirtieron en una amenaza para la Seguridad del Estado: “Creamos la que es, actualmente, la revista de la diócesis de Ciego de Ávila, la revista Imago[10], donde abordábamos muchísimos temas, que seguramente les caían mal al gobierno. También Iliana Alvarez gana el primer premio de periodismo católico que se convocó en Cuba“ Como la vida de José Martí se relacionaba con la de Cristo”. Para Francis, la iglesia “era un lugar de disidencia y por aquellos años era un desafío ser católico, tener fe”. En el año 1989, sucede en Cuba el fusilamiento del General Arnaldo Ochoa Sánchez[11] y sus compañeros. Francis tenía un amigo llamado Reinaldo Hernández Soto: “El cual escribe una carta abierta a Fidel Castro, oponiéndose al fusilamiento de Ochoa. Pasaron los días y no sabíamos nada de Soto. Después nos enteramos que había sido acusado de desacato y le impusieron una sentencia de 5 años de cárcel. Supimos entonces que la Seguridad del Estado nos tenía puesta la mirada arriba de nosotros y nuestros amigos, por las ideas reaccionarias”.

El estallido por el libro “Reserva Federal”

Francis había escrito un libro titulado “Reserva Federal” el cual aún no había sido publicado: “Aun se encontraba en un manuscrito. Y de pronto ese manuscrito desapareció. Suponíamos que lo habían robado para que la Seguridad del Estado lo investigara. Es algo muy doloroso este pasaje en mi vida, porque quien había cogido el libro era un amigo al cual le habíamos apodado “Barquito”. Era uno de mis mejores amigos y era miembro de la Seguridad del Estado”. Cuando Francis se entera de este hecho no lo podía creer, debido a que era un amigo bastante apegado a la familia: “A los pocos días, “Barquito” muere de un infarto – cuenta entre lágrimas- Yo lo perdoné, pero creo que él no se perdonó a sí mismo y no pudo cargar con el peso de la culpa, porque era de nuestra entera confianza”. Luego de esto, “Reserva federal” pasó por un proceso de aprobación para ver si el gobierno aceptaba que se editara: “Al final aprobaron la edición del libro y solo tuve que hacerle un cambio”.

“No somos más que sobrevivientes del gran experimento del totalitarismo en Cuba”

Con la era de la informatización, comienza el acceso “restringido” del internet en Cuba: “Tenía ganas de hacer algo por mi país y es cuando nace, entonces, la revista independiente Árbol Invertido, una revista de temática cultural. Era nuestro mismo país, pero virtual. Teníamos pocas aspiraciones debido a la represión, pero así y todo la hicimos”.

Sánchez recuerda un hecho: “Algunos amigos escritores que pensaban como yo, nos propusimos crear el Día del Escritor, en homenaje a Alejo Carpentier[12]. Contactamos con su viuda la cual estuvo de acuerdo, pero luego vinieron los impedimentos. Nos dijeron que no se podía hacer eso porque la viuda de Carpentier estaba muy molesta porque se iba a usar el nombre de su esposo para cosas contrarrevolucionarias, lo cual era incierto. Eso fue algo que me desbordó la copa. El nivel de obsesión que hay en un sistema totalitario como el cubano, para tratar de coartar toda iniciativa individual, privada, que no se les ocurra a ellos [al régimen]“. Luego de estos hechos, el hermano de Francis le pide de favor que abandone Cuba por el bien su familia, pero por el momento este hace caso omiso al hermano. “Iliana [Alvarez] funda en ese tiempo la revista de corte feminista Alas tensas[13], la cual quería demostrar la realidad concreta de la violencia de género en Cuba”. Francis también es invitado a Praga: “Me invita una fotógrafa checa, interesada en mi trabajo, para que viaje a Praga a inaugurar una exposición sobre la realidad de Cuba, sobre todo con una mirada crítica. A mi regreso empezaron los verdaderos problemas con la Seguridad del Estado. Ya se empezaron a meter con mi familia y si les hacían algo no me lo iba a perdonar”. Es válido aclarar que uno de los hijos de Francis estuvo detenido siendo menor de edad, por la policía política: “Yo sabía que nada de eso era casual”.

Los preparativos y el exilio

“Como mis abuelos eran españoles, yo tenía en proceso el poderme hacer ciudadano español. Seguí el asunto, hasta que pudimos salir de Cuba. Tuvimos que dejar a uno de nuestros hijos, el cual se incorporaría con nosotros más adelante. A nuestra llegada a Madrid, fuimos acogidos por un amigo, al cual le estaré eternamente agradecido. También nos ayudaron varias organizaciones. A los 21 días de estar en España, me llaman de Cuba y me dicen que había muerto mi madre. Fue durísimo para mi” cuenta entre lágrimas.

“Estamos aquí para dar testimonio”

“En el exilio disfruto de mi libertad, esa que no teníamos en Cuba. Creo que mi lugar era el exilio. Cuba es una maquinaria bien engrasada, donde no se puede vivir sin la represión, sin la violencia, la misma que se les virará al gobierno cuando las cosas cambien. El sistema en Cuba siempre ha funcionado gracias a un benefactor, ya sea la Unión Soviética, Venezuela o el que sea”. Francis hace suyo unas líneas del poeta Eliseo Diego[14]: “Nacemos aquí. El hecho de nacer aquí y no en otro lugar no es por azar. Estamos aquí para dar testimonio”, cierra la entrevista.

 

[1]Ceballos: municipio perteneciente a la provincia de Ciego de Ávila. Fundado por colonos norteamericanos y de tierras fértiles, el poblado está situado en gran parte de la línea que cubre la fortificación militar más grande construida en Cuba, la Trocha de Júcaro a Morón, línea militar construida entre 1869 y 1872, la cual dividía Cuba en dos regiones, Oriente y Occidente.

[2]Alfredo Guevara: Compañero de universidad de Fidel Castro, desarrolló su labor en el cine de Cuba a partir de 1959, tras el triunfo de la Revolución cubana. Fundador del Instituto Cubano del Arte e Industria Cinematográficos, ICAIC, que dirigió durante tres décadas, Asimismo, fue profesor Emérito del Instituto Superior de Arte, que le otorgó el título de Doctor Honoris Causa en Arte.

[3]Año de la ofensiva revolucionaria: https://www.cubaencuentro.com/cuba/articulos/la-ofensiva-revolucionaria-de-1968-44-anos-despues-275328

[4]Escuelas al campo: ideadas por Fidel Castro, serían centros construidos en zonas rurales donde se internarían a los estudiantes, los cuales compartirían su horario entre estudio y labores agrícolas. https://www.cubanet.org/actualidad-destacados/en-que-pararon-las-escuelas-en-el-campo/

[5]Escuelas de menores, también llamadas Escuelas de Formación integral: centros educativos creados en Cuba para atender a estudiantes con problemas conductuales. https://www.14ymedio.com/cuba/Escuela-conducta-ultima-opcion_0_1774622538.html

[6]Aimeé Pino: asesora del Taller literario César Vallejo, de la Casa de Cultura de la provincia de Ciego de Ávila

[7]Paradiso: Novela escrita por José Lezama Lima, fue unos de los muchos libros prohibidos por Fidel Castro al triunfo de la Revolución, el 1 de enero de 1959. https://www.14ymedio.com/opinion/Fidel-Castro-Lezama-Lima_0_2838916081.html  

[8]Sancti Spíritus: provincia del centro de Cuba, la cual tiene un área de 6744 km² y cuenta con 8 municipios. https://es.wikipedia.org/wiki/Provincia_de_Sancti_Sp%C3%ADritus

[9]Iliana Alvarez: Nacida en Ciego de Ávila, en 1966, es escritora, periodista, editora y directora de la revista feminista, Alas Tensas. https://distintaslatitudes.net/entrevistas/ileana-alvarez-la-poeta-que-fundo-la-revista-feminista-alas-tensas-en-cuba

[10]Imago: revista eclesiástica, de tirada física, perteneciente a la diócesis de Ciego de Ávila, Cuba. Enlace a perfil de Facebook. https://www.facebook.com/people/Imago-Di%C3%B3cesis-Ciego-de-%C3%81vila/100022969907193 

[11]Arnaldo Ochoa Sánchez: [Cacocum, 1930 - La Habana, 13 de julio de 1989] fue un general de División de las Fuerzas Armadas Revolucionarias cubanas, que fue condenado junto a otros altos oficiales, entre ellos De La Guardia, Jorge Medina y Pascual Martínez, a la pena capital por alta traición a la patria producto de acusaciones de actividades de narcotráfico. https://www.radiotelevisionmarti.com/a/motivos-castro-ejecutar-ochoa-colegas/148935.html

[12]Alejo Carpentier y Valmont: [Lausana, Suiza, 26 de diciembre de 1904​ - París, Francia, 24 de abril de 1980] fue un escritor cubano que influyó notablemente en la literatura latinoamericana durante su período de auge. La crítica lo consideró uno de los escritores fundamentales del siglo XX en lengua española, y uno de los artífices de la renovación literaria latinoamericana

[13]Alas Tensas: revista independiente cubana, de corte feminista, la cual es dirigida por Iliana Alvarez. https://alastensas.com/

[14] Eliseo Diego: [La Habana, 2 de julio de 1920-Ciudad de México, 1 de marzo de 1994] fue un poeta cubano, autor de libros tales como: Por los extraños pueblos, 1958, Soñar despierto, 1988, entre otros títulos. http://www.los-poetas.com/e/biodiego.htm

 

„Kubánský systém vždy fungoval díky nějakému dobrodinci, ať už Sovětskému svazu, Venezuele, nebo komukoliv jinému,“ shrnuje Francis Sánchez, kubánský exulant, své svědectví o životě na Kubě zaznamenané v říjnu 2020 v Madridu.

Intervence

Francis Sánchez se narodil 20. září 1970 ve městě Ceballos[1] v provincii Ciego de Ávila na Kubě. Pochází z dělnické rodiny, jeho matka pracovala již od 12 let jako domácí pečovatelka a jeho otec, potomek španělských emigrantů, byl mechanik a rolník. Francis vyrostl v kulturním prostředí, především na kinematografii. „Můj otec miloval filmy. Byl prostý mechanik a rolník, ale moc rád četl a měl velký smysl pro zlepšováky. Otcova láska ke kultuře byla tak velká, že našetřil peníze a na splátky koupil kino v Ceballos, aby zabezpečil svou rodinu a taky proto, že naše město má významný kulturní život,“ vzpomíná Francis na svého otce. Podnikání šlapalo jako hodinky, a tak se snažili dostat kino k více lidem. „Otec se rozhodl koupit Chevrolet a zřídit ambulantní kino, aby mohl přivézt umění z velkého plátna i těm, kteří do kina nemohli,“ popisuje úspěchy otcova byznysu. Vše se ale brzo začalo hroutit. Po vítězství revoluce vedené Fidelem Castrem v roce 1959 pozorovala rodina ve filmech významnou přítomnost komunistické ideologie. Začali mít strach. „Jednoho dne dorazila armáda spolu s ředitelem Kubánského institutu umění a kinematografického průmyslu [Instituto Cubano del Arte e Industria Cinematográficos] Alfredem Guevarou[2] a kino, které otec nemohl nikdy doplatit, zabavili. Jediné, co nám díky mému bratrovi vrátili, byly vinylové desky,“ popisuje Francis konec otcova projektu. V roce 1968 nazývaným kubánským režimem Rokem revoluční ofenzívy[3] [Año de la ofensiva revolucionaria] vláda rovněž zakázala soukromou činnost a zabavila rodině halu, kde Francisův otec pracoval jako mechanik. „Těmito opatřeními mého otce ponížili. Už nikdy nebyl jako dřív. Režim mu pak nabídl, aby se stal promítačem v tomtéž kině, které tři roky vedl a které mu zabavili,“ vzpomíná Francis, jak režim zacházel s jeho otcem.

Pokusné město Ceballos

Město Ceballos bylo za provincii Ciego de Ávila vybráno pro implementaci Fidelova projektu tzv. venkovských škol[4]. Jednu z nich navštěvoval i Francis. „Pro mě to bylo strašné. Nikdy jsem nebyl bez své rodiny a to, že jsem musel do jednoho z těch center, mě traumatizovalo. Žil jsem tam mezi všemi možnými typy lidí. Profesoři pověřili nejnásilnější studenty dohledem nad nováčky a tím nás zastrašovali. V Ceballos postavili 12 takových stipendijních škol,“ vzpomíná Francis na hrůzy zdejšího studia. Nikdy se mu nepřizpůsobil. „Často jsem utíkal ze školy. Většinou mě učitelé našli. Někdy jsem utekl za úsvitu a ušel několik kilometrů, abych se dostal domů. Po tom, co jsem dorazil, jsem se schoval pod postel, aby mě rodiče neviděli. Bylo to až takové, že jsem v té době přemýšlel o sebevraždě,“ vypráví dnes s odstupem. Způsobu vedení těchto internátů se nikdy nedokázal přizpůsobit, jeho rodině se však naštěstí podařilo dostat ho na studia v hlavním městě provincie Ciego de Ávila. „V deváté třídě jsem opakoval ročník, protože jsem se nedostavil na závěrečné zkoušky. V té době jsem ve škole občas chyběl. Díky tomu jsem začal trpět silnou depresí a tři roky jsem nevycházel z domu. Léčil jsem se i na psychiatrii, nebyl jsem připravený na život,“ vzpomíná Francis na školní léta. Jeho bratranci v té době, především z nudy, kradli z aut náčiní. „Ještě jako nezletilý jsem byl na týden zavřený, protože jsem věděl, kde si bratranci ukradené věci schovávají. Vyhrožovali nám, že nás dají do školy pro nezletilé[5] [Escuela de menores] nazývané také výchovné školy [Escuelas de conducta]. Po tomto incidentu jsme s bratranci začali stavět vor, abychom mohli emigrovat z Kuby. Když už bylo vše připraveno, nechtěl jsem odchod riskovat, a tak bratranci utekli sami, a nakonec bezpečně dorazili do USA,“ vypráví o svých prvních myšlenkách na útěk z ostrova.

Stát se spisovatelem byl můj způsob zbabělosti

Francis od útlého věku psal básně: „Vždy jsem snil o tom stát se spisovatelem a již v dětství jsem začal psát. Vyhrál jsem několik soutěží v poezii. Říkali, že mám talent na psaní, a když jsem byl v deváté třídě, literární poradkyně Aimée Pino[6] mé první básně vydala,“ mluví Francis o své vášni. Veškerá literatura byla důsledně kontrolována Castrovým režimem. „Literární kurzy byly vždy podryté agenty Státní bezpečnosti a zástupci Kubánské komunistické strany [Partido Comunista de Cuba]. Literaturu považovali za dvousečnou zbraň a my, kteří jsme se těchto literárních kurzů účastnili, jsme se snažili osvobodit od všech těch ideologických a estetických souřadnic, které nám chtěli vnutit. Snažili jsme se číst „jinak“. Být spisovatelem pro mě byl můj způsob zbabělosti,“ komentuje Francis své literární počátky. V té době začala vláda zakazovat a cenzurovat knihy od různých autorů. „Tak tomu bylo i v případě románu Paradiso[7] od Josého Lezamy Limy. Do každé provincie dodali jen jeden výtisk. Já a moji přátelé, kteří se účastnili literárních kurzů a rádi četli, jsme se stali velkými zloději knih zakázaných Fidelem Castrem. Šli jsme do provinční knihovny v Sancti Spíritus[8] a ukradli jsme jediný exemplář románu Lezamy Limy,“ vzpomíná Francis se smíchem. Podobně to dělali i v dalších provinciích. „Jednou jsem šel do Národní knihovny v Havaně a chtěl jsem ukrást sbírku cenzurovaných knih. Během krádeže mě chytili, na čtyři dny uvěznili a pak mě propustili. Po nějaké době, kdy jsem si myslel, že se na celou záležitost zapomnělo, jsem dostal předvolání k Lidovému soudu v Havaně [Tribunal Popular]. Nakonec případ zamítli, nejspíš proto, že šlo jen o knihy, a ne o nic vážnějšího,“ popisuje Francis snahy o četbu zakázaných knih.

Skrze církev přichází láska

„Církev jsem neznal, objevil jsem ji náhodou. Tak jsem také potkal Ilianu Álvarez[9], svou ženu, se kterou mám dvě děti. Seznámil jsem se s ní skrze Bibli. Vždy jsem si ji chtěl přečíst, ale jelikož ji v té době bylo těžké sehnat, mi tahle dáma mou první Bibli darovala. Ani já, ani Ileana nemáme rádi dogmata,“ popisuje Francis, jak se dostal k církvi a seznámil se svou ženou. Francis se ženou a jejich přáteli spisovateli se postupně stali hrozbou pro Státní bezpečnost. „Založili jsme časopis Imago,[10] který je v současnosti časopisem diecéze Ciego de Ávila. V něm jsme se zabývali mnoha tématy, která se vládě nelíbila. Iliana také získala první místo za práci v katolické žurnalistice, konkrétně za článek Jak život José Martího[11] souvisí s životem Ježíše Krista,“ vysvětluje Francis jejich aktivitu v rámci církve. „Církev byla místem disidentství, v té době být katolík znamenalo vzepřít se, mít víru,“ dodává.

V roce 1989 se na Kubě konala poprava generála Arnalda Ochoy Sáncheze[12] a jeho společníků. V souvislosti s ním vypráví o svém kamarádovi jménem Reinaldo Hernández Soto. „Napsal otevřený dopis Fidelu Castrovi, ve kterém se stavěl proti popravě Ochoy. Uběhlo několik dní a o Sotovi jsme nic nevěděli. Později jsme zjistili, že byl obviněn z pohrdání a odsouzen k pěti letům vězení. Bylo nám jasné, že se na nás a naše přátele Státní bezpečnost kvůli reakčním myšlenkám zaměřila,“ vzpomíná Francis na počátky pronásledování ze strany státu.

Záchvat kvůli knize Reserva Federal

Francis také napsal knihu s názvem Reserva Federal [Federální rezerva], která dosud nebyla publikována. „Byla stále jen v rovině rukopisu. A najednou ten rukopis zmizel. Předpokládali jsme, že ho ukradla Státní bezpečnost, aby ho prošetřila,“ vypráví Francis. Nakonec se však celá záležitost ukázala v jiném světle: „Tato část mého života je velmi bolestivá, protože ten, kdo knihu vzal, byl můj přítel. Přezdívali jsme ho ‚Barquito‘, byl jedním z mých nejlepších přátel a zároveň členem Státní bezpečnosti“ říká Francis bolestně. Když se to dozvěděl, nemohl tomu uvěřit, protože Barquito byl velmi blízkým rodinným přítelem. „O několik dní později ‚Barquito‘ zemřel na infarkt,“ říká se slzami v očích. Já jsem mu odpustil, ale myslím, že on sám si neodpustil a nedokázal snést tíhu své viny, protože jsme mu tolik věřili,“ dodává Francis smutně. Román Reserva Federal prošel stejně jako ostatní knihy vládním schvalovacím procesem, zda může být vydán. „Nakonec vydání knihy schválili a já musel udělat jen jednu změnu,“ uzavírá Francis příběh své knihy.

Nejsme nic víc než přeživší masivního totalitního experimentu na Kubě

V době informatizace se na Kubě objevil „omezený“ přístup k internetu. „Chtěl jsem pro svou zemi něco udělat a tehdy se zrodil online nezávislý časopis s kulturní tématikou Árbol Invertido. Byla to pořád ta stejná země, jen virtuální. Neměli jsme kvůli represi velké cíle, ale stejně jsme do toho šli,“ popisuje využití nové informační technologie v boji proti kubánskému režimu.

Spolu s přáteli se rozhodli kubánskou literaturu podporovat nejen psaním. „S některými přáteli spisovateli jsme navrhli vytvoření Dne spisovatele [Día del Escritor] jako poctu zesnulému Aleju Carpentierovi[13]. Kontaktovali jsme jeho ženu, která s tím souhlasila, ale pak se objevily překážky. Řekli nám, že to nemůžeme realizovat, protože vdova po Carpentierovi byla velmi rozrušená tím, že jméno jejího muže bude používáno ke kontrarevoluční otázce, což ale nebylo jisté. To byl moment, kdy můj pohár trpělivosti přetekl. Míra posedlosti, která existuje v kubánském totalitním systému omezit jakoukoliv individuální, soukromou iniciativu, která jim [režimu] nepadne,“ otevírá Francis téma příprav na emigraci. Po těchto událostech ho jeho bratr prosil, aby pro dobro své rodiny Kubu opustil. Francis to ale tenkrát ignoroval. „Iliana [Alvarez] v té době založila feministický časopis Alas Tensas[14], kde chtěla ukázat konkrétní pododbu genderového násilí na Kubě,“ odůvodňuje Francis odkládání odjezdu. Francis byl také pozván do Prahy. „Pozvala mě jedna česká fotografka, která se zajímá o moji práci. Chtěla, abych uspořádal v Praze kritickou výstavu o kubánské realitě. Po mém návratu na Kubu začaly skutečné problémy se Státní bezpečností. Začala se více zajímat o mou rodinu, a pokud by jim něco udělala, nikdy bych si to neodpustil,“ objasňuje poslední kapku v pomyslném poháru, která rozhodla o opuštění Kuby. Mimo jiné, jeden z Francisových synů byl jako nezletilý zadržen politickou policií. „Věděl jsem, že nic z toho nebyla náhoda,“ dodává.

Přípravy a exil

„Jelikož moji prarodiče byli Španělé, byl jsem v procesu žádosti o španělské občanství. Po jeho vyřízení jsme konečně mohli opustit Kubu. Museli jsme zde ale nechat jednoho z našich synů, který se k nám přidal později. Po našem příjezdu do Madridu nás přivítal přítel, kterému budu navěky vděčný. Pomohlo nám také několik organizací. Po 21 dnech ve Španělsku mi zavolali z Kuby, že moje matka zemřela. Bylo to pro mě ohromně těžké,“ vzpomíná Francis v slzách na první dny v exilu.

Jsme tu, abychom podali svědectví

„V exilu si užívám svobody, kterou jsme na Kubě neměli. Myslím, že moje místo bylo v exilu. Kuba je dobře naolejovaný stroj, kde nelze žít bez represe a násilí, toho samé násilí, které se během změny režimu obrátí proti vládě. Kubánský systém vždy fungoval díky nějakému dobrodinci, ať už Sovětskému svazu, Venezuele, nebo komukoliv jinému,“ hodnotí Francis kubánský režim. Své vyprávění doplňuje slovy básníka Elisea Diega:[15] „Zde [na Kubě] jsme se narodili. Místo, kde se člověk narodí, není dílem náhody. Narodíme se tak, abychom o tom podali svědectví,“ uzavírá Francis rozhovor.

 

[1] Ceballos je město v provincii Ciego de Ávila založené severoamerickými kolonizátory. Velká část města se nachází podél linie největšího vojenského opevnění na Kubě Trocha de Júcaro a Morón vybudovaného v letech 1869 až 1872 a které rozdělovalo Kubu na dva regiony, východní a západní.

[2] Alfredo Guevara byl univerzitním spolužákem Fidela Castra. Po vítězné revoluci v roce 1959 měl na starost kubánskou kinematografii. Byl zakladatelem Kubánského institutu kinematografického umění a průmyslu [Instituto Cubano del Arte e Industria Cinematográficos] –  ICAIC, který tři dekády řídil. Také byl emeritním profesorem Vyššího institutu umění[Instituto Superior de Arte], kde mu byl udělen čestný titul Doctor Honoris Causa v umění.

[3] Revoluční ofenzíva byla oznámena tehdejším předsedou vlády Fidelem Castrem v roce 1968. Byla provedena ve jménu boje proti kapitalismu a vytvoření „nového člověka“. Jednalo se o masivní konfiskaci malých podniků. Více na: https://www.cubaencuentro.com/cuba/articulos/la-ofensiva-revolucionaria-de-1968-44-anos-despues-275328

[4] Venkovské školy byly projektem Fidela Castra. Jednalo se o centra postavená ve vernovských oblastech, kde byli internování studenti, kteří měli rozvrh rozdělen mezi studiem a zemědělskou prací. Více na: https://www.cubanet.org/actualidad-destacados/en-que-pararon-las-escuelas-en-el-campo/

[5] Školy pro nezletilé [Escuelas de menores] nazývané taky Školy integrálního formování [Escuelas de Formación integral] jsou vzdělávací centra na Kubě pro problémové studenty. Více na: https://www.14ymedio.com/cuba/Escuela-conducta-ultima-opcion_0_1774622538.html

[6] Aimeé Pino byla poradkyní literárního kurzu Césara Valleja [Taller literario César Vallejo] v Kulturním domě provincie Ciego de Ávila.

[7] Román Paradiso od Josého Lezamy Limy byl jednou z mnoha knih, kterou Fidel Castro běhěm vítězství revoluce 1. ledna 1959 zakázal. Více na: https://www.14ymedio.com/opinion/Fidel-Castro-Lezama-Lima_0_2838916081.html

[8] Sancti Spíritus je provincie v centru Kuby o rozloze 6744 km² s 8 městskými obvody. Více na: https://es.wikipedia.org/wiki/Provincia_de_Sancti_Sp%C3%ADritus

[9] Iliana Alvarez se v roce 1966 narodila v Ciego de Ávila, je novinářka, editorka a ředitelka feministického časopisu Alas Tensas. Více na: https://distintaslatitudes.net/entrevistas/ileana-alvarez-la-poeta-que-fundo-la-revista-feminista-alas-tensas-en-cuba

[10]  Imago je církevní časopis diecéze Ciego de Ávila na Kubě. Odkaz na facebookvý profil časopisu: https://www.facebook.com/people/Imago-Di%C3%B3cesis-Ciego-de-%C3%81vila/100022969907193

[11] José Martí byl kubánský básník, filozof a novinář. Díky jeho roli v boji za nezávislost na Španělsku je považován za národního hrdinu

[12]  Arnaldo Ochoa Sánchez (1930, Cacocum, Kuba – 13. července 1989, havana, Kuba) byl generál Divize revolučních ozbrojených kubánských sil [División de las Fuerzas Armadas Revolucionarias cubanas], jenž byl spolu s dalšími vysokými činiteli, včetně De la Guardia, Jorgeho Mediny a Pascuala Martíneze odsouzen k smrti za velezradu v rámci obvinění za obchod s drogami. Více na: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/motivos-castro-ejecutar-ochoa-colegas/148935.html

[13] Alejo Carpentier y Valmont (26. prosince 1904, Lausana, Švýcarsko – 24. dubna 1980, Paříž, Francie) byl kubánský spisovatel, který významně ovlivnil latinskoamerickou literaturu. Kritika ho považuje za jednoho z nejdůležitějších spisovatelů španělského jazyka 20. století a jednoho ze strůjců latinskoamerického literárního obrození.

[14] Alas Tensas je nezávislý kubánský feministický časopis. V jeho čele stojí Francisova žena Iliana Alvarez. V9ce na: https://alastensas.com/

[15] Eliseo Diego (2. července 1920, Havana, Kuba – 1. března 1994, Mexico City, Mexiko) byl kubánský básník a autor sbírek Por los extraños pueblos (1958) či  Soñar despierto (1988) a dalších. Více na: http://www.los-poetas.com/e/biodiego.htm