Maud (Michal) Beerová roz. Steckelmacherová

„Protože v Terezíně byly všelijaké nemoci, trvala po konci války ještě dlouho karanténa. Nepustili nás domů. S námi tam také byly holky - míšenky, například ve vedlejším pokoji na čtyřiadvacítce. Za těmito holkami hned po válce přijely jejich maminky. Představte si to, maminky spaly u nich, na kavalcích! Někdo přeci jenom uprchl, tak bylo na pokoji trochu místa. Árijské maminky si přijely pro svoje holky. To byl takový zajímavý zážitek. V Terezíně jsme zůstaly až do odjezdu do Štiřína, za což se přičinil pan Přemysl Pitter, který nám tam udělal takovou zotavovnu.“

„Zkrátka a dobře, oni tam došli a Hermann mi odtud (z nádraží) poslal lísteček, že už sedí ve vlaku, že mají dobré místo u okna, což znamená, že jeli normálním vlakem a ne dobytčákem. Oni se ti Němci snažili dělat dojem a do Treblinky se jezdilo občas osobním vlakem. A že doufá, že se opět shledáme. Léta jsem byla přesvědčená, že Hermann žije. Teprve po mnoha letech, v sedmdesátých letech, kdy jsem se stávala babičkou, jsem se dozvěděla, že ten transport jel do Treblinky a Treblinka znamenala z vlaku přímo do plynových komor. Dodnes je mi po Hermannovi smutno, ale to je život. Nezůstala jsem starou pannou, nezůstala jsem svobodnou, vdala jsem se, mám děti, mám vnoučata a mám moji sladkou malou pravnučku.“

„Jednou jsem byla do transportu z Terezína zařazena sama. Tenkrát mi už bylo čtrnáct. Dostala jsem předvolání, byla to samozřejmě katastrofa. Představte si, že já bych odjela a maminka zůstala, byla by úplně bez sebe! Přeci jenom jsme měli nějaké známosti v židovském vedení ghetta. Jakmile se máma dozvěděla, že mě předvolali, utíkala za těmito lidmi a prosila je, aby mě z transportu dostali. A oni mě opravdu ze seznamu smazali! Teprve tady, v Izraeli, jsem se relativně nedávno dozvěděla, že z Prostějova jsme my a rodina Grabsheidových byli v takzvané Edlsteinově listině. To byla listina obsahující seznam lidí, které neměli poslat z Terezína dál.“

„Já osobně jsem vděčná za všechno, co mám, za to dobré i špatné. Moje přítelkyně nemají nic. Byly ve dvanácti, třinácti letech udušené. To není krédo, to je fakt. To mi stále přichází víc a víc, jak mi posílají z Prostějova ty obrázky (předválečné fotografie, pozn. autora) a já jim říkám, kdo na nich je. Nikdo neví, kdo na nich je, jen já to vím.“

„Nevím, jestli mi to vůbec někdo uvěří, že byla v Terezíně taková morálka, jako nebyla nikde nikdy na světě. Když se nekrade, tak se nekrade. Když se nejí, tak se nejí. Člověk se umí zdržovat a člověk se umí opanovat, protože bez toho by to nemohlo asi existovat. A toho si ze všeho nejvíc vážím. Byla úžasná sebedisciplína. Já jsem sice v zahradě dostala něco, já jsem to nesla v ruce, měla jsem hlad, ale já jsem to přinesla mamince. Já jsem nikdy ani nekousla po cestě do toho. A měla jsem hlad.“

„Léta jsem byla přesvědčená, že Hermann žije. Teprve po mnoha letech, v sedmdesátých letech, kdy jsem se stávala babičkou, jsem se dozvěděla, že ten transport jel do Treblinky a Treblinka znamenala z vlaku přímo do plynových komor. Dodnes je mi po Hermannovi smutno, ale to je život. Nezůstala jsem starou pannou, nezůstala jsem svobodnou, vdala jsem se, mám děti, mám vnoučata a mám svoji sladkou malou pravnučku.“

„Nesměli jsme jít na všelijaká náměstí. Dědeček a babička bydleli na (Pernštejnském) náměstí. Když jsem je chtěla jít navštívit, musela jsem jít zezadu do jiného sousedního domu, přelézt žebříkem zeď a tak jsem se dostala k babičce a dědečkovi. Protože jsem nesměla vkročit mojí židovskou nohou na Pernštejnské náměstí v Prostějově.“

„To je strašné. Než jsme se to dozvěděli. Víte jak dlouho jsme čekali, že se vrátí? Oni byli tak mazaní, že to všechno před námi skrývali. Vůbec jsme nevěděli, že nás mají v úmyslu všechny vyvraždit. (…) Jede se do Polska. V Polsku bude víc hladu, bude víc zima, v Polsku bude víc nemocí. O plynu, to jsme nevěděli. Jak může člověk vzít na sebe takovou věc, že vezme druhého člověka a zaplynuje ho. Ale my jsme pro ně asi nebyli lidé.“

„V první třídě jsem řekla paní učitelce, když se ptala, co budu dělat, až budu velká, že budu zahradnicí v Palestině. To jsem řekla, když mi bylo šest let, tak mne to rodiče naučili.“