„Tam (tábor Raguhn) jsme pracovaly v nějaké továrně na výrobu letadel. Já jsem tam onemocněla, tak jsem toho moc nenapracovala. Když tam začali bombardovat, tak nás odšoupli. Neuvěřitelné, že ještě na tohle věnovali vlaky. Odšoupli nás a putovaly jsme vlakem po Německu, až nakonec jsme zakotvily zase zpátky v Terezíně. My jsme byly první transport, který se vrátil do Terezína. Ti, kteří tam zůstali, bylo jich nějakých 15 tisíc, poprvé viděli, jak vypadáme, oholené hlavy, v hadrech, hubené, nemocné a zavšivené. Poprvé Terezíňané viděli tu skutečnost, o které nevěděli. Já si pamatuji, že jedna moje kamarádka, holčička mladší než já, pořád se sháněla: ‚Kde je maminka? Vždyť ona jela s tebou.‘ Já jsem tenkrát neměla tu odvahu říct, že z těch všech transportů vlastně zanechali jenom nějakou stovku mladých lidí a ostatní šli do komína. Neměla jsem tu odvahu jí to říct, ačkoliv jsem to věděla.“
„My jsme něco věděly, ale jen zamlženě. Už jsme slyšely o plynových komorách. Z domu, kde jsme byly zavřené [Magda Barnea a čtyři další dívky], byla vidět obrovská světla, kouř a oheň. Ale já si myslela svoje a s ostatními o tom nemluvila. To je jedna ze vzpomínek, kterou vidím ještě pořád před sebou. Byly to poslední dny, kdy se ještě plynovalo. Samozřejmě jsme se bály. Ale někdy má člověk osud šťastný - jsem tady a nezplynovali mě.“
„Stalo se vlastně, že koncem září, října 1944, dodneška nechápu, že na to ještě Němci byli ochotní věnovat své vlaky, na transporty Židů. V říjnu jsem byla odtransportována do Osvětimi. Odtamtud koncem října, začátkem listopadu, já už nevím přesně, jsem byla poslána do Bergen-Belsenu a měla jsem to ohromné štěstí, že když se tam začalo šoupat Židy ze všech lágrů, tak nás odšoupli do takového pracovního tábora, taky to byl koncentrák, ale pracovalo se tam. Jmenovalo se to Raguhn, je to někde ve východním Německu.“
„Když Terezín likvidovali, posílali nás nákladním vlakem do Prahy. Byla jsem nemocná a vyváděla jsem, že do vlaku nenastoupím. Ale nakonec jsem jela. Dostala jsem se do Prahy do nemocnice. V Terezíně mi nějaká známá dala plášť, na kterém byla žlutá hvězda. Když mě vezli ambulancí do nemocnice, tak mi šofér řekl: ‚Slečno, tu hvězdu si už můžete sundat.‘ Já jsem odpověděla, že mi nevadí a že jsem na ní už zvyklá. Tehdy mi nevadilo být Židovkou.“
„V dubnu 1942 nás ‚odšoupli‘ do Terezína. O Terezíně vám jistě mnoho vyprávěli, já jsem byla mladá a viděla jsem život jinak než rodiče, kteří samozřejmě nebydleli spolu. A vlastně celá rodina se rozprchla. Tatínek bydlel v jiných kasárnách, maminka v jiných kasárnách a já jsem bydlela také jinde, mezi mládeží. V Terezíně jsem pracovala většinou v zemědělství, byla jsem velice šikovná a dovedla jsem krást okurky a zeleninu, kterou jsme tam pěstovali. To se všechno poschovávalo v kalhotách a já jsem byla dost šikovná a já jsem toho dost našlojsovala neboli nakradla.“
„Moji rodiče byli do transportu zařazeni šestadvacátého října, ale já byla chráněna prací v zemědělství. Měla jsem špatné svědomí, že je jako jediná dcera nechávám odjet. Nedalo mi to a do transportu jsem šla dobrovolně. Chyběli jim lidé, tak mě strčili do posledního vagonu. Rodiče byli někde uprostřed a nikdy se ani nedozvěděli, že jsem jela s nimi. A jak už vám to všichni vyprávěli, doleva, doprava, doleva... Rodiče už byli staří a tak jsem je už nikdy neviděla. Z původního tisíce žen v transportu nás v Osvětimi zůstalo sto padesát.“
„Židovští lékaři nesměli pečovat o nežidovské pacienty. Nakonec zavřeli téměř židovským lékařům praxi, zůstala jen hrstka a můj otec měl štěstí, že patřil k té hrstce, co směli ošetřovat až do transportu. (…) Když se někdo chtěl vplížit, tak to bylo velice nebezpečné. Třeba domovník. Zásadně směl jen židovské pacienty. Také maminka říkala: ‚Přeci nepůjdeme na gestapo kvůli někomu jinému.‘ (…) Bydleli jsme v Brně v Jezuitské ulici, to byla Pasáž Typos, tam jsme měli dva byty spojené, to byla ordinace a náš byt. To byly dva byty, uvnitř byl přechod mezi dvěma byty. Přibližně deset let jsme bydleli v tom bytě, odtamtud nás poslali do transportu.“
„Já se v minulosti moc nehrabu. Vždy vše šoupnu stranou, protože mne zajímá budoucnost víc než minulost, i když v mém věku ta budoucnost je už krátká.“
„Jak to všichni píšou, přišlo se tam v noci, ‚hů, há, sem, tam‘ a najednou jsme byli ve sprše a najednou jsme byli oholení a najednou nás byla hrstka. Já to nepěstuji, pořád vzpomínat na tu minulost. Řekla jsem to zkraje a říkám to i teď, patřím přítomnosti a budoucnosti. Taky v Izraeli se nechci starat o minulost, sice jsem se zabývala tou muzeologií, ale to nebyla moje minulost, to byla minulost Izraele. Já žiji v současnosti a budoucnosti. Je to vůbec zázrak, že jsem do toho nepletla hebrejská slova. Všichni, kdo mluvíme hebrejsky a česky zároveň, tak do toho pleteme různé výrazy, je to skoro přirozené, já jsem se snažila koncentrovat a neplést do toho hebrejské výrazy.“
Magda Barnea se narodila v Brně v roce 1925 jako Magda Kappová. Pocházela ze sionistické rodiny, její otec byl zubní lékař. V dubnu 1942 odjela s rodiči transportem Ah do ghetta v Terezíně. V ghettu pracovala v zemědělství. V září 1944 byla deportována do Osvětimi, odkud po několika týdnech odjela do Bergen-Belsenu. Po několika týdnech, přibližně v listopadu 1944, byla přeřazena do továrny v Raguhnu ve východním Německu. Na jaře 1945 přijela s evakuačními transporty zpět do Terezína, kde se dočkala osvobození. Po válce absolvovala ozdravný pobyt na Slovensku a ve Švýcarsku, poté se vrátila ke studiu, přerušenému válkou. Krátce po únoru 1948 přešla hranici do Rakouska na falešné dokumenty, které jí opatřilo sionistické hnutí. V létě 1949 přijela do Izraele, tehdy nově vzniklého státu. Provdala se za Jana Bramera, který pocházel také z Moravy a po emigraci přijal jméno Dov Barnea. V Izraeli Magda Barnea pracovala ve školství, věnovala se výuce hůře přizpůsobivých dětí. Po svém odchodu do důchodu se jako dobrovolník zabývá muzejnictvím a archeologií. Magda Barnea žije v Omeru u Beerševy.
