„V roce 1939 obsadilo hitlerovské Německo Československo. Němci nenáviděli Židy a já jsem z židovské rodiny. Židovské rodiny, které si to mohly finančně dovolit, posílaly svoje děti do Londýna prostřednictvím jedné organizace, která se nazývala Kindertransport. Víte, děti, co to znamená? Kinder jsou německy děti. Transport je odvoz. Tento přesun byl organizován jedním pánem z Anglie, Nicholasem Wintonem, který pochopil vážnost situace v Československu a chtěl nějak pomoci. Tento pán, který byl v té době velmi mladý, zorganizoval s pomocí Červeného kříže deset vlaků a každý vlak odvážel stovky židovských dětí do Anglie. Musel také zorganizovat a kontaktovat anglické rodiny, které by mohly tyto děti přijmout. Na začátku se zdálo, že by to mohlo být jen na pár týdnů a potom by si pro ně rodiče přijeli. Nebylo to stejné pro všechny. Pro mě to mělo být na patnáct dnů, jakési prázdniny v Londýně, ze kterých se ale stalo sedm let. Rodiče mě odvedli na vlak, když mi bylo pět let a znovu jsem se s nimi sešla, když mi bylo třináct let. Byla jsme vlastně už mladá dívka.“
„Řeknu vám něco o svojí rodině. Moje rodina na tom byla celkem dobře. Moji prarodiče měli velký dům v samém centru Plzně naproti hlavní poště na hlavním náměstí a v přízemí měli obchod s kůžemi. V 19. století to nebylo docela nezvyklé, prodávat kůže, ze kterých se potom šily boty. V roce 1800 nebyl průmysl, nebyli řemeslníci, kteří by tyhle věci vyráběli ve velkém. Můj dědeček začal pracovat v této branži tak, že chodil s batohem a vozíkem po malých vesnicích a městech a prodával kůže ševcům a těm, co šili tašky a kufry. Přinášel jim veškerý materiál, který k tomu potřebovali. No, začalo se mu docela dařit, a tak si otevřel malý obchod v Plzni. Potom se narodil můj otec, který byl poslední ze tří synů. Jeho dva bratři odjeli kolem roku 1928 do světa. Jeden do Ameriky a jeden do Šanghaje, myslím, že to byla Šanghaj v Číně. A můj otec, který byl nejmladší, zůstal v Plzni a pokračoval v dědečkově práci, staral se o obchod s kůžemi. Potom se oženil s mojí maminkou. Do obchodu přišla jedna paní na výpomoc a začali vyrábět z kůže i předměty, tašky, pásky, boty. Vedlo se jim po finanční stránce docela dobře.“
„V roce 1945 školu zavřeli, skončila válka a hodně dětí se vrátilo zpátky do Československa. Teď musím zavzpomínat na jednu smutnou věc. My jsme byly všechny děti z židovských rodin a 80 procent rodičů těchto dětí se nevrátilo z koncentračních táborů, a tak se tyhle děti vrátily jako sirotci. Ještě ke všemu se k nim po návratu české děti nechovaly moc hezky, říkaly, že my jsme byli na dovolené v Anglii a oni museli zůstat v Československu. Já jsem měla obrovské štěstí, protože moji rodiče se zachránili a válku přežili v Itálii. Nebylo to jednoduché, museli čelit mnoha obtížím a hlavně strachu, ale v roce 1946 si moje maminka pro mě do Anglie přijela. Já jsem si na ni trochu pamatovala a můj strýc mi o ní vyprávěl a ukazoval mi občas nějaké její fotografie, ale setkání bylo zvláštní. Ona nemluvila anglicky a já mluvila jenom anglicky. To, co bylo pro mě ještě horší, bylo, že mě odvezla do Itálie. Bylo mi třináct let, je to takový komplikovaný věk, a navíc mě odvezla rovnou z Londýna do Bari. Dovedete si představit Bari v té době? Byl to úplně jiný svět, ten rozdíl mezi Anglií, ve všem, ve stylu života, v podnebí. V Itálii bylo tolik slunce, já jsem byla zvyklá na chladnější anglické podnebí. Navíc jsem neuměla ani slovo italsky.“
Trudy Bandler Scaramuzzi se narodila 11. července 1933 v Praze do židovské rodiny. Její rodiče a prarodiče žili v Plzni, měli v centru města velký dům. V přízemí byl prosperující obchod s koženými výrobky. Trudě nebylo ani šest let, když ji rodiče v květnu 1939 jako „Wintonovo dítě“ poslali vlakem do Londýna, aby se zachránila. Nebylo pro ni snadné naučit se cizí jazyk a žít v úplně jiném prostředí. Její rodiče válku přežili v Itálii, a tak se Trudy ve 13 letech stěhovala do Itálie, učila se nový jazyk a zvykala si opět na nové prostředí. Po absolvování speciální školy pro sekretářky získala práci v Paramount Pictures v Římě. Měla příležitost setkat se s mnoha zajímavými lidmi spojenými s filmem. V roce 1954 krátce působila jako sekretářka slavné herečky Audrey Hepburn. Roku 1957 se vdala a dnes má tři děti a sedm vnoučat. Svou rodnou zemi navštívila spolu s otcem bezmála po padesáti letech v roce 1988.
