Iva Bejčková

"Protože jsme nebyli ani finančně podporovaní a neměli z čeho žít, maminka v té době byla částečně ochrnutá na jednu ruku, tak [jsme] potom díky přátelům, kteří nám zbyli, [a jejich podpoře vycházeli], protože lidi se od nás odvraceli. Když si vzpomenu, že jsme šli po chodníku, tak přecházeli na druhý chodník, aby se s námi nemuseli setkat. Měli jsme jenom pár rodin, které nám byly věrné. Kdybych jmenovala – rodina Andrlových, Spilkova, Tobiášova, Teplých. To byly takové naše věrný dušičky, které mamince hodně pomohly. Pamatuji se, že na jednoho Mikuláše nám paní Spilková přinesla ošatku, kde bylo sádlo, jablka, hrušky, nějaký bonbón, a že to pro nás bylo něco úžasného. I když jsem ji jako malá žába tenkrát poznala podle bačkor, přesto na ten okamžik nikdy nezapomenu. Byl to pro mě ten nejkrásnější Mikuláš."

"V té době jsem sice... když v roce 1955 jsme měli vstoupit do Pionýrské organizace, tak maminka, ač jí to strašně bolelo a určitě to ani nechtěla, nechtěla mi přidělávat starosti a kazit dětství. Takže mě nechala, ať si vstoupím jako mé vrstevnice – kamarádky do Pionýrské organizace. Pamatuji se, že jsem byla hrdá a přednášela. Dost jsem četla a ve škole přednášela básničky. Přednášela jsem básničku a říkala: ‚Na svůj pionýrský šátek já hrdá, pyšná jsem!‘ A tenkrát jsem přišla domů a maminka plakala."

"Ta jedna z těch, co s námi bydlela, paní měla telefon. Takže pan Jiří Šrámek mně zavolal (manžela Zdeny Šrámkové) k té pani v noci ve čtyři ráno, co se stalo, že nás obsadili Rusové, a že už jsou pracovníci v rádiu, tak jestli chtějí, že mi vzkazují, abych raději nechodila, že jsem příliš mladá, protože mi bylo jednadvacet a měli o mě strach, tak abych nechodila. Mně to nedalo a také mě nenapadlo, pamatuji, že jsem byla tak velmi nalehko, měla jsme jen lehký svetřík, sukýnku, pantoflíky a jednoduchou proutěnou tašku, a vydala jsem se pěšky z Letné, kde jsem bydlela na Vinohradskou do rozhlasu. A proti mně už byly tanky, už na mostě, kdy jsme přecházela přes tenkrát Švermův most. Tak když jsem ho přecházela, tak tam stál tank. Pak jsem je potkávala a před rozhlasem to hořelo a už nás nepustili hlavním vchodem a šla jsem do zadního vchodu a tam byli dva moji kolegové redaktoři, kteří už se taky nedostali dovnitř. Mezitím se ostatní odebrali jinam, protože se vysílalo z jiných míst, ale my tři z redakce průmyslový - Arnošt Marvan a František Hejný, tak už jsme se tam nedostali."

"Pak si ještě pamatuji, a to mi i maminka dosvědčila, že od té doby já jsem strašně nenáviděla Štědrý večer, protože jsem pořád doufala, že tatínek se na Štědrý večer vrátí. Takže já jsem večer prostála večer u okna v ložnici, a pořád jsem se dívala, jestli náhodou se nevrací. To musím říct, že tohleto mi zůstalo i na starý kolena, že aspoň na chvíli se jdu podívat z toho okna."

"Nikdy nechtěl o tom, co se tam dělo, hovořit. Až posléze, když bratr už nežil, ale já když byla dospěla a on věděl, že umírá, tak některé ty střípky z toho vězení přece jenom řekl. A když jsem se ho zeptala, co pro něj v té době bylo pro něj nejtěžší, tak řekl, že snad nejhorší bylo ne, že se musel učit řeči k procesu přímo k tomu soudu, ale to, že když byl na samotce na té vazbě, tak schválně nechávali kapat vodu a on den noc, den noc, pořád byl jen s kapající vodou, tak to ho nervově ničilo. Samozřejmě člověk si to ani nedovede představit, ale i ty výslechy, on se o tom nechtěl nikdy šířit, protože říkal: To není pro tvoje uši.'"

"Když maminka se vrátila od soudu, kde teda byl souzen toho osmnáctého a devatenáctého března 1954 v Pardubicích, tak přijela úplně vyřízena a říkala: 'To nebyl vůbec můj manžel, to byl někdo cizí. Nejen že tak vypadal, ale on mluvil takový nesmysly, který v životě se nestaly, který nikdy nebyly pravda. Prostě bylo vidět, že měl nějaký naučený text.'"

"Probíhala prohlídka a zatčení strašně dramaticky. Nejen, že se přiřítili do domu, ale začali vyhazovat všechny věci tam, kde jsme spali. Začali se dívat do postelí, začali nadzdvihovat matrace a od maminky slyším dodnes: 'Prosím vás jenom tiše, ať to syn nevidí, mám tam pro syna hokejku k Vánocům' a to tenkrát byla velká událost, aby chlapec dostal hokejku. A když mně se začali hrabat v kočárku na panenky, tak jsem zase začala křičet já: 'Nechte, To jsou moje. Nechte mi kočárek!' Dramatické bylo i loučení s tatínkem, protože jsme se ani nemohli rozloučit. Tatínka odvedli a ten jen stačil říct: 'Nebojte se já jsem nic neudělal, brzy se vrátím.' Ač je mi v současné době už sedmdesát tři, mám pořád tento obraz před sebou. Pořád tu scénu vidím. Tito pánové se chovali dost neurvale, bych řekla. Maminka si nemohl odskočit ani na toaletu, šli s ní na toaletu a nás vedli do školy. Já jsem chodila do prvé třídy v té době, a pamatuji si, to byl krásný a vzácný okamžik, kdy jsem přišla do školy, kde už vyučování probíhalo a oni zaklepali tedy na dveře, přišel třídní učitel, pan učitel Rasocha a vzal mě do náručí a nosil mě po chodbě a pořád mě utěšoval: Neboj, neboj, zase bude dobře.'"