„No, to riziko bylo. A maminka věděla taky, co se děje. A právě tím, že tam na mě ty fízlové čekali. No, kdybych seděl doma a ty fízlové ke mně přijdou, tak je to jiný. A to byli český fízli, ty dělali takovýhle poskokový služby. Ale maminka byla natolik pohotová, že když jsem přišel a zazvonil, tak ona byla první u dveří.“
„Tam čekal z toho arbeiteinsatzu a to byli féroví kluci. Tři tam byli tenkrát. Jeden bývalý kasař, no ale ten hlavní byl bývalý esesák, ale byl to taky férový člověk. Takže na tu pomoc… Vyrukovali jsme s tou stovkou. Tam čekal na mě a šlo se do kanclu a říká: ,Hele, když my sem přijdeme, napřed tady uděláme pořádek. Budeš se na to dneska koukat a zejtra to budeš dělat s náma.‘ No tak jo… Měl jsem to hotový asi za půl hodiny, tak mi řekli, co mám dělat z té listiny, co náš zugang, pro každého napsat kartičku, jméno a takový nějaký údaje, co potřebovali. No tak já jsem to dělal a oni říkali: ,Nespěchej, času dost, ale aby chyby nebyly.‘ No a přišel jako šéf od toho esesáckéj a ptal se: ,Co tady s nim?!‘ Oni mi řikali: ,Achtung!‘ A jemu řikali: ,Todle je náš pomocný nový schreiber.‘ A jestli to umí?! A oni říkali: ,Jo, umí to.‘ A tím to bylo odbytý.“
„Náš transport nebyl tak zle přivítán v Mauthausenu nahoře než jiný. Byly mnohem horší. Takže my jsme přišli na nádraží v Mauthausenu… Já jsem dřív nevěděl nic, ale ve vlaku už jo, když jsme hádali, jestli to bude Dachau nebo co. No a někdo říká, no, to vypadá, hoši - a tam jsem to poprvé slyšel - Mauthausen. My jsme tam dojeli a vystoupili z vlaku, tam byli esesáci, co na nás čekali, včetně těch, co přijeli v tom vlaku. Ta cesta běžela vcelku klidně. Jestli tam v nějakém vagonu někomu nafackovali, tak je to možný, ale my jsme seděli v osobních vagonech. Žádný dobytčák, takže to bylo všechno jiný. A když jsme potřebovali na hajzl, tak jsme šli na ten vagonový záchod a ten esesák akorát koukal, aby nevyskočil. Ale oni stejně v každém vagonu, to byly civilní vagony, tak stáli na každé plošině vepředu, vzadu. A ještě byli nějací, co furt procházeli. A když mysleli, že je nutno, tak řvali, aby se nemluvilo.“
„Tam byla ještě velká sranda. S tím, že my jsme si postoupili a tam stáli esesáci, kteří čekali… A teď tam byli nějací známí, kamarádi. Ty se jako uvítali a Bachmayer, to byl ten Lagerführer. Ten chvilku čekal, a pak říká: ,Konec! A nebavit se!‘ Takoví prostě kamarádi z vojny. A ani nepadaly žádný facky. Facky dostalo jen pár, a to z blbosti těch vězňů. Protože on chtěl Bachmayer něco říct a česky neuměl, tak někoho volal, kdo uměl německy, a tak mu to řekl. A jeden, nějaký advokát, který nebyl vyzván k mluvení, mu říká: ,On to špatně řekl.‘ A ponaučení bylo, že on ho zavolal a dal mu přes hubu. Tak ten, kdo v ilegalitě pracoval, tak věděl, jak se chovat, když tě zavřou. Nepřiznat se.“
„Tam byl nějakej sochař. Byl tlustej, tak ten samozřejmě nemohl. Tak ho prostě čtyři chlapi více nosili nahoru. Víte, jak je to tam v Mauthausenu… A za ním šel jeden z vězňů, který měl jejich kabáty a klobouky. Všechno na sebe nasazený. Takže u něho nebylo ,mit snap‘. Tak jsme prošli tou bránou a ti esesáci se tomu smáli. A celkem to nebyl špatnej první… Jen když byl někdo idiot v tomhle smyslu. Pak jsme tedy prošli tou bránou a stálo se a přišly řeči, že jsme v Mauthausenu a to není žádná kavárna, nebo jak to řikali. Tady bude pořádek a blablabla…“
Walter Beck se narodil 8. února 1921 v Olomouci. Po studiích na školách s výukou němčiny se na začátku druhé světové války zapojil do protifašistického odboje. Ilegální činnost provozoval až do zatčení na podzim roku 1941. Byl uvězněn v Praze na Pankráci a poté transportován do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde byl internován až do konce války. Díky výborné znalosti němčiny tam získal „prominentní“ funkci písaře a unikl tak nejtvrdší perzekuci. Po válce sympatizoval s KSČ, ale po roce 1948 své názory přehodnotil. Namísto předchozí práce ve spediční firmě tak musel kvůli svým politickým postojům vykonávat práci brusiče.
