Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ruža Kolaček (* 1956)

• narodila se v roce 1956 na Petrovaradínu

• po maturitě nastoupila do firmy Borovo a pracovala tam až do roku 2005

• v letech 1982-1983 se zabývala pořádáním mládežnických brigád

• v roce 1993 se jí narodila dcera

• v roce 1999 zažila bombardování Srbska

• roku 2014 odešla do důchodu, založila sdružení důchodců

Dětství

Ruža Kolaček se narodila 4. prosince 1956 v Petrovaradínu[1] do rodiny Srboljuba a Soky Kolačkových. Narodila se doma, protože si její otec chtěl být jistý, že mu dítě v porodnici nezamění.

S výchovou pamětnice pomáhali příbuzní, se kterými žila: matka, otec, babička a také strýc a kmotr. Odmalička vzpomíná na rodinný dům, který babička začala stavět už v roce 1927. Stavba byla dokončena teprve před druhou světovou válkou, v roce 1939. Celá rodina žila ve velkém domě se dvorkem. Z dětství jí zůstaly nejkrásnější vzpomínky na hraní s domácími zvířaty, přírodu a zahradu s nejchutnějším ovocem. Je vděčná za všechno, co ji v dětství naučili, protože jí to mnohokrát pomohlo v dospělém životě.

Vzdělání

Do školky a základní školy chodila v Petrovaradínu. V roce 1963 nastoupila na základní školu. Ve stejném roce jí zemřela babička. Ta k Ruže měla vzácný vztah, protože v ní viděla potomka své rodiny Novotných a Kolačkových.

Ruža se zabývala gymnastikou v sokolském domě. Po základní škole začala chodit na střední: I když měla zájem o turismus, nezapsala se na tuto školu, protože dostala stipendium na jinou. Bylo pro ni důležitější být samostatná. Byla velmi spokojená se stipendiem – mohla si za něj koupit knihy, oblečení a obuv a tak pomáhala rodičům. Hned po maturitě dostala práci ve firmě Borovo[2], která sídlila v Novém Sadu.

Pracovní akce mládeže / mládežnické brigády

Mládežnické brigády by se nikdy nekonaly bez podpory obce. Ruža je všem velmi vděčná. Zúčastnila se dvou brigád: první byla Tjentište v roce 1982 a druhá ORA Sava v roce 1983. Ta byla větší a účastnilo se jí 70 brigádníků. Ruža dělala to, co byla zvyklá z domova, působila jako předsedkyně okresního svazu mládeže – organizovala brigády a jejích činnost. Dělalo jí to obrovskou radost. Měli tam také různé sekce: literární, fotografické, žurnalistické… A tak si každý, podle svého zájmu, mohl vybrat svou oblíbenou. Na brigádách se lidé seznamovali, zamilovávali, ale to nejdůležitější bylo, že se naučili něco nového a byli tak, díky novým znalostem, schopní ještě více přispět rozvoji společnosti. Starší brigádníci, mezi které patřila i Ruža, měli kromě organizování ještě jednou povinnost – přenášet svoje znalosti na mládež. I když mládežnické brigády už neexistují, energie a duch té doby u některých přežil. Jako příklad Ruža uvádí rok 2014, kdy Srbsko a Balkán obecně zasáhly jedny z největších povodní v historii. Zvedla se obrovská vlna solidarity a do záchranářských prací se zapojila řada občanů.

Práce

Pamětnice při zaměstnání studovala obor cestovní ruch na ekonomické fakultě. Získat vysokoškolské vzdělání se jí nakonec nepodařilo, protože se kromě práce musela také starat o starší a nemocné rodiče. Svou lásku k turismu projevovala tak, že ve svém volném času pořádala výlety pro ostatní pracovníky. Byla velmi ráda, když mohla trávit čas v přírodě. Tuto zálibu zdědila po své babičce, také se brzy přidala ke skautům.

Po čase bylo stanoveno, že Ružino pracovní místo je nadbytečné, a ona dostala výpověď. Nedala se a hned šla za advokátem, který pak podal žalobu. Spor vyhráli a po roce byla znovu přijata do zaměstnání. Na základě rozsudku obdržela také nevyplacenou mzdu, za což si chtěla koupit si chatu nebo zahradu. Rozhodla se, že chce stavět chatu, a koupila pozemek v Čortanovcích, ve vesnici poblíž městečka Inđije.

V období rozpadu Jugoslávie se část její firmy, která se ocitla v tehdejší Jugoslávii (v Srbsku a Černé Hoře) osamostatnila a nové ředitelství bylo zřízeno v Novém Sadě. Ruža tam začala pracovat jako úřednice, protože měla s takovou prací už zkušenosti a také dostatečnou kvalifikaci (uznali jí zkoušky, které složila na vyšší škole). Pracovala tam více než rok a potom otěhotněla. Ve firmě Borovo zůstala do roku 2005, kdy začala firma upadávat.

Poté ji zaměstnali v komunálním podniku ve vlastnictví města. V roce 2014 odešla do důchodu a s podporou obce založila sdružení důchodců, kde pak pořádala výlety a různé jiné aktivity.

Soud kvůli závěrečnému účtu

Po odchodu do penze založila pamětnice sdružení důchodců. Problém vznikl v období stabilizace, které vedlo ke zmenšování počtu obcí města Nový Sad a tím i ke snižování finančních prostředků. Sdružení důchodců přestávalo fungovat. Ruža vždy pracovala zodpovědně a slušně, a právě proto byla velmi překvapená, když dostala předvolání od soudu. Nevěděla, o co jde. Nakonec se ukázalo, že jak je obec přestala podporovat, sdružení důchodců už nemohlo fungovat pro nedostatek finančních prostředků. Lidé, kteří spolu s ní byli ve sdružení aktivní, jí pomohli, a tak Ruža nedostala žádnou pokutu (bylo pouze zjištěno, že bankovní účet bude pozdržen).

Esperanto a čeština

V roce 1968 se začala učit cizí jazyky – tedy esperanto. Výhodou bylo to, že Ružin soused byl učitelem esperanta. A ten, znaje Ružina strýce (který byl akademikem) a obecně ochotu její rodiny se vzdělávat, snažil se ji do kurzu esperanta zapojit. Poradila se s otcem a jeho bratrem a začala. Esperanto bylo v té době velmi populární a pro Ružu lákalo. Naučila se psát, číst a trochu mluvit, ale bohužel učitel se brzy přestěhoval z Petrovaradínu do Subotice a Ruža esperanto vzdala. Zůstala tak jen na základní úrovni znalosti jazyka. Česky uměli otec, strýc a teta. A mluvili doma česky. Ruža se velmi chtěla češtinu naučit. Strýc jí s tím pomáhal, ale on už byl nemocný a stejně jako učitel esperanta se odstěhoval z Petrovaradínu. Stále ještě si Ruža toužebně přeje naučit se česky.

Výlety, cestování a pěší turistika

Jak Ruža zbožňovala přírodu a už od mládí cestovala s rodinou, láska pokračovala dále. Ve volném čase se věnovala cestování. Navštívila Triglav a Raduhu ve Slovinsku, Prominu v Chorvatsku, Popovou Šapku v Makedonii, Durmitor v Černé Hoře.

Rodina

Ružin strýc byl antropologem a futurologem a členem Akademie věd Černé Hory. Překládal také z němčiny do srbštiny a byl velmi pracovitý, vážený a pro Ružino vzdělání důležitý. Ale strýc onemocněl a přestěhoval se do Baru v Černé Hoře. Celá rodina byla kvůli tomu smutná. Ještě větší překvapení bylo, když Ružina teta přijala telegram o jeho smrti. Zemřel v nemocnici v Risnu. Ruža s bratrem odjeli do Baru zařídit pohřeb. Ale to nebylo jednoduché. Museli ho sami obléknout, a to ani neměli oblečení. Když všechno nezbytné konečně nakoupili a mysleli, že už to budou mít za sebou, na cestě z Risnu do Baru, kde měl být strýc pohřben, se stala dopravní nehoda. S pomocí Ružiných přátel z Baru strýce pohřbili a mohli se vrátit do Srbska. Pak vyšlo najevo, že strýc všechen svůj majetek a autorská práva zanechal Akademii věd, pravděpodobně pro svou velkou lásku k vědě. Dokonce i některé časopisy psaly o jeho práci.

Rodina pro Ružu byla a je velmi důležitá. Starala se o svou tetu a jednu dobu u ní bydlela. Tehdy byla mladší a ještě neměla svoje děti. Teta se vdala podruhé, ale Ruža jí stále ještě pomáhala. V roce 1993 se jí narodila dcera. S její výchovou jí pomáhala kamarádka Liljana Baba. Ružina dcera byla temperamentní dítě, a kdokoli ji hlídal, musel mít dostatek sil.

Bombardování Srbska a matčina smrt

Bombardování Srbska v roce 1999 trvalo 78 dnů a v Petrovaradínu, kde Ruža bydlela, nebyla voda, každý den museli chodit do cisterny s pitnou vodou. Žilo se tam těžce. Když Ružina matka onemocněla, museli do nemocnice, ale tři mosty byly zničeny. Matka ležela v nemocnici a Ruža s dcerou a sestrou, která přijela z Bělehradu, každý den chodily na návštěvu. Čekaly, až sirény oznámí konec nebezpečí, a pak šly. Nosily jí jídlo, oblečení. Ružina dcera babičku zbožňovala a vždy radostně křičela: „Babi, babičko moje!“ Babička se na ni mohla jen dívat, protože měla krvácení do mozku, a kvůli tomu nemohla ani mluvit. Zemřela po sedmi dnech. Byla pohřbena na petrovaradínském hřbitově Trandžament.

Rodinný dům a vzpomínky na něj

Rodinný dům, který postavila babička, byl velký a měl i zahradu a dvůr. V zahradě rostlo zelí, rajčata, okurky, saláty a na dvoře babička vysázela třešně, višně, kdouloně a hrušně. Ale v roce 1968 obecní úřad oznámil, že jim bere část dvora, aby vybudoval cesty. Na tomto místě jsou nyní čtyři dvoupodlažní domy, ale stále ještě jsou tam babiččiny kdouloně a hrušně. Zůstaly jako vzpomínka na tu dobu. Ten obrovský a krásný dvůr vypadá jako krabička zápalek ve srovnání s tím, jak vypadal v Ružině dětství. Začal upadat a vzhledem k tomu, že Ruža je v důchodu, nemůže ho udržovat. Rozhodla se proto koupit si stavební parcelu a sama vybudovat svůj dvůr z dětství. Už všechno měla naplánováno, chtěla také vybudovat chatu, ale ani to se jí nepodařilo. Obec Čortanovce zvýšila minimální výměr pro výstavby chat. Ruže se to nelíbilo, protože by na to potřebovala více peněz. A když si našla jinou parcelu a konečně byla šťastná, jeden den usnula za volantem a poškrábala jednu stranu nového auta, protože byla velmi unavená kvůli práci a starání se o rodinu. Nakonec to tedy vzdala. Ružin život pokračuje – cestuje, pracuje a stará se o rodinu.

[1] Petrovaradín je bývalé městečko, dnes městská část Nového Sadu, na druhém břehu Dunaje (viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Petrovarad%C3%ADn)

[2] Borovo je bývalá pobočka Bati.