Jarmila Bílková

„Byli jsme tam brzy ráno, protože to bylo určené na dopoledne. Jeli jsme v noci a spali na nádraží. Přišli jsme do Leopoldova a ta vesnice byla v poli. Tam nebylo nic dostavené, jak skončilo městečko Leopoldov, tak tam byl lán obilí a jak se rozednívalo, tak akorát vystupovaly obrysy vězení. To bylo příšerné, že to bylo tak sugestivní – černé. Nebylo vidět, že to jsou takové veliké valy, ty ochranné zdi. Bylo to černé a navrchu na ochozu byly hlídací budky. Stál tam někdo s kvérem. To bylo hrozné. Došli jsme tam pěšky, vedla tam prošlapaná cestička a museli jsme tam čekat, až na nás přijde řada, že můžeme jít. Otevřely se malé dvířka a když jste vešel do té chodby, ta byla tmavá, tak jsme si říkali, tak co je? Jdeme do sklepa nebo kam jdeme? Houpala se tam jedna žárovka na drátě, blikala. Potom, když se člověk rozhleděl, tak nás poslali kousek dál k podjezdu. Tam byly čtyři nebo pět schodů a dveře. Tam jsme vkročili do místnosti a tam bylo taky takové pološero. Už jsme byly větší holky, tak jsme na otce viděly. Byl tam pult, mříže, nic, další mříže a teprve za druhýma mřížema stál otec. Tak jsme se mohli jenom tak na dálku domluvit.“

„Jak přiváděli ty vězně, tak to jenom zašumělo. To byly lidské trosky, na kterých visely oděvy – propadnuté tváře, zbídačení, shrbení. Někteří šli o holích a ani jít nemohli. Zrovna pan Hrabalík, který byl odsouzen s otcem, tak ten šel o berlích, sotva se ploužil. Tak je tam posadili a teď vykládali o těch jejich prohřešcích. A jak je jmenovali, tak my jsme tam brečeli, naříkali, kvíleli. Někteří volali na ty svoje rodiče nebo na ty vězně a soudce jenom tloukl do pultu kladivem a říkal: Bude ticho, nebo vyklidíme sál. Všichni ztichli a to, co bylo ve vás, to jste musel tlumit, protože to bylo neuvěřitelné. Jinak byste řval, že ztratíte hlas. Když jeden 15 roků, druhý 12 roků. A za co? Jenom si vzpomínám, že když otec stál a říkali to o něm, to jeho provinění, tak udělal jenom toto – dával znamení, že to není pravda, to, co jsme slyšeli. To si pamatuju.“