Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eugeniusz Smolar (* 1945)

• narodil se 31. prosince 1945 v Minsku v tehdejším Sovětském svazu

• jeho rodiče Grzegorz Smolar a Walentyna Najdus byli známí komunističtí aktivisté židovského původu

• od roku 1967 studoval na Varšavské univerzitě a zapojil se ke skupině levicových rebelů

• v lednu 1968 protestoval proti zákazu hry Dziady Adama Mickiewicze a v březnu 1968 proti vyloučení studentů z Varšavské univerzity

• v srpnu 1968 zorganizoval ve Varšavě protest proti okupaci Československa, za který byl zatčen

• po návratu z vězení v roce 1970 emigroval se svou ženou Ninou a malou dcerou do Švédska

• vystudoval sociologii na Uppsalské univerzitě

• v roce 1973 založil se svým bratrem Alexandrem a ženou Ninou politický čtvrtletník Aneks

• roce 1975 se stal redaktorem polské sekce BBC v Londýně, v roce 1982 zástupcem šéfredaktora a v roce 1988 vedoucím sekce

• do roku 1989 se podílel se na pašování literatury do Polska a Československa

• v roce 1997 se vrátil do Polska a inicioval vznik Inforádia

• v roce 1998 stál u zrodu Česko-polského fóra při ministerstvech zahraničí Polska a České republiky a pět let byl předsedou jeho programové rady

• v roce 2021 žil ve Varšavě

Polský novinář, syn významného polského komunisty židovského původu Grzegorze Smolara, se v březnu 1968 účastnil studentských protestů proti cenzuře ve Varšavě, které totalitní režim tvrdě potlačil. Řadu studentů včetně pamětníkova bratra zatkla policie a byli vyloučeni ze studií. Pamětník zůstal na svobodě a 22. srpna 1968 protestoval proti invazi do Československa položením květin u československého kulturního střediska ve Varšavě. Zatkli ho a pykal několik měsíců ve vězení...

V lednu 1970 se svou ženou a malou dcerou emigrovali do Švédska, kam později odjel i jeho bratr. Společně začali vydávat politický čtvrtletník Aneks, které v roce 1975 doplnilo exilové nakladatelství stejného jména. Pamětník pracoval pro polskou sekci BBC v Londýně a podílel se na pašování literatury do Polska a Československa. V roce 1997 se vrátil do Polska a rok později stál u zrodu Česko-polského fóra při ministerstvech zahraničí České republiky a Polska.

Syn komunistů se přidal k rebelům

Narodil se 31. prosince 1945 v Minsku v tehdejším Sovětském svazu do rodiny známých polských komunistů židovského původu. Jeho otec Grzegorz Smolar, povoláním novinář, působil za druhé světové války v sovětských židovských partyzánských oddílech v Bělorusku. Matka Walentyna Najdus-Smolar strávila válku v Kazachstánu ve vyhnanství na vesnici, kde působila jako učitelka. Pamětník má o pět let staršího bratra Alexandra. „Patřili jsme s bratrem do první generace Poláků, která se nebála, že to špatně skončí,“ říká o roce 1968, který byl i v Polsku revoluční.

Pamětník začal v roce 1967 studovat politickou ekonomii na Varšavské univerzitě, kde patřil do skupiny mladých levicových rebelů shromážděných kolem Karola Modzelewského a Jacka Kuroně, výrazných a perzekvovaných kritiků komunistické vlády Wladyslawa Gomulky. Pod jejich vlivem byli velmi bojovní. „Na univerzitě jsme dostali přezdívku ‚komandosy‘. Chodili jsme na stranické schůze a dávali funkcionářům nepříjemné otázky. Například o Katyni, či za kolik prodáváme polské uhlí Sovětům nebo proč polské loděnice zadarmo pracují na zakázkách pro SSSR či východní Německo. Neměli nás za to rádi, ale protože řada z nás byla dětmi komunistů, nezavřeli nás,“ popisuje situaci na přelomu let 1967 a 1968.

Bedlivě tehdy sledovali dění v Československu, kde se na konci října 1967 vzbouřili studenti ze strahovských kolejí proti výpadkům elektřiny a nedostatku tepla. Brutální zásah proti účastníkům demonstrace přispěl k odvolání Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka KSČ a nástup progresivního Alexandra Dubčeka v lednu 1968. „To nám dávalo naději, že změny jsou možné. I když jsme žertovali, že odpor studentů v Praze začal kvůli nedostatku tepla na kolejích, a ne za svobodu a demokracii,“ říká s úsměvem.

Polská vláda tvrdě potlačila studentské protesty

Polští studenti začali protestovat v lednu 1968 proti stažení divadelní hry Dziady z programu polského Národního divadla. Vláda Wladyslawa Gomulky vyhodnotila romantickou epopej Adama Mickiewicze z poloviny 19. století za protisovětskou. Policie studentskou demonstraci rozehnala a dva kolegové pamětníka z Varšavské univerzity, Adam Michnik a Henryk Schleifer, museli z univerzity odejít. Studenti na to reagovali svoláním protestu na Varšavskou univerzitu dne 8. března 1968. „Rozehnali nás. Poprvé jsme viděli v ulicích ZOMO, tedy ozbrojené oddíly občanských milicí. Většinu mých přátel včetně bratra zavřeli,“ říká.

Pamětník psal protestní rezoluce a letáky vyzývající ke stávce i pro jiné fakulty. K jeho velkému překvapení se protesty rozlily úplně po celém Polsku. „Studenti stávkovali nejen ve Varšavě, ale po celé zemi pod heslem, které bylo často a radostně opakované: ‚I Polsko čeká na svého Dubčeka.‘“

Odpovědí na studentské volání po svobodě slova a demokracii ale byla represe. Řada stávkujících studentů putovala na několik měsíců do vazby, byli vylučováni ze studií a museli narukovat na vojnu. Ironií osudu se tak mnoho z těch, kteří provolávali v březnu jméno Dubčeka, ocitlo v srpnu v Československu v řadách polské armády v roli okupantů.

Po drsném potlačení studentských protestů přišel další šok – antisemitský útok vlády Wladyslawa Gomulky, který obvinil z vyvolání vzpoury studenty židovského původu. „Komunistická strana, na které se velmi podepsal holocaust, využila antisemitismu, aby získala podporu společnosti proti vzbouřencům. Věděli jsme, jak komplikované byly v minulosti polsko-židovské vztahy, ale že antisemitismus využije vláda...“ podivuje se pamětník.

Židé byli propouštěni z práce a dostali nabídku takzvaných emigračních pasů, které mohli využít k vycestování z Polska, ale nikoli k návratu. Jako držitelé tohoto zvláštního cestovního dokumentu přestávali být občany Polské lidové republiky. V roce 1968 takto vycestovalo až 20 000 Poláků židovského původu. „Byla to hanba po celém světě. A nad Polskem visí dodnes,“ domnívá se Eugeniusz Smolar.

Poláci po invazi do Československa mlčeli

Po březnových událostech, které se zapsaly do polské historie jako „marzec 1968“ (březen 1968), prý panoval v Polsku mrtvolný klid, který nenarušil ani 21. srpna 1968 vpád pěti armád Varšavské smlouvy, včetně té polské, do Československa. „Dvacátého prvního srpna jsme se probudili v nové realitě, kdy všechna oficiální média ohlásila, že se polské vojsko účastní invaze. Bylo jasné, že se to děje na příkaz Moskvy, jenom Rumunsko odmítlo. Co bylo strašně smutné, bylo mlčení v Polsku. Protesty se nekonaly, lidé zamlklí ještě víc než jindy tiskli hlavy mezi ramena ještě více, ještě více nedávali najevo svůj názor,“ říká pamětník. Potlačení pražského jara s pomocí polských tanků se podle něj stalo vzkazem Gomulkovy vlády Polákům, aby se nadobro rozloučili s nadějí na demokratické změny. Srpen v Československu znamenal v podstatě zakončení polského března.

„Abych byl upřímný, panovala také „Schadenfreunde“, škodolibé uspokojení z neštěstí druhých. Určitě víte, že Poláci říkají Čechům trochu žertovně a pohrdlivě ‚Pepíci‘. A tak jsem se setkal s takovými reakcemi: ‚Dobře jim tak. Proč jim má být lépe než nám pod sovětským pantoflem? Když nám je zle, tak ať je zle všem. Nám zakroutili krkem, tak ať si jiní nevyskakují,‘“ líčí atmosféru srpnových dní.

Čest polského národa podle něj zachraňovalo několik intelektuálů, mezi nimi spisovatelé Sławomir Mrożek a Jerzy Andrzejewski, kteří protestovali proti okupaci Československa otevřeným dopisem publikovaným v západních médiích. „Naše skupina, tedy část, která byla ještě na svobodě, se rozhodla také bránit národní čest. Den po invazi jsme začali pokládat květiny u československého kulturního střediska v Marszalkowské ulici ve Varšavě. Policie nás samozřejmě honila a odstraňovala ty květiny, ale varšavané to pochopili a začali také přinášet květiny. Neříkám, že masově, ale asi sto lidí se toho zúčastnilo,“ popisuje.

Následoval večírek s pitím vodky, během kterého psali letáky, což je prý obvyklý způsob polského protestu. „Vymýšleli jsme způsoby, jak je dostat mezi lidi, což přivádělo policii a stranické orgány k šílenství. Například jsme je házeli z nejvyššího patra obchodního domu v centru Varšavy, kde je pak lidé sbírali. Část je vyhodila, když zjistila, o čem jsou, část si je schovala do kapsy,“ vzpomíná.

V emigraci spolupracoval s Čechy na pašování knih

Po tomto protestu skončil ve vězení i pamětník a později i jeho žena Nina, která předávala na Západ informace o represích a zajišťovala pro zatčené právní pomoc. „Ve vězení nebyli speciálně brutální, spíše se jednalo o psychologický nátlak. Postavili nás před soud za rozšiřovaní falešných informací a poškozující zájmy Polské lidové republiky,“ líčí pamětník. Když vyšli na svobodu, rozhodli se v roce 1970 s malou dcerou Monikou emigrovat do Švédska. „Přátelé byli zavření nebo emigrovali, mě vyhodili z univerzity a hrozila mi vojna,“ vyjmenovává důvody, proč opustili Polsko. Ve Švédsku vystudoval sociologii na Uppsalské univerzitě a jeho žena dokončila studium biochemie. V roce 1973 založili s bratrem Alexandrem, který emigroval do Švédska v roce 1971, politický čtvrtletník Aneks.

V roce 1975 se pamětník s rodinou přestěhoval do Londýna, kde vyhrál konkurs na redaktora polské sekce BBC. V Londýně založili také exilové vydavatelství Aneks, které od roku 1982 řídila Nina Smolar. V Londýně spolupracovali s Janem Kavanem na pašování literatury do Československa a do Polska. Pamětník se stal v roce 1988 vedoucím polské sekce BBC a po návratu do Polska v roce 1997 inicioval založení Inforadia.

O rok později stál u zrodu Česko-polského fóra při ministerstvech zahraničí České republiky a Polska. Memorandum o založení podepsali v roce 2008 ministři Radosław Sikorski a Karel Schwarzenberg, se kterým se znal z doby pašování literatury do Čech. Pamětník byl v letech 2009–2013 předsedou programové rady fóra při polském ministerstvu zahraničí. „Pět let jsem jezdil pravidelně do Čech a setkal jsem se s lidmi, se kterými jsem byl na dálku v kontaktu, ale neznal jsem je osobně. Třeba s Václavem Havlem,“ vzpomíná.

V roce 2021 žil pamětník se svou ženou Ninou ve Varšavě.