"Jezdila jsem do Vladislavovy ulice do práce strašně ráda. Protože jsem byla holka od vody z Lahovic, Berounka, Vltava, od mala my jsme uměli plavat, chodili jsme se rádi koupat. No ale plavky, byl problém i ty plavky, že jo. Ty šatenky, radši máma nám dala třeba nějaký ten bod z šatenky na punčochy nebo na tepláky, ne na plavky. Říkala: ,Na co plavky, prosím tě?‘ Takže jsme se chodívali koupat v hroznejch hadrech, musím to tak říct. Já jsem jezdila do práce tramvají pětkou přes Újezd na Národní třídu. Na Újezdě byl krámek, ne oděvy, ale prádlo. Tam najednou za výlohou se objevily plavky. Dívčí plavky. Černý s oranžovýma květama, dvoudílný. No já vždycky z tramvaje jsem na ty plavky koukala, já jsem po těch plavkách tak strašně toužila. Teď jsem doma o tom začala vyprávět, že bych tolika ty plavky chtěla. Před rodinnou radu jsem přednesla, bylo jaro, že bych tolika ty plavky chtěla, protože to, v čem jsem se chodila koupat, to už je vlastně nemožný, abych v tom vůbec chodila. A rodina teda uznala, že bych si ty plavky zasloužila. Máma mi dala šatenku, já že si plavky zaplatím a jela jsem z práce, v práci jsem se nemohla dočkat konce pracovního dne. Šla jsem si ty nádherný plavky koupit. Mazala jsem do koupelny, obléct si ty plavky, že se v těch plavkách předvedu. A já když jsem v těch plavkách přišla do kuchyně, ta šatenka měla, to takhle byla taková skládačka jako dětský leporelo, asi tři listy to mělo. A ta moje máma držela v kuchyni tu šatenku, já jsem vlezla vítězoslavně v těch plavkách celá nadšená a ona mávala tou šatenkou a říkala: ,Už jsi hnedle dospělá, a tak jsi pitomá, to ses nemohla zeptat, kolik bodů na ty plavky je potřeba? Podívej se, vždyť oni kus šatenky vystříhali. Ty na zimu budeš potřebovat kabát, to budeš chodit v plavkách?‘ No, ze mě všecka radost, všecko spadlo, zalezla jsem zpátky do koupelny, šla jsem se převléct, plavky jsem uložila a strašně jsem se styděla, strašně."