„To je normální tohle. Nemůže se říct, že všichni naši byli ideální. Taky se vyskytnou výjimky, že bývaly i nějaké rozepře skrze nemovitosti. Prostě se neukázali v nějakém dobrém světle. Určité procento to bylo. Mnozí hned řekli: ,No podívejte, Volyňáci.‘ No mnohde se nedívali na naše Čechy zrovna nějak příznivě. Ale hodně si našich vojáků vážili. Takže celkem nějaké větší [problémy] nebyly.“
„Většinou byla nějaká polévka, mimo zeleniny, někdy bylo trochu masa. Nebo bramboračka s velkými kroupami, jak jsou ty velké kroupy. Většinou tato polévka. Někdy jsme dostali kroupy vařené, nevím, jestli tam bylo nějaké maso, nebo ne. Dostávali jsme chleba, takový ten komisárek, jak jsou taky teď v těch formičkách. To bylo hrubě mleté obilí, protože pro takovou spoustu vojska nemohli mlít bílou mouku, takže tam byly i ty šlupky. Tak nás to píchalo. Ale zase nám to tak pročistilo trávicí ústrojí, že my jsme pořád jedli. Potom jsme vyfasovali trošičku cukru, trochu čaje a měli jsme také fasovat kalíšek vodky. Tak to jsme dávali klukům.“
„V roce 1944 už Svobodova armáda postoupila, tedy 1. československý armádní sbor na Volyň, na západní Ukrajinu. Bylo nás tam asi 45 tisíc Čechů. Jak jsme se o tom dozvěděli, tak všichni spontánně nastupovali do armády. Říkali, že potřebují každou pomoc, také dívky jako radistky, telefonistky a do zdravotnictví, a tak jsem se také přihlásila. Tatínek říkal: ‚Nemám syna, tak půjde dcera.‘ Šli jsme bez jakéhokoliv rozmýšlení, byli jsme velice vlastenecky vychovávaní.“
„Tak jsme se blížili, ten už odjel (sedlák – pozn. autora), a začali tam do nás střílet. Tak jsme hned zalehli a vedle mě to zabilo jednoho vojáka, tátu od dětí. No mě to nezabilo, prostě jsem musela ještě žít. Ještě jeden tam byl raněn. A to jsme neodešli daleko od našeho stanoviště. Tak jsme hned dali zprávu a oni viděli, že se tam střílí, tak hned přijela ošetřovatelka. Jeden byl mrtev, jeden byl raněn. Takže opravdu, komu bylo souzeno přežít, ten přežil.“
„Narodila jsem se 8. 8. 1923 na Volyni, tenkrát to bylo ještě Polsko do toho devětatřicátého roku, v Polské republice. [A jaké to bylo město nebo vesnice?] To byla vesnice. [A jak se jmenovala?] Semiduby. [No a teďka se zeptám, co dělali Vaši rodiče?] Tatínek tam byl učitelem a měli jsme takové menší hospodářství, takže se nám tenkrát za Poláků dařilo dobře. Všechno v klidu.“
„Tenkrát jsem byla hodně nemocná. Všechno v klidu probíhalo, opravdu v klidu, žádné incidenty nebyly. A navíc, takový paradox, byla jsem těžce nemocná, zánět pohrudnice, žaludeční katar, a lékař nikde. Jedna učitelka uměla německy, co učila na škole v té sedmitřídce (ve Smordvě – pozn. autora), tak ji tatínek prosil, ať se zeptá, jestli je mezi těmi Němci nějaký lékař. Opravdu přišel lékař, slušně všechno, poradil, co dělat, a myslím nějaké léky [nám dal]. Taky už si všechno tak nepamatuji. No dostala jsem se z toho a pak jsem šla proti nim. To jsou v životě takové paradoxy.“
Desátník v. v. Slávka Altmanová, rozená Ficková, se narodila 8. srpna 1923 v obci Semiduby na Volyni v tehdejším Polsku do rodiny učitele Vladimíra Ficka. V roce 1933 se rodina odstěhovala do Českých Novin a po příchodu Sovětského svazu byla v roce 1940 vystěhována do ukrajinské vesnice Smordva. Dne 15. února 1944 Slávka Ficková vstoupila do nově se tvořícího 1. československého armádního sboru, sloužila u dělostřeleckého pluku jako radistka a spojařka. Prošla boji u Krosna, Machnówky, Jasla a karpatsko-dukelskou operací. Po válce se usadila v Chomutově, kde pracovala jako zubní laborantka, a po svatbě se přestěhovala do Plzně. Slávka Altmanová zemřela 23. prosince roku 2021 ve věku 98 let.
Fotografie příbuzenstva, Vladimír Ficek se svými bratry (kromě vojáka), pod nimi jejich ženy a sestra Vladimíra Ficka se svým manželem, Slávka Ficková v námořnické mašli v první řadě uprostřed, rok 1932
Fotografie příbuzenstva, Vladimír Ficek se svými bratry (kromě vojáka), pod nimi jejich ženy a sestra Vladimíra Ficka se svým manželem, Slávka Ficková v námořnické mašli v první řadě uprostřed, rok 1932
