„Můj první výslech byl hrozný, bylo to pro mě strašně těžké. Zazněly při něm rány do stolu. Dokonce mi jeden z nich řekl: ‚No tak jsem macho, a co jako?‘. Byli tam celkem dva. Jeden stál za mnou a druhý přede mnou, byl to ten major, co mě vyslýchal. Říkává se, že ti, co stojí vzadu, bývají důležitější, nevím. Říkala jsem tomu, co stál přede mnou: ‚mýlíte se, neuvědomujete si, že kubánské ženy se musí osvobodit, například od vší domácí zátěže‘, protože jsme o těch věcech zrovna mluvili. Pak jsem mu řekla: ‚myslím, že nechápete, co jsem vám právě řekla‘, a zdá se, že právě v tu chvíli jsem ho skutečně naštvala. Udeřil do stolu a řekl: ‚No tak jsem macho, a co jako?‘. A já si jen pomyslela, že mě určitě zmlátí. A spolu s jeho výkřikem jsem cítila všechnu tu nenávist a nespoutaný vztek těch, kteří byli vyškoleni, aby se stali represory. Represory, kteří kromě toho, že jsou represoři, jsou obrovští šovinisté.“
„Časopis Alas Tensas dělal něco, čeho se báli. Později jsem si to v průběhu času uvědomila a přemýšlela, proč je na Kubě napadán feminismus, i když [vláda] tvrdí, že bojuje za rovnost žen a že celá revoluce byla ukázkovým příkladem síly a nezávislosti kubánských žen. Ale z dlouhodobého hlediska, i když samozřejmě existují dílčí posuny, si uvědomíte, že v poslední době, od krize roku 1994 se zhoršila diskriminace žen a násilí založené na pohlaví. Je to obrovský problém, který se stal neviditelným, protože to považovali za výdobytek revoluce, a vy si tak skutečně uvědomujete, že to, co bylo tehdy zdůrazněno, jsou vlastně problémy: vzrostla diskriminace, vzrostlo násilí a vzrostly vraždy na ženách. A když se pak objeví nezávislá publikace, která nelobbuje ve prospěch některé z institucí, a která tenhle problém odkryje a přes internet se bude šířit dál a dál, tak se vzniku časopisu logicky strašně báli.“
„Když nám bylo pět let, museli jsme začít říkat, že ‚Budeme jako Che.‘ Tak neuvěřitelně šovinistická slova v rámci raného vzdělávání! Je to psychologické násilí, násilí na dětech. Pouhý fakt, že chlapce nebo dívku, co ještě neumí ani číst a psát, donutí říkat ‚Budeme jako Che“, ačkoliv každý, kdo ví, jaký Che [Guevara] vlastně byl, dobře ví, že jako on být nechce. Že nechce být macho, že nechce být jeho druh partyzána, že nechce být člověkem, co uvažuje totalitně a nedovoluje jakoukoli odchylku. Tohle přece není to, čím chci být, já chci být někým jiným, já chci být Ileana, tak proč mě nutíš v pěti letech říkat, že ‚budu jako Che‘? Tohle je pro mě jedna z největších násilností kubánské totality – právě to, že vás nutí být jako někdo jiný a nedovolí vám být odlišný a být sám sebou. Pořád se najdou země a lidé, co se pořád mýlí v tom, kdo je Che, každý to totiž ví. Je to šovinista a homofob. A oni nás přinutili, abychom říkali, že budeme jako on. Donutili nás, abychom řekli, že ‚budeme jako Che‘.“
„Jedna z věcí, která mě ve škole nejvíce poznamenala, byla obrovská šikana kvůli mé katolické víře. Říkám šikana, ale mohlo by se říct i represe nebo dokonce týrání dětí... Pamatuju si, že nám všem vedli školní záznamy a učitelé nám neustále opakovali: ‚Chovej se slušně, nebo ti přidám špatnou známku do záznamu.‘ Víte, když máte na záznamu škraloup, nedostanete se na univerzitu nebo odbornou školu. A říkali to i mně, jedné z nejlepších studentek. Jednou mě dokonce zastavili uprostřed náměstí a učitelka páté třídy mi tehdy řekla: ‚Je mi to moc líto, ale Ileana je jedinou poskvrnou na naší škole, protože je jedinou dívkou, co chodí do katolického kostela. Nikdy jsem nepřestala chodit do kostela. A uprostřed všech ostatních dětí a učitelů, mi jednoho pátku, protože právě v pátek se konaly politické akty, přede všemi řekli, že jsem jedinou poskvrnou na škole Los Maristas, která se dodnes jmenuje takhle, i když je pojmenovaná po revolučním hrdinovi. Předvedli mě a všechny děti mě vypískaly. Bylo mi sotva deset let.“
Spisovatelka a básnířka Ileana Álvarez González se narodila na Kubě ve městě Ciego de Ávila v okrajové čtvrti zvané „Chincha Coja“. Od útlého věku se musela naučit žít s násilím v okolí svého bydliště, a uchýlila se tedy k literatuře, která se později stala její velkou vášní. Navzdory obtěžování ve škole kvůli své katolické víře se jí podařilo dostat se na univerzitu a vystudovat španělskou filologii. Tam pochopila omezování svobody projevu na Kubě. Později jako redaktorka v časopise Videncia čelila cenzuře, avšak jí navzdory se jí podařilo vydat řadu dosud nevydaných kubánských autorek, z nichž některé byly v exilu. V roce 2016 založila první kubánský feministický časopis Alas Tensas s cílem veřejně odsoudit sexistické násilí na ženách a jejich vraždy, ke kterým na Kubě dochází. Směrování tohoto časopisu však s sebou přinášelo perzekuci ze strany kubánské Státní bezpečnosti vůči ní a jejím dvěma dětem, která ji nakonec donutila k odchodu do exilu v Madridu v roce 2018. V současné době pokračuje v řízení Alas Tensas z Madridu a spolu se svým manželem, spisovatelem Francisem Sánchezem, založila nakladatelství Deslinde.
