„Od samého začátku mé aktivistické činnosti mě zadrželi asi o něco víc než desetkrát. Přesně to nevím, protože to bylo mnohokrát. Stávalo se, že nás odvezli na oddělení a pouštěli bez jakýchkoliv protokolů. Nebo pouštěli ještě z auta nebo se mně povedlo z auta utéct. Stalo se, když jsem pracoval jako novinář, že jsem přesvědčil policistu, že plním úkol redakce a on mě pustil. Zkrátka zadržení bylo hodně, ale těch, která jsou zdokumentovaná, bude kolem deseti. K velké části z toho došlo, když jsem byl ještě neplnoletý a podle našich zákonů nelze držet mladistvé za porušení pořádku na policejní stanici déle než tři hodiny. Za tyto tři hodiny je třeba provést všechny procedury, vyřídit všechny dokumenty a předat mě zákonným zástupcům. Musela si mě vyzvedávat máma, a pokud to nestíhala, třeba nebyla ve městě, umístili mě do centra pro mladistvé narušitele pořádku, kde jsem mohl strávit až několik měsíců. Podmínky tam nebyly příliš komfortní, připomínaly 'specprijomnik', místo, kde si odpykávají krátkodobé tresty dospělí. Byl jsem tam dvakrát nebo třikrát a neviděl jsem, že by tam kromě mě byl i někdo jiný. Matka zpočátku mé aktivity kritizovala, říkala, že to je nesmyslné a nebezpečné, dávala mi příklad Politkovské a Němcova, které za odpor proti Putinovu režimu zavraždili. Bála se, že se se mnou může stát něco podobného. Říkala, abych se snažil něčeho dosáhnout v Rusku, nebo odjel pryč do ciziny. Já jsem ale chtěl žít v Rusku, nikdy jsem nebyl za hranicemi, když nepočítám Ukrajinu někdy v roce 2011 a Bělorusko v roce 2015 se sportovním oddílem a v roce 2020 jako novinář. Ale zpátky k mámě – zpočátku to odsuzovala, po několika měsících to začala chápat a přestala mě kritizovat. Až do mé plnoletosti se ale velmi negativně stavěla k mým zadržením, protože mě musela vyzvedávat, komunikovat s policií, ale i sociálními službami, které vyvíjely značný nátlak, s učiteli, kteří se ji snažili přesvědčit, abych se aktivistickou činností přestal zabývat. Přitom ale stála spíš na mé straně, a čím více jsem se blížil plnoletosti, tím spíš moji činnost schvalovala než kritizovala.“
„Nějakou dobu jsem se skrýval v konspirativních bytech a pak jsem dostal informaci, že kolem mého domu se nachází venkovní sledovačka příslušníků Centra E a čekají na to, až se objevím, aby mě mohli zadržet. Bylo jasné, že vědí o akci, kterou jsem předtím uskutečnil. Schovávat se by bylo nesmyslné, protože doba promlčení je u těchto záležitostí jeden rok. Znamenalo by to rok se schovávat, nebo se nechat zadržet a o to rychleji se nechat propustit. Přijel jsem k domu, byl jsem na kole, a když jsem zastavil, vyběhli z auta dva policisté v civilu a kolem tří v uniformě. Zkroutili mi ruce, řekli, že jsem zadržen. Ti v civilu se chovali agresivně, jeden z nich, který byl vousatý a vypadal jako Armén, mi začal vyhrožovat. Já jsem ho žádal o policejní průkaz, aby prokázal, že je skutečně od policie, policisté v uniformě nedělali vůbec nic, nijak nereagovali. Za nějaký čas přijel mikrobus, zabavili mi věci a jeli jsme na policii. Tam mně ten vousatý policista začal opět vyhrožovat různými problémy a tím, že se ještě potkáme. Poté mě nechal, ať se mou záležitostí zabývají policisté na oddělení. Paragraf, který jsem měl, předpokládal deset dnů vězení, proto mě v cele nechali do doby konání soudu. Bylo stanoveno datum soudu, moje obhájkyně se ale chtěla seznámit s materiály, a tak mě – k mému překvapení – pustili. Pak se 23. února 2022 konala demonstrace řidičů kamionů proti covidovým omezením. Byl jsem tam jako novinář, ale spolu s dalšími účastníky jsem byl zadržen. Odvezli mě na policejní oddělení, kam speciálně kvůli mně přijeli dva příslušníci Centra E. Jednoho z nich, toho vousatého, už jsem znal z dřívějška, druhého jsem do té doby ještě neviděl. Vzali mě a dovlekli do prvního patra do kanceláře, kde mě ten vousatý několikrát praštil. Začal vyhrožovat problémy s tím, že pokud nepřestanu se svou [aktivistickou] činností, skončí to se mnou špatně, sám prý dobře vím jak. Mám prý několik variant. Ta první je, že se přestanu čímkoli zabývat a oni mě nechají na pokoji. Ta druhá je, že se tím zabývat nepřestanu a budu mít vážné problémy. A ta třetí je, že můžu pokračovat, a přitom s nimi spolupracovat. To znamená informovat je o akcích, které se budou konat. O účastnících, čase, místu, dávat jim všechny informace o dalších aktivistech a hnutích, s nimiž komunikuji a dostávat za to odměnu. Konkrétně nabízeli peníze a pomoc se vzděláním, prací a řešení dalších problémů.“
„Do začátku vojny, ještě v dětství, nám ve vlastenecky zaměřených hodinách vykládali, jakou máme silnou armádu, ještě možná silnější než USA. Ukazovali nám fotky a videa ze cvičení, a tak jsem si myslel, že máme jednu z nejsilnějších armád na světě. A to jsem si myslel i v době, kdy jsem se začal zabývat aktivismem. Po roce základní služby ve skutečné jednotce jsem ale pochopil, že se situace od reality liší. Nezodpovědnost, lenost, nedbalost, laxní vztah k povinnostem, korupce, krádeže, všelijaká schémata vydělávání peněz nebo vyvážení majetku z kasáren. Třeba náš velitel útvaru odvážel obrovské množství starého železa a prodával ho s cílem osobně se obohatit. Kromě toho je tu příklad autoparku, kde velké množství automobilové techniky bylo papírově v provozuschopném stavu, ve skutečnosti nešla ani nastartovat. Ta technika, která byla funkční, prakticky stále potřebovala opravy. Říkalo se, že naše technika buď střílí, nebo jezdí.“
Andrej Karelin se narodil 13. prosince 2002 v ruském Petrohradu. Otec byl archeolog, bohužel zemřel, když bylo Andrejovi 12 let. Spolu s mladším bratrem a sestrou je vychovávala matka, sama bez vysokoškolského vzdělání, která se sice stavěla vůči režimu Vladimira Putina skepticky, veřejně projevit svůj nesouhlas se ale neodvažovala. Zpočátku Andrej věřil ideologické masáži ve škole, později ale objevil opozičního aktivistu Alexeje Navalného. Jeho myšlenky se mu zalíbily, ale zprvu se bál účastnit demonstrací. Poprvé se do protestů zapojil v den inaugurace Vladimira Putina 7. května 2018, kdy Navalnyj vyhlásil akci „Není to náš car“. Později navštěvoval protesty pravidelně a začal pracovat pro hnutí Alexeje Navalného roznášením letáků i prováděním anket mezi lidmi. Byl asi desetkrát zadržen policií, v mladistvém věku ho ale mohli držet nanejvýš tři hodiny a vyzvednout si ho musela matka. Té se zpočátku aktivity syna nelíbily, stejně jako se nelíbily vedení školy, kterou Andrej Karelin navštěvoval. Po ukončení školní docházky v létě 2020 spolupracoval s opozičním serverem SOTA Vision. Koncem října 2020 na vlastní pěst odjel do protestujícího Běloruska, aby podal svědectví o represích vůči demonstrantům. Byl zadržen a vypovězen ze země. V polovině prosince 2020 narukoval na povinnou vojenskou službu k útvaru vzdušně-kosmických vojsk nedaleko bydliště, kde hlídal základnu automobilové techniky. Služba pro něj byla jistým rozčarováním. Do té doby totiž věřil opakované tezi, že ruská armáda je silná a moderně vybavená – sám ale viděl, že část techniky je funkční jen na papíře, že vojáci ztrácí čas nesmyslnými činnostmi a všude bují lajdáctví a korupce. Ze služby ho propustili v prosinci 2021 a Andrej Karelin se ihned zapojil do aktivit mládežnické organizace Vesna. Po vypuknutí války na Ukrajině se aktivně zapojil do protestů, v důsledku toho strávil osm dní ve vězení. To už byl v hledáčku protiextremistického odboru ministerstva vnitra, takzvaného Centra E, které má na starosti boj proti odpůrcům Putinova režimu. Policisté ho nátlakem nutili ke spolupráci a nakonec mu dali vybrat – buď udávání, nebo kriminál. Dostal den na svobodě na rozmyšlenou, využil ho k útěku do Turecka a odtud se prostřednictvím humanitárního víza uděleného českými úřady dostal do Česka. V době rozhovoru pro Paměť národa čekal na azyl v uprchlickém zařízení v Kostelci nad Orlicí, pracoval v továrně na výrobu automobilových dílů a ve volném čase organizoval protiputinovské demonstrace v Praze.
