Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdzisław Antoni Bykowski (* 1947)

• narodil se 11. září 1947 Olsztyně na severu Polska

• vyrůstal ve městě Ełk v mazurské oblasti, kde absolvoval gymnázium

• v roce 1967 se přestěhoval s rodiči do města Lubáň poblíž východoněmeckých a českých hranic

• na podzim 1967 narukoval na základní vojenskou službu a v srpnu 1968 vstoupil s tankovou jednotkou z Gubinu do Československa

• dva měsíce hlídal Sověty zabrané vojenské letiště

• do Polska ho poslali za trest ještě před stažením polské armády z Československa

• po vojně se oženil a založil rodinu, pracoval jak úřední v lubáňské textilce

• v roce 1972 nastoupil jako dělník do kamenolomu čediče v Lubáni

• v září 1980 založil v kamenolomu nezávislé odbory Solidarita

• na začátku výjimečného stavu byl v prosinci 1981 zatčen a několik měsíců internován

• po pádu komunismu v Polsku se zapojil do místní politiky v Lubáni, později založil stavební firmu

• v roce 2008 odešel do důchodu a sepsal své vzpomínky na dobu invaze do Československa

• v roce 2021 žil v Lubáni

Zdzisław Bykowski se účastnil invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 jako dvacetiletý voják základní vojenské služby. S vpádem bytostně nesouhlasil, a dokonce uvažoval o dezerci. Uvědomoval si přitom, že se účastní historické události, a rozhodl se si co nejvíce zapamatovat a chovat se co nejslušněji. Své vzpomínky na dobu invaze později sepsal. Dva měsíce hlídal Sověty zabrané vojenské letiště v Milovicích a hned na první hlídce po něm někdo vystřelil. Jeho kolega pálil zpět a přestřelku pak vyšetřovala česko-polská komise.

Do Polska ho poslali za trest ještě před stažením polské armády z Československa na přelomu října a listopadu 1968. V Polsku se zapojil v září 1980 do nezávislého odborového hnutí Solidarita a za začátku výjimečného stavu ho v prosinci 1981 zatkli a několik měsíců internovali. Poté žil pod dohledem tajné policie, která ho pravidelně před každým zakázaným výročím zadržela na 48 hodin. Podílel se na šíření samizdatových knih včetně českých autorů – Václava Havla, Milana Kundery či Bohumila Hrabala. Po pádu komunismu se zapojil do místní politiky v Lubáni.

Nevracej se domů, ale přijeď do Lubáně

Narodil se 11. září 1947 Olsztyně na severu Polska a vyrůstal na Mazurách ve městě Ełk na severovýchodě Polska. V Ełku vystudoval gymnázium, a když mu bylo dvacet let, přestěhoval se s rodiči na opačný konec země, do města Lubáň (polsky Lubań) kousek od východoněmeckých a českých hranic.

„Do Lubáně jsme se dostali náhodou. Otec pracoval jako pošťák, a když jeho kamarád udělal kariéru a stal se ředitelem pošty ve Wroclawi, chtěl mít v Dolním Slezsku spolehlivé vedoucí pošt. Nabídl tátovi více míst a on vybral Lubáň. Byl jsem zrovna na prázdninách a přišla mi pohlednice: ‚Nevracej se do Ełku, ale přijeď do Lubáně.‘ Musel jsem se podívat do školního atlasu, kde to město leží. Bylo mi dvacet let a byl jsem zvědavý, jaké tam poznám lidi,“ vysvětluje pamětník.

Město na pomezí dvou historických zemí: Horní Lužice a Dolního Slezska, přirostlo pamětníkovi k srdci, ačkoli utržilo velké šrámy na své kráse na konci druhé světové války. „Z předválečných fotografií je vidět, že to bylo takové Carcassonne Dolního Slezska,“ říká pamětník. Stejně jako proslulé jihofrancouzské město byla Lubáň opevněna městskými hradbami, které se na některých místech zachovaly. V době, kdy patřila Německu (a jmenovala se Lauban), byla posádkovým městem. Sídlila v ní jednotka, která se 1. října 1938 účastnila obsazení Československa a 1. září 1939 se podílela na útoku proti Polsku.

Dobytí opevněné Lubáně trvalo Rudé armádě několik měsíců. Sověti začali město obléhat 12. ledna 1945 a na začátku března se stáhli. Když ho 9. května 1945 obsadili, bylo v troskách. Zničeno bylo 60 % veškeré zástavby a nejvíce utrpělo historické centrum. Lubáň se v srpnu 1945 dostala na základě postupimské dohody pod polskou správu a přicházeli do něj Poláci z východních území zabraných Sovětských svazem – z oblasti Tarnopolu na území dnešní Ukrajiny, Vilniusu na území dnešní Litvy či z oblasti Bukoviny.

Pamětník říká, že tento mix přistěhovalců doplňovali vojáci Zemské armády (AK, Armia Krajowa), kteří upadli v nemilost poválečné komunistické vlády a doufali, že se v zapadlém městě schovají před tajnou policií. V Lubáni začalo nový život také mnoho Poláků odvlečených na začátku sovětské okupace z východních území Polska na Sibiř. Takzvaní Sibiráci o svém věznění v gulazích mohli začít mluvit až po roce 1989. „Byla to zajímavá mozaika lidí i z hlediska kulinárního. Lidé si vyměňovali recepty, byl to fenomén. Tato jinakost mne obohatila,“ domnívá se pamětník a dodává, že měl v Lubáni výjimečné štěstí na dobré lidi.

Horké jaro 1968 strávil na vojně

Krátce po přestěhování do Lubáně dostal povolávací rozkaz a na podzim 1967 nastoupil základní vojenskou službu. Půl roku strávil ve Wroclawi, kde prožil potlačení polského „pražského jara“, tedy vzpoury studentů, kteří v březnu 1968 volali po svobodě slova poté, co vláda Władyslawa Gomułky zakázala divadelní hru Dziady, kterou napsal v polovině 19. století polský básník Adam Mickiewicz.

Ačkoli pořádkové síly proti studentům demonstrujícím ve Varšavě brutálně zasáhly, protesty se rozšířily na univerzity po celém Polsku. Z vyvolání studentské vzpoury obvinil šéf polských komunistů Gomułka studenty židovského původu. Následovala antisemitská kampaň, která donutila k emigraci přibližně 20 000 Poláků židovského původu. Obětními beránky horkého polského jara se Židé stali proto, že Gomułka potřeboval umlčet své nacionalisticky a antisemitsky naladěné oponenty uvnitř polské komunistické strany, a také se chtěl zavděčit Sovětskému svazu, který těžce nesl vítězství Izraele v šestidenní válce. Již od začátku roku 1968 patřil Gomułka k hlasitým kritikům demokratizace v Československu a zastáncům „bratrské pomoci“.

V květnu nastoupil pamětník k tankové jednotce v Gubinu, kousek od německých hranic. Hondě četl noviny a oficiální propagandu porovnával s informacemi, které vysílala Svobodná Evropa. Fandil Alexandru Dubčekovi a „socialismu s lidskou tváří“, o který Čechoslováci v roce 1968 usilovali. Když se dozvěděl, že se polské vojsko hromadí v červnu a červenci u českých hranic, bral to jako formu nátlaku. Jeho jednotka místo na jih odjela na cvičení na sever Polska. Krátce po návratu do Gubinu přišla zpráva, že armády pěti zemí Varšavské smlouvy včetně té polské vstoupily do Československa „s bratrskou pomocí zdravým socialistickým silám ČSR v čele s osvědčenými soudruhy, kteří se nenechali strhnout k nepřátelské propagandě a sociálně demokratickým demagogům a revizionistům.“

Alarm! Z Gubinu se valilo do Čech 120 tanků

„Atmosféra v jednotce houstla a druhý den přišel asi hodinu po obědě poplach. Do půl hodiny naše jednotka vyjedla v koloně čítající 120 tanků. Nejeli jsme jako obvykle vlakem, ale po normálních silnicích na dálnici A4 na Wroclaw. U Legnice jsme se stočili na Jawor a mířili na Kamennou Horu. Mezi Kamennou Horou a Lubawkou jsme se zastavili a dostali ostrou munici,“ popisuje pamětník, kterého tehdy překvapilo, jak se s nimi loučili místní lidé.

„Věděl jsem, že se účastním něčeho podlého, odporného, ale lidé se s námi srdečně loučili. Obdarovávali nás koláči, kompoty, sladkostmi, starší paní nám dokonce na rozloučenou dělaly na čele křížek. Nerozuměl jsem tomu, ale nestoudná propaganda funguje tak, jako že jdeme do války,“ vzpomíná.

Kolem 21. hodiny přejeli přes hraniční přechod v Lubawce, závoru jim zvedl sovětský voják. Jeli dál přes Trutnov, kde byly v noci ulice prázdné. „Potom přes Jičín, město Rumcajse, toho jsme všichni znali. Tam mi ztuhla krev v žilách, když jsem viděl na kopci nad městem mezi balíky slámy polské tanky s hlavněmi namířenými na město,“ vypráví pamětník.

Dojeli do Milovic, kde měli hlídat vojenské letiště a kasárna zabrané Sověty, a také dohlížet na českou posádku. „Ze začátku jsme několik dní jezdili po okolí trochu beze smyslu sem a tam. I když to mělo svůj smysl, protože svědky příjezdu tanků byli lidé žijící u hlavních silnic. A šlo o to vystrašit zbytek národa. To bylo ostudné. Lidé na zastávkách se k nám otáčeli zády, někteří si odplivli naším směrem. Rozuměl jsem tomu, Poláci by se asi zachovali jinak, více bojovně,“ odhaduje pamětník.

Češi po něm stříleli

Později začali hlídkovat na letišti, kde parkovaly sovětské vrtulníky. Na pamětníka na jeho první noční hlídce někdo vystřelil. „Hlídkoval jsem v osvětleném prostoru mezi tanky a najednou dvě tři střely ze vzdáleného křoví, asi z nějakého automatu. Instinktivně jsem okamžitě zalehl na zem mezi pásy tanků a natáhl jsem zbraň. Můj kolega, který nespal v tanku, mě uklidnil. Zeptal se mě, z jaké strany stříleli, tak jsem mu ukázal. Obrátil tam věž tanku a několikrát tím směrem z kulometu vystřelil. Ráno z toho Češi udělali velkou scénu kvůli bezdůvodnému použití kulometu, dokonce přijel náš vojenský atašé z Prahy. Komise tam šla a našla prázdné nábojnice ze starého kulometu. Evidentně tam někdo byl a střílel. Takže nebylo by Bykowského,“ dodává.

Na hlídkách se střídali i s českými vojáky, kteří ovšem ve svých zbraních neměli munici. „Přemýšlel jsem, že zahodím zbraň, ale byl jsem mladý, bál jsem se. Rozhodl jsem se, že když se účastním něčeho tak historického, budu se snažit si co nejvíce zapamatovat a chovat se co možná nejslušněji,“ říká pamětník, který své vzpomínky na dobu v Československu sepsal pod názvem „Příběh okupanta aneb Prsty mezi dveřmi historie“ (Opowieść okupanta, czyli palce między drzwiami historii).

V Milovicích se skamarádil s Čechem Zdeňkem, strojvedoucím z Ostravy, který sloužil jako voják základní vojenské služby. Hodně si spolu povídali, což prý polští politruci neviděli rádi. Jednou Zdeňkovi pomohl jít za dívkou. Domluvili se, že Zdeněk přeleze plot, až bude mít pamětník hlídku. „Po čtyřech hodinách slyším šepot. Zdeněk se vrací celý šťastný, ve dvou velkých taškách nese pivo, koláče a uzeniny. Sotva přes ten plot přelezl, spadl na mě, ale nestaral se o to, jestli se mu něco nestalo, ale jestli se pivo nerozbilo,“ směje se pamětník. Připomíná i méně úsměvnou chvíli, když dostal příkaz připravit pro případnou akci kulomet na obrněném transportéru SKOT.

„Seděl jsem zezadu u toho SKOTa a nabíjel jsem náboje 13.5 milimetru do pásu. Cítím na zádech něčí pohled a koukám, že je to Zdeněk. Nevíme, co si říci. Na koho to chystám? On to začal vysvětlovat, že jsme jenom vojáci, že to jsou rozkazy, ale byla to trapná situace. Mlčeli jsme, a nakonec jeden z nás povídá: ‚Zakouříme?‘“ Se Zdeňkem ztratil kontakt a moc by ho zajímalo, jak se mu poté dařilo.

Do Polska se vrátil za trest dříve

Polští vojáci se začali z Československa stahovat na přelomu října a listopadu 1968. Doma je čekalo velkolepé uvítání a vojáci převzali poděkování od polského ministerstva obrany za pomoc ohroženým národům v Československu. Zdzisław Bykowski ho nedostal, z Milovic ho poslali do Gubinu za trest o čtrnáct dní dříve.

„Bylo to kvůli politrukům za to, že jsme o všem diskutovali, měli své názory, pořád se nám něco nelíbilo, smáli jsme se propagandě, těm letákům, které šířili mezi lidmi, o naší bratrské pomoci. To bylo odporné, tak asi za to. Ale to nebyl trest, to byla výhra, protože když jsme se vrátili o dva týdny dříve, nemuseli jsme uklízet ten tábor, skládat to všechno a balit,“ říká.

V kamenolomu zakládal Solidaritu

Do civilu se vrátil v září 1969, oženil se, stal se otcem tří dětí a pracoval jako úředník v lubáňském textilním podniku „Lubańskie Zakłady Przemysłu Bawełnianego“. V roce 1972 nastoupil do lomu na čedič, ve kterém pracoval až do roku 1993 na různých pozicích – od dělníka po vedoucího. V kamenolomu zakládal v září 1980 nezávislé odborové hnutí Solidarita a stal se předsedou podnikového výboru. V období „Karnevalu Solidarity“, jak je nazýváno období uvolnění mezi zářím 1980 a vyhlášením výjimečného stavu v prosinci 1981, patřil k místním aktivistům Solidarity v Lubáni a okolí.

„V té době to vřelo. Do Solidarity se zapsalo devadesát procent lidí v podnicích, pořád se konaly schůze, lidé diskutovali. V Lubáni jsme založili odborovou knihovnu, organizovali jsme charitativní akce, stávky na podporu jiných podniků,“ popisuje pamětník. V době „karnevalu“ vycházelo mnoho dříve zakázaných knih, lidé se dozvídali o dříve zakázaných tématech, jakými byly katyňský masakr či Varšavské povstání. Pracující se také dozvídali, jaká jsou jejich základní práva. „Karneval“ skončil vyhlášením výjimečného stavu 13. prosince 1981, které vláda Wojciecha Jaruzelského zdůvodňovala tím, že zabrání občanské válce, jež podle ní hrozila kvůli výzvám k nepokojům z úst představitelů Solidarity, a také zajistí plynulou výrobu bez stávek, a tím obnovení zásobování.

Za stávku v době výjimečného stavu ho zavřeli

Pamětník den po začátku výjimečného stavu vyhlásil šestihodinovou stávku. V ten den, 14. prosince, se v kamenolomu také objevil nápis „1970“ připomínající výročí krvavě potlačených protestů v Gdaňsku mezi 14. a 22. prosincem 1970. Pamětník s kolegy zapálili pod nápisem svíčky a pomodlili se za čtyřicet obětí prosincových událostí roku 1970. Následovalo zatčení a 17. prosince 1981 zavřeli pamětníka v táboře v Kamenného Hoře, který nacisté vybudovali za války jako pobočný lágr koncentračního tábora Gross-Rosen.

„Bylo to za tu stávku a připomenutí roku 1970. V době výjimečného stavu padaly za takové věci tvrdé tresty,“ říká pamětník. Do tábora v Kamenného Hoře s ním putovalo dalších pět kolegů z kamenolomu. Po čtyřech měsících ho pustili, ale brzy se do tábora vrátil – policie našla v jeho kapse odznáček Solidarity.

Na svobodu vyšel v září 1982 a až do roku 1989 ho pravidelně před každým zakázaným výročím zadrželi na 48 hodin. „Nosil jsem s sebou mýdlo, ručník, kartáček a knížku. Těch osmačtyřicet hodin byl pro mne čas darovaný na čtení.“

Kolegové, s nimiž byl internován, všichni využili nabídku emigrovat na Západ. „Já jediný jsem odmítl. Tajný se mě ptal, proč. Řekl jsem mu, že tu chci zůstat, abych viděl, až se to sesype. ‚To si pán počká,‘ řekl. Odevzdal jsem mu svůj pas, koukal se na mě, že jsem se zbláznil,“ líčí pamětník.

Čtvrtého června 1989 se dočkal pádu komunismu

Zdzisław Bykowski nadále působil v podzemních strukturách hnutí Solidarita. Z Varšavy a Vratislavi vozil do Lubáně samizdatovou literaturu (včetně polských vydání knih Václava Havla, Milana Kundery či Bohumila Hrabala). Sám vyráběl razítka a odznáčky se zakázanými motivy, například s Lechem Walesou, podílel se na tisku brožurek, například jak se chovat při zatčení tajnou policií. Našel i způsob, jak pořádat oficiální akce – promítání filmů, výstavy a jiné  – v rámci lubáňské pobočky Klubu katolické inteligence, který vznikl v nedaleké Jelenní Hoře.

Pádu komunismu se dočkal 4. června 1989, kdy Solidarita zvítězila v polosvobodných volbách. Těm předcházela série jednání představitelů Solidarity s komunisty u kulatého stolu. Pamětník dodnes nepochybuje o tom, že bylo správné rozhodnutí s komunisty začít vyjednávat. Obával se však, jak se komunisté zachovají po drtivém vítězství Solidarity, zda uznají výsledky hlasování. Uznali a pamětník se domnívá, že 4. červen by měl být vyhlášen státním svátkem na památku těchto historických voleb.

V listopadu 1989 se radoval ze sametové revoluce. „Se sametovou revolucí mi spadl kámen ze srdce, protože ten pocit hanby za účast [na okupaci] jsem celou dobu nosil v srdci. A potom přišla sametová revoluce. Havel. To bylo pěkné. Stálo to za to.“

Rok poté se zapojil do prvních zcela svobodných voleb do místní samosprávy v Lubáni a po vítězství Solidarity se stal na měsíc a půl starostou Lubáně. „Neměl jsem na to talent,“ vysvětluje, proč byl starostou tak krátkou dobu. Opustil kamenolom a založil si svoji firmu. V roce 2008 odešel do důchodu a angažoval se v příhraničním česko-polsko-německém sdružení. V roce 2021 žil pamětník v Lubáni.