Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Yuliesky Sánchez Rodríguez (* 1985)

• Nació el 12 de mayo de 1985 en Birán

• Fue instructora de arte dentro del proyecto revolucionario de Fidel Castro

• Su relación con el opositor Rolando Rodríguez Lobaina causó su despido

• Debido a las difamaciones contra ella y su pareja tuvo que mudarse a Baracoa

• Junto con la familia Rodríguez fue víctima de varios actos de repudio

• Se dedica al periodismo independiente, es colaboradora del Palenque Visión

• Los hospitales se negaban a operar a su hija por las opiniones de los padres

**** český příběh uveden po španělském originálu *****

 

“Ustedes tienen de todo… esto es lo que piensa la gente cuando le dices que naciste en el mismo lugar que Fidel Castro. Todo al contrario,” empieza a narrar Yuliesky Sánchez Rodríguez, nacida el 12 de mayo de 1985 en Birán.

El pueblo más miserable de Cuba

La familia vive allí desde hace mucho tiempo. “Siempre era un pueblo muy humilde donde la gente pasaba trabajo.” Antes del triunfo de la revolución, la familia de los Castro tenía grandes terrenos en la región y cultivaba caña de azúcar. El abuelo de Yuliesky trabajaba para los padres de Fidel y Raúl transportando la cosecha en un carro con caballos. Después del triunfo de la revolución, las personas que vivían cerca de la casa de los Castro tenían que desaparecer, porque en los terrenos se iba a construir una presa. “Hicieron las casas para desalojar a estas personas. El pueblo consistía de 400 casas prefabricadas. Antes, muchos sobrevivían en unas casitas de pedazos de madera. Los nuevos pisos entonces eran buenos, se entregaron listos para vivir. Se hizo también una escuela grande, un mercado, un correo, una placita y con el tiempo una panadería,” describe el cambio brusco que vivió Birán después de la revolución, y en el cual contribuyó como arquitecto y técnico de construcción el abuelo de su hija, Ramón Rodríguez Azahares[1]. Debido a la gran escala de cambios que se llevaron a cabo en Birán y que impactaron a todos los habitantes, el pueblo se volvió muy apoyador del régimen. “Fidel es su ídolo. Mi abuela siempre ha tenido su foto en casa. Son muy fidelistas. No puedes hablar absolutamente nada en contra del gobierno en Birán. Mi abuelo siempre decía: ‘Yo no puedo estar en contra, porque me lo dieron todo.’ Es que no se dio cuenta de lo que le quitaron. Es el pueblo más miserable de toda Cuba. Allí se come comunismo.”

La propaganda es omnipresente en este rincón de Cuba. Un cartel grande en la entrada al pueblo existe desde que Yuliesky era niña. La foto se cambiaba cada año, pero el motivo permanecía igual. Siempre tenía que ver con los hermanos Castro y su casa, antiguamente visitada por una cantidad de turistas todos los días. “Ahora entran menos, pero sí hay movimiento,” dice. Para legar a Birán, hay que seguir más ocho kilómetros de la placa. “Un pedazo de asfalto y dos o tres kilómetros de piedras,” describe la mala calidad de las comunicaciones, por las que deberían estar circulando guaguas. Sin embargo, la realidad es diferente. “A veces iban y a veces no… Recuerdo estar horas y horas en la entrada sin que pasara un transporte. No puedo contar las veces que cogí estos ocho kilómetros a pie. Mientras vivía Fidel, había carteles con signos patrióticos por todo el camino, pero nunca se veía un cártel que hablara sobre la salud o la educación,” menciona dos de los grandes pilares de la propaganda castrista. En lo que se refiere a la atención médica, si uno necesita ambulancia en Birán, tiene que pagar 1000 pesos para que se le saque afuera. No hay un médico fijo y la mayoría de las enfermedades se curan con hierbas silvestres. Cuanto a la educación, Yuliesky hace varias observaciones. “Los maestros de hoy en día no son los mismos como los del pasado. Muy pocos van con el deseo y el amor a las escuelas… No solo no tienen el mismo interés, sino que tampoco tienen la misma preparación, la mayoría viene de cursos emergentes. Salen del noveno grado, van a un curso y dan clases. Mi hermana lo hizo así, pero cuando se enfrentó al aula, no pudo con estos muchachos y dejó de ser maestra. No entienden la metodología para dar unas buenas clases,” explica una de las causas detrás del deterioro de la educación en Cuba, donde los maestros reciben sueldos miserables. “El dinero no es suficiente para desayunar un pan con un vaso de leche,” sostiene.

Los niños en Birán no tienen en qué entretenerse. Solo pueden ir a bañarse al río o montar caballos. Por eso, muchos han optado por la vida de alcoholismo. “Ves a los jóvenes de mi edad que parecen que tienen 50 años más que yo. ¿A dónde va a salir un pueblo que va atrás? Muchas familias se rompen por la manera tan dura en la que tienen que vivir y criar sus niños.” Recientemente, las necesidades y problemas sociales llevaron a un considerable crecimiento del número de robos del ganado vacuno en el pueblo. Se roba sobre todo en las fincas particulares. “Es mejor, porque te echan menos años en la cárcel. Es la juventud… tienen que robar para darle comida y un juguete a sus hijos. Se roba entre vecinos. No sabría decir, aparte del corazón de algunas personas, una cosa buena de Birán.”

El cabello de mi mamá olía a humo

Yuliesky creció en pleno Período especial. Su padre entonces trabajaba como albañil y su madre era economista. Los dos se divorciaron más tarde y tuvieron otros hijos. A pesar de que durante la primera mitad de los años noventa Yuliesky todavía era muy pequeña, recuerda bien ciertas cosas y situaciones simbólicas para esta época dura. “El cabello de mi mamá siempre olía a humo, porque todas las tardes tenía que cocinar con la leña y un fogóncito que mi padre le inventó de un acerín.” La ingenuidad y capacidad de conseguir o fabricar piezas que substituían las cosas que realmente se necesitaban se convirtió en una característica de muchos habitantes de la isla. “Usábamos zapatos hechos de tela y de cámara de bicicleta o de tractor. Estos zapatos se fabricaban en una empresa improvisada dentro de una cueva,” describe y destaca que a pesar de eso había muchos niños de familias tan pobres que no tenían ni eso. “Quería también unos zapatos plásticos cerrados. Estaba loca por tenerlas, pero en la tienda había solo para niños más pequeños. Mi tío cogió tres pares de zapatos que me llevó mi tía de la tienda donde trabajaba y se puso a hervirlos en una olla con agua. Cuando los sacó, mi tío con mi papá jalaron cada uno por una punta hasta dejarlo a mi medida. Por la forma parecían más como un barco plástico, pero yo sentía la mayor felicidad del mundo. Me duraron años a pesar de que ya no estiraban más.” En lo que se refiere a la alimentación, normalmente prevalecían en los platos cotidianos los frijoles con yuca. Sin embargo, hubo también situaciones extremas. “Un día no había nada para comer, solo el boniato. A mí no me gustaba y cuando tenía hambre, lloraba. Mi padre por la noche cogió la única oveja que teníamos para reproducir y la mató.” También el transporte estaba gravemente afectado por la escasez. Su mamá iba de bicicleta para ver al dentista hasta Mayarí, lo que significa unos 50 kilómetros. “Aun así mis padres decían que no pasábamos trabajo y hambre.”

La joven emprendedora en la Escuela de instructores de arte

Después de haber acabado la escuela secundaria, Yuliesky quería ir por el camino de las Fuerzas Armadas. Hizo las pruebas, pero no fue elegida. Otra opción que se presentaba en aquel entonces eran ir a una escuela de arte. No es que Yuliesky tuviera un interés especial en las artes. Hizo la prueba más bien porque se lo mandó uno de los maestros. Mayor fue la sorpresa cuando llegaron los resultados y ella se enteró de que fue la única del municipio que aprobó en la especialidad de danza. Como fue también la época en la cual se empezaron a hacer unas congregaciones religiosas que Yuliesky visitaba con su tía, interpretaba todo lo ocurrido como un destino y señal de Dios. La Escuela de Instructores de Arte Jose Martí Pérez estaba en Holguín y quedaba dentro de la Escuela Vocacional. Estas instituciones eran parte del proyecto de Fidel Castro que quería que toda la Cuba fuera culta, pero sobre todo bien adoctrinada. Para Yuliesky era una etapa bonita pese a las necesidades y los estudios de danza y otras disciplinas artísticas le gustaban. Mientras tanto, su madre se quedó embarazada y empezó a estudiar un curso de economía, por lo cual no podía visitarla en la beca durante los fines de semana. La situación económica de la familia no era muy favorable. “Se vendían unas pasticas de tamarindo a un peso cerca de la escuela. Entonces se me ocurrió llevar azúcar de mi casa, porque en las afueras de la escuela había mucho terreno con tamarindo. Lo recogíamos, hacíamos pulpo y lo vendíamos a 50 centavos. No tenía la misma calidad, pero era más barato y a nuestros compañeros les gustaba,” describe los esfuerzos de mejorar su presupuesto. Yuliesky terminó los estudios en Santiago de Cuba. Allí podía vivir en la casa de los padres de su padrastro, lo que significaba más libertad y también mejor alimentación. Se graduó y quería quedarse a trabajar en la ciudad. Sin embargo, había una ley que obligaba a los estudiantes de las escuelas de instructores de arte a irse a trabajar al lugar de su origen. Yuliesky habló con una funcionaria de la Juventud Comunista, pero no había otra. Para protestar contra la decisión, dejó sus papeles de la JC allí y se fue a su pueblo. Antes de obtener el título había que trabajar cinco años. “Mientras que mis inicios profesionales en Birán eran bonitos a pesar de la falta de la base material para las clases de danza, el final era chocante,” cuenta.

Las difamaciones que destruyen a familias enteras

Fue aproximadamente en 2005 cuando conoció a Rolando Rodríguez Lobaina[2], hermano de reconocido opositor cubano Néstor Rodríguez Lobaina[3] y al mismo tiempo hijo de uno de los constructores del nuevo pueblo de Birán Ramón Rodríguez Azahares. Tanto como su hermano, también Rolando participaba en los grupos de oposición. “Cuando se enteró el director en la escuela que tenía una relación con un contrarrevolucionario, me dijo que o le dejaba o simplemente me expulsaba de la escuela,” recuerda. “Lloré de rabia. Una cosa no tenía que ver con la otra… pero aquí en Cuba todo lo mezclan.” Los oficiales invalidaron su título inmediatamente. Eran unos días tormentosos. Yuliesky no sabía mucho sobre las actividades de Rolando, quién no quería ponerla en cualquier peligro. Eso empezó a cambiar cuando se fue con él a Baracoa. Mientras tanto, a su mamá y al resto de la familia les llegaban testimonios de que el novio de Yuliesky envenenaba agua en los círculos infantiles, ponía bombas, mataba, quemaba… en fin, que era la peor persona del mundo. “Mis padres sufrieron muchísimo. El que más lloró era mi abuelo. Nunca lo vi llorando así, era un hombre de carácter fuerte. Me dijo que tenía que irme de mi casa, fuera de Birán. Le cogió odio a mi novio… era tanta la presión que me fui. Era la mejor opción para que les dejaran en paz,” cuenta y destaca que a pesar de que con el tiempo sus familiares se dieron cuenta de que todo era mentira, la familia nunca más volvió a ser la misma…

Las decisiones que te marcan la vida

Yuliesky hizo la denuncia de lo sucedido con Radio Martí justo después de haber llegado a Baracoa y pedía a Rolando que le permitiera participar más, lo que significaba más represión de la cual toda la familia de su novio era uno de los objetivos principales. Los actos de repudio la espantaron con su agresividad. “El día en la oposición en que más miedo tuve era cuando estábamos en un apartamento en el tercer o cuarto piso y las piedras tiradas de afuera incluso rompían las persianas. No sé cómo, pero una piedra llegó hasta allí y le pasó a mi hija por delante de la cara. Unos centímetros más y a mi hija la matan por una pedrada.”

Como se iba adentrando en la oposición, llegó a conocer también los calabozos. Varias veces, Yuliesky y rolando estaban encerrados al mismo tiempo. “Me parecía que escuchaba voces en el otro lado de la pared… como si fuera Rolando. Teníamos un toque característico para saber quién era cuando íbamos a abrir la puerta de la casa. Pam, pa, pa, pam, pam… Lo hice unas tres veces y él me lo repitió. Cada vez que me iban a sacar lo hacía. Rolando se paraba en la puerta de su calabozo, me veía pasar y se quedaba para ver si me retornaban. Cuando no respondíamos a los toques, sabíamos que nos estaban interrogando,” describe las detenciones.  A finales del año 2012, Rolando estaba buscando una persona hacer periodismo. Yuliesky pidió el puesto de trabajo. Gracias a sus reportajes conoció a Cuba entera y aprendió mucho más sobre las necesidades de su población. “Me hizo mucho más sensible a las carencias de los demás. Además de ello, me di cuenta de que la mayor parte de las instituciones del país lo dirigen militares.”

La decisión de Yuliesky de entrar en la lucha contra el gobierno castrista infelizmente afectó también a su hija que nació con hipoacusia. Durante unos seis años viajaban constantemente con ella a La Habana para pedir que la operaran. Siempre les decían que estaban en la lista. “Cuando ya no esperábamos más, vino una enfermera y me dijo que le dolía nuestro caso y que no iban a operar a mi hija, porque sus padres eran contrarrevolucionarios.” Les dijimos que nos íbamos a plantar con el padre de mi hija en la Plaza de la Revolución. De repente nos dieron una fecha. La operaron el 13 de septiembre de 2013.

Sin embargo, era tarde. “Nunca ha querido a tener el implante en la oreja. No se ha acostumbrado a escuchar y no habla. Han sido momentos duros… saber que por el régimen no la operaron antes. Son cosas que te marcan la vida,” concluye.

 

[1] Véase Ramón Rodríguez Azahares: https://www.pametnaroda.cz/es/rodriguez-azahares-ramon-1938.

[2] Véase Rolando Rodríguez Lobaina: https://www.pametnaroda.cz/es/lobaina-rolando-rodriguez-1969

[3] Néstor Rodríguez Lobaina es activista de democracia cubano. Después de haber pasado varios años en las cárceles cubanas pudo salir al exilio bajo la condición de que no volviera nunca más a Cuba. Es uno de los fundadores del Movimiento Cubano de Jóvenes por la Democracia.

 

 

*********************************************************************************

 

„Vám nemůže nic chybět… tohle si lidé pomyslí, když jim řeknete, že pocházíte z místa, kde se narodil Fidel Castro. Ve skutečnosti nic není dál od pravdy,“ povzdychne si Yuliesky Sánchez Rodríguez, narozená 12. května 1985 v městečku Birán.

Nejubožejší místo z celé Kuby

Její rodina tam žije už dlouhou dobu. „Místní byli vždy skromní lidé, kteří se hodně napracovali.“  Ještě před vítězstvím Kubánské revoluce tam rodina Castrů vlastnila rozsáhlé pozemky, na kterých pěstovala cukrovou třtinu. Dědeček tam pracoval pro rodiče Fidela a Raúla. Jezdil s vozíkem taženým koňmi, na kterém přepravoval sklizenou úrodu. Po vítězství revoluce se museli lidé žijící poblíž haciendy Castrů vystěhovat kvůli plánům na výstavbu vodní nádrže. „Vybudovali se pro ně bytové domy, kam se měli nastěhovat, celkem čtyři sta domů. Většina z těch lidí předtím žila v domcích postavených ze dřeva a nové byty se předali ve stavu, který umožňoval okamžité nastěhování. Byli vybavené a následně se postavila také škola, tržiště, pošta, malé náměstí a také pekárna,“ popisuje překotné změny, kterých se Birán dočkal, a na kterých se jako stavbyvedoucí podílel i dědeček její dcery, Ramón Rodríguez Azahares[1]. Kvůli obrovskému rozsahu změn, které se v místě udály a ovlivnily život všech tamních obyvatel, jsou tito lidé bezmezně oddaní revolučnímu procesu a především kultu Fidela Castra. „Je to jejich idol. Moje babička měla vždycky doma jeho portrét. Těm lidem o kubánské vládě nemůžete říct nic špatného. Můj dědeček vždycky opakoval: ‚Já proti nic nemůžu říct jediné křivé slovo, vždyť všechno, co máme, nám dali oni.‘ Neuvědomuje si ale, co všechno jim to vzalo. Birán je ten nejubožejší kout celé Kuby. Lidé se tam živí komunismem.“ 

Propaganda tam prostupuje veškerou lidskou činnost. Hned příjezdové cesty do města stojí velká cedule, která tam byla už v době, kdy se Yuliesky narodila. Fotografie na ceduli se každý rok mění, ovšem pokaždé jsou hlavním motivem Fidel a Raúl Castrovi a jejich rodný dům – místo, které v minulosti navštěvovalo velké množství turistů. „Dnes už je těch lidí méně, ale stále je tam rušno,“ říká. Z tohoto místa je třeba do samotného města urazit ještě dalších osm kilometrů. „Vždycky jsou to tam dva až tři kilometry asfaltu a potom jen kamenitá cesta,“ popisuje kvalitu místní komunikace, po kterých by měli projíždět autobusy. Skutečnost je ale o poznání jiná. „Někdy jezdily a jindy zase ne… Vzpomínám si, že jsem se tam načekala hodiny a hodiny, aniž by cokoliv přijelo. Nespočítala bych, kolikrát jsem musela nakonec těch osm kilometrů ujít pěšky. Když byl ještě Fidel naživu, celou cestu lemovaly další cedule s propagandou podporující vlastenecké cítění. Nikdy se tam ale neobjevilo nic, co by souviselo s kvalitou zdravotnictví nebo škol,“ zmiňuje dva z hlavních pilířů kubánské propagandy. Co se týče zdravotnictví, když potřebujete v Biránu sanitku, musíte zaplatit za odvoz 1000 pesos. Na místě není trvale žádný lékař a většina nemocí se léčí pomocí volně rostoucích bylin. Yuliesky přidává také několik postřehů ohledně školství. „Dnešní učitelé nejsou dříve. Většina z nich postrádá zápal a nemají ani potřebné vzdělání. Začínají učit po krátkém kurzu, který trvá rok a můžete si ho udělat hned po základní škole. Tímto způsobem postupovala například i moje sestra, která s výukou skončila krátce poté, co se musela postavit před třídu plnou žáků. Nezvládala to. Ti lidé nerozumějí principům výuky a nejsou schopní vychovávat děti,“ vysvětluje jednu z příčin úpadku kubánského školství, které navíc platí učitelům velmi mizerné peníze. „Nestačí to ani na to, abyste si mohli dát ke snídani kus chleba a sklenici mléka,“ tvrdí.

Děti pocházející z Biránu mají jen málo příležitostí k radovánkám. Mohou se jít vykoupat do řeky a některé rodiny mají doma koně, na kterém můžou jezdit. Z mnohých dětí vyrostou postupem času alkoholici. „K vidění jsou tu lidé, kteří jsou stejně staří, jako já, ale vypadají, že jim je tam o padesát let více. Kam se může posunout lid, který hledí jen do minulosti? Spousta rodin je nenávratně poškozených, protože ta tíha, se kterou musejí žít a vychovávat své děti, se nedá unést.“ V poslední době se rozmáhají krádeže dobytka, které pramení z obecného nedostatku. Krádeže se přitom vyhýbají státním statkům. Krade se spíše mezi samotnými obyvateli. „Je to ta výhodnější varianta, protože když okradete stát, dostanete vyšší trest. Podílí se na tom hlavně mladí lidé… když chtějí nakrmit své rodiny a třeba i pořídit dětem nějaké hračky, nemají jinou možnost. Upřímně řečeno, když pominu dobré srdce několika málo lidí, nemůžu o obyvatelích Biránu říct nic dobrého.“

Z matčiných vlasů byl stále cítil pach kouře

Yuliesky vyrůstala během tzn. Zvláštního období. Její otec tehdy pracoval jako zedník a matka byla účetní. Rodiče se po čase rozvedli a každý měl ještě další děti. A přestože Yuliesky byla v té době ještě malé dítě, na mnohé věci, které byly charakteristické pro toto období, si dobře pamatuje. “Matčiny vlasy neustále páchly po kouři, protože musela každé odpoledne vařit na ohni. Otec jí k tomu vyrobil malý vařič.” Byla to právě otcova schopnost vždycky si nějak poradit, když něco chybělo, která se stala jedním obecných jevů, prostupujících napříč kubánským obyvatelstvem. “Nosili jsme plátěné boty, jejichž části byly vyrobené z kusů duše z bicyklu nebo traktoru. Na tyhle boty byla ve městě malá továrna, která sídlila v přírodní jeskyni,” popisuje a dodává, že ani na tyhle znouzecnosti mnohým nestačili finanční prostředky. „Já jsem si přála mít také boty s gumovou podrážkou. Tam moc jsem je chtěla, jenže v obchodech měli jen menší velikosti. Moje teta v jednom takovém obchodě pracovala a přinesla mi tři páry. Strýc je hodil do hrnce s vařící vodou, zahřál je, a potom společně s otcem tahali každý za jeden konec, až je roztáhli na moji velikost. Podrážky těch bot byly prohnuté a tvarem připomínaly spíše malé lodičky, než boty, ale já jsem byla tak šťastná, že jsem je mohla konečně nosit. Vydržely mi dlouhou dobu navzdory tomu, že už nebylo možné je roztáhnout více.“ Pokud jde o potraviny, na jídelníčku tehdy převládaly hlavně fazole a juka. Extrémní situace, kdy nebylo co jíst, nebyly nikterak výjimečné. „Jednoho dne jsme neměli k jídlu nic, kromě batátů, které mi nechutnaly. Plakala jsem a můj otec v noci šel a zabil jedinou ovci, kterou jsme měli, aby nám dala malá jehňata.“ Také s dopravou to nebylo zrovna veselé. Její matka jezdila k zubaři na kole do Mayarí, vzdáleného nějakých 50 kilometrů. „Přes to všechno mí rodiče tvrdí, že jsme nežili v žádném zásadním nedostatku.“

Mladá podnikatelka na škole pro instruktory umění

Yuliesky chtěla po dokončení základní školy nastoupit do armády. Šla na příslušné zkoušky, ale nepřijali ji. Poté se nabízela možnost studia na škole pro budoucí instruktory umění. Yuliesky pro tohle nebyla nijak zvlášť zapálená a ke zkouškám se přihlásila spíše pod tlakem některých vyučujících. O to větší bylo její překvapení, když zjistila, že z celého okresu ji jako jedinou přijali ke studiu. Vybrala si zaměření na tanec. V té době se v oblasti, kde žila, začínalo rozšiřovat náboženské cítění, a Yuliesky docházela se svou tetou do kostela. Své přijetí na uměleckou školu, která sídlila v Holguínu a byla spojená s gymnáziem, si tehdy vykládala jako osud a znamení od Boha. Tyto instituce, které měly připravovat budoucí instruktory umění na to, aby právě prostřednictvím uměleckých disciplín vštěpovali dětem revoluční ideály, byly výmyslem Fidela Castra. Yuliesky vzpomíná na roky na této škole jako na šťastné období, a to navzdory obecnému nedostatku, se kterým se musela potýkat, protože studium tance ji bavilo. Její matka mezitím opět otěhotněla a zároveň si začala rozšiřovat ekonomické vzdělání, kvůli čemuž ji nemohla navštěvovat o víkendech. Rodina neměla peněz nazbyt. „Před školou se prodávali cukrovinky z tamarindu za jedno peso. V okolí se dal tamarind volně sbírat, a tak mě napadlo vzít si doma cukr a z nasbíraného ovoce potom vyrábět marmeládu, kterou jsem prodávala za 50 centů. Nebyla sice tak dobrá, jako ta za peso, ale ostatním dětem to chutnalo,“ popisuje svoje snahy o vylepšení rozpočtu. Studium nakonec zakončila v Santiagu de Cuba, kde mohla bydlet u rodičů svého otčíma, což ji umožňovalo větší svobodu a také lepší stravování. Když vystudovala, chtěla tam zůstat a pracovat. Jenže zákony hovořily jasně. Instruktoři umění se museli po studiu vracet do místa svého bydliště, kde měli pracovat dalších pět let předtím, než jim byl odevzdán jejich titul. Yuliesky se pokoušela sjednat si výjimku v kanceláři Komunistického svazu mládeže. Když jednání ztroskotala, rozhodla se nechat tam svou stranickou legitimaci a vrátila se do Biránu. „Zatímco začátky v Biránu byly celkem dobré i přes to, že jsme neměli ani zdaleka takové materiální zázemí, jaké jsme k práci potřebovali, konec mě úplně šokoval,“ vypráví.

Pomluvy, které mají potenciál rozdělit celé rodiny

Někdy kolem roku 2005 se Yuliesky seznámila s Rolandem Rodríguezem Lobainou[2], bratrem známého disidenta Néstora Rodrígueze Lobainy[3] a zároveň synem Ramóna Rodrígueze Azaharese, který se ve své době podílel na přestavbě Biránu. Rolando se stejně jako bratr zapojoval do aktivit opozičního hnutí. „Když se ředitel školy, ve které jsem pracovala, dozvěděl, že spolu něco máme, řekl mi, že mám dvě možnosti. Buďto to okamžitě ukončíme, nebo mě jednoduše vyhodí,“ vypráví. „Plakala jsem vzteky. Naše láska vůbec nesouvisela s nějakými jeho aktivitami. Jenže na Kubě se tohle všechno vždycky míchá dohromady.“ Úředníci ihned nato zneplatnili její titul. Následující období bylo velmi bouřlivé. Yuliesky zpočátku opravdu o aktivitách svého přítele příliš nevěděla. Rolando jí tak chtěl ochránit před tím, že by se na ni policie zaměřila také. Jenže tomu se mladý pár neubránil a nakonec se museli oba přestěhovat do Baracoy. Rodina Yuliesky mezitím dostávala šokující zprávy o tom, že jejich dcera se stýká s člověkem, který dává jed do vody ve školkách, odpaluje bomby, zabíjí a zakládá požáry… kolem a kolem, že je to snad ten nejhorší člověk na celém světě. Mí rodiče to nesli velmi těžce. Nejvíce ale trpěl můj dědeček. Nikdy jsem ho neviděla tolik plakat, byl to velmi odolný muž. Nakonec mi řekl, že musím odejít z domu, a tak jsme odešli z Biránu. Dědeček mého přítele nenáviděl… bylo to hrozně těžké. Odchod byl v tu chvíli tím nejlepším řešením. Jinak by to očerňování pokračovalo,“ popisuje těžkosti způsobené tlakem úřadů a dodává, že s postupem času si nakonec její rodina dokázala o Rolandovi udělat vlastní obrázek. Vztahy v rodině už ale nikdy nebyly tak vřelé, jako dřív…

Rozhodnutí, která tě pronásledují celý život

Když Yuliesky přijela do Baracoy, podala o všem svědectví prostřednictvím Radio Martí. Zároveň žádala Rolanda, aby ji nechal zapojit se aktivněji do činnosti opozičního hnutí. To s sebou přineslo další útrpení a pronásledování. Yuliesky se společně s členy rodiny Rodríguezů stala obětí hned několika veřejných lynčů. Úroveň násilností ji šokovala. „Největší strach jsem měl v den, kdy jsme byli všichni v jednom bytě ve třetím nebo čtvrtém patře a dole se rozhořel veřejný lynč. Zezdola házeli kameny takovou silou, že to rozbilo okenice. Nevím, jak to ti lidé dokázali, ale jeden kámen proletěl oknem až dovnitř a prolétl mé malé dceři těsně kolem hlavy. Chybělo pár centimetrů a ten kámen jí mohl rozbít hlavu.“  

S postupem času Yuliesky začala ocitat také v kubánských celách. Několikrát se stalo, že byli s Rolandem zadržování současně. „Jednou jsem měla pocit, že na druhé straně zdi se ozývá jeho hlas. Měli jsme domluvené takové znamení, abychom věděli, že jsme to my, když někdo klepal na dveře. Vyklepávali jsme určitý rytmus. Tak jsem třikrát zaklepala na zeď. A on klepal zpět. Poté jsem klepala pokaždé, když mě brali k výslechu. Rolando se přiblížil k mřížím a mohl vidět, jak mě vedou. Zůstával tam až do chvíle, kdy mě odvedli zase zpět. Když na ťukání nikdo neodpovídal, věděli jsme, že toho druhého právě vyslýchají,“ popisuje. Ke konci roku 2021 se ve skupině disidentů naskytla možnost pracovat jako nezávislý reportér. Yuliesky projevila přání stát se novinářkou. Díky své práci mohla poznat velkou část Kuby a naučit se mnoho nového o tom, co běžní lidé na Kubě zakoušejí. „Učinilo mě to mnohem citlivější a lépe vnímám problémy místních obyvatel. Kromě toho jsem si díky práci na reportážích uvědomila, že většinu veškerého dění na Kubě kontrolují příslušníci armády.“

Rozhodnutí zapojit se do protirežimní činnosti se bohužel neblaze podepsalo i na životě její dcery, která se narodila s vrozenou vadou sluchu. Celých šest let s ní ona i Rolando jezdili do Havany, kde čekaly na to, aby mohla dcerka podstoupit operaci. Jenže pokaždé jim bylo řečeno, že jsou stále na seznamu. „Když už jsme si mysleli, že je to ztracené, přistoupila k nám jedna sestřička a řekla nám, že ji to je strašně líto, že naší dceru nemohou operovat kvůli tomu, že se stavíme proti kubánské vládě.“ Pohrozili jsme, že budeme protestovat přímo na Náměstí revoluce a najednou nám dali termín. Dceru operovali 13. září 2013.

V tu chvíli už ale bylo zřejmě pozdě. „Nikdy si nezvykla nosit ušní implantát. Nedokázala se s tím srovnat, a tím pádem stále nemluví. Je to těžké, když víte, že jí mohli operovat dříve. Některá rozhodnutí tě pronásledují celý život…“ končí své vyprávění.

 

[1] Viz Ramón Rodríguez Azahares: https://www.pametnaroda.cz/cs/rodriguez-azahares-ramon-1938

[2] Viz Rolando Rodríguez Lobaina: https://www.pametnaroda.cz/en/rodriguez-lobaina-rolando-1969

[3] Néstor Rodríguez Lobaina je kubánský demokratický aktivista. Poté, co strávil několik let v kubánských věznicích, mohl odejít do exilu s tím, že už se nikdy nevrátí na Kubu. Je jedním ze zakladatelů organizace Movimiento Cubano de Jóvenes por la Democracia.