Mgr. Květa Běhalová

„Matka měla spousty trikolor, celé stuhy, nastříhala je a vyndala spoustu špendlíků. Šli jsme s nimi před polednem domů, to byla sobota, do Vojtěšské. Vzala to do krabic a asi za dvě minuty nám všechny trikolory lidi rozebrali. To ještě vypadalo, že to bude sláva, že tu budou snad Američané. Došli jsme domů, babička mě nechtěla pustit, musela jsem se naobědvat, ale pak jsem si vzala kabát, nebylo moc teplo, a šla jsem na Václavské náměstí. V Jindřišské ulici jsem viděla ze sklepů nakládat zbraně do náklaďáku. Došli jsme na Václavské náměstí, tam už se vytvořily skupinky hlavně mladých lidí. Já jsem s jednou skupinkou šla k rozhlasu. To jsme si mysleli, že o nic nejde, ale pak už jsme slyšeli, že jde, že už se tam střílí.“

„Já jsem pak zůstala doma, na chvilku jsem si lehla, ale pak jsem zjistila, že se stavějí barikády, tak jsem se zase oblékla a šla jsem na Jiráskův most, kde se také stavěla barikáda. Mimochodem, tam taky stavěla Hana Vítová, herečka. Byla jsem tam něco přes půlnoc, když tam přišli nějací lidé s výzvou, že potřebují dárce krve do všeobecné nemocnice. Také potřebovali někoho do Ostrovní ulice na stanoviště Červeného kříže. Přihlásila jsem se a šla jsem do všeobecné nemocnice. Tam nás zapsali a vzali nám krev, aby věděli, jakou vůbec máme a jestli jsme jakžtakž v pořádku. Ale moc ne, jen povrchně, protože to opravdu potřebovali. Bylo nás tam asi pět a čekali jsme v čekárně a že nás budou postupně volat, až budou mít někoho na stole. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, protože jsem tam na chvíli usnula. Přišli pro mě k ránu, ještě bylo šero. Vzali mě na sál, kde byl raněný pán a nevěděl o sobě. Mě uložili vedle. Bylo to přímo z ruky hadičkou rovnou k operatérovi. Doktoři už byli úplně vyčerpaní. Jeden mi držel hadičku a ležel skoro na mně, jak už byl strašně unavený. Taky se mu povedlo, že mi vyteklo dost krve, měla jsem pak ruku černou odshora až dolů.“ – „A jak ta operace dopadla?“ – „To nevím. Když jsme skončili, pustili mě, musela jsem tam ještě chvilku sedět a pak mě pustili domů. Já jsem pak tedy k ránu šla do Vojtěšské, domů.“

„Velkou činnost začal hned vyvíjet Historický ústav – Černou knihu. Dal dohromady všechny materiály z celého Pražského jara a srpnových událostí. I příloha je tam – byla tam například příloha přefocených nápisů, které byly po Praze, a různé takové věci. Texty připravoval Historický ústav a já jsem měla na starosti zajištění výroby. V té době přišla do Prahy sovětská nóta, která se týkala Černé knihy, s tím, že mají být potrestáni všichni, kdo s tím měli něco společného. Byla nás celá řada předvolaná do Ruzyně na výslechy. My jsme se samozřejmě všichni domluvili předem, co budeme říkat. Že ano, byl to ústavní tisk, je to vědecká práce, tiskárna to dělala zadarmo, nikdo to neplatil, prostě že tohle budeme držet všichni.“

„To byla taková šedá zóna. Takový šedý, mrtvý čas, tu práci jsem neměla ráda, ale co jsem mohla dělat... Pak byla Charta, potom už přece jen bylo co dělat, já jsem přepisovala na stroji hodně věcí. Prostě mimo tu práci to nebylo špatné. Scházeli jsme se, já jsem chodila pravidelně ke Klementu Lukešovi, to byl slepý kamarád, bydlel v Celetné ulici a scházela se u něj spousta lidí. Tam když člověk přišel, předsíň byla plná bot a kabátů a uvnitř bylo plno lidí. Já jsem tam chodila, vždycky když jsem měla odpolední, tak vždycky ob jeden pátek dopoledne. To tam chodilo míň lidí a Klement potřeboval, abych mu četla poštu, která mu přišla, abych mu prohlížela knihy. Dostával od nakladatelství knížky. Tak abych ho seznamovala s těmi knížkami.“

„Během dopoledne se otevřely dveře, vešel Jarda Mach, vykulenej, a za ním Rus s napřaženým samopalem. Jarda říkal: ‚Musíš se s ním nějak domluvit, on něco chce.‘ Já jsem tehdy mluvila dobře rusky, a tak jsem s ním začala mluvit. On mi řekl, že zabírá Československou akademii věd a že je potřeba vyklidit celou budovu. On měl zřejmě dojem, že ta budova prezidia je celá akademie. Pak už ne, pak už to věděl dobře. A že ji tedy musíme celou vyklidit. Já jsem mu vysvětlila, že samozřejmě, budeme uvažovat, ale že musím mluvit s prezidentem Akademie věd. Tenkrát už se tohle oslovení prezident nepoužívalo, ale mně to připadalo lepší. A on s tím souhlasil. Zůstal tam stát s Jardou a se samopalem. Já jsem zapadla do Šormovy místnosti a volala jsem. Vysvětlila jsem mu, o co jde, a on mi řekl, že ho musíme ve všem poslechnout, nesmíme se bránit a ať Jarda to vystěhování zařídí.“