„Ve Vídni je určitě jiná atmosféra a je daleko větší tolerance. Ale ti rakouští sedláci... Rakousko bylo strašně nacistické. Víc nacistické než Německo. Skutečně to tak bylo.“ - „A to tam doznívalo ještě v této době?“ - „Ano.“ - “Jak jste to pociťovala?“ - „Z různých poznámek, co dělali ti lidé. Salcburk je strašně konzervativní město. A je to historicky dané. To nebyla součást Rakouska, to bylo samostatné město. Něco jako je Vatikán. Takový malý Vatikán to byl. Vládli tam knížecí arcibiskupové a ti ovlivnili tamní mentalitu. To se nese z generace na generaci, takový strašný katolický konzervativismus. Já jsem si tam pak uvědomila, že ti kamarádi plavci z Bar Kochby... oni dělali pravidelná setkání v 80. letech. Každé tři roky se sešli. Například odmítali, když byl prezidentem Rakouska Kurt Waldheim, tak to setkání udělali v Izraeli. My když jsme emigrovali, tak v roce 1988 se ale konalo setkání v Baden-Badenu u Vídně. A tehdy mě tam táta přivedl. Oni byli úplně zděšení, když se dověděli, že dcera Pal'o Bluma chce zůstat v Rakousku. Vůbec nechápali, protože měli tu asociaci s tou válkou, kdy ti Rakušané byli strašní. Jeden nacista vedle druhého. Ono se také říkalo, že Němci byli výborní vojáci, ale špatní antisemité a Rakušané byli špatní vojáci a výborní antisemité. Takže se mi to snažili vysvětlovat, proč tam nezůstávat a jak se chovali ve válce Rakušani a že ten antisemitismus je tam pořád. A měli pravdu. Ale já tehdy byla strašně naštvaná, protože já jsem si to vybrala a nechtěla jsem být daleko od rodičů a myslela jsem si, že Rakušané mají stejnou mentalitu jako Češi. Je to úplný omyl.“
„Začala jsem hledat práci a pracovala jsem nějakou dobu na Barrandově jako klapka. Pak jsem byla jako asistentka produkce v televizi a odtud mě vyhodili, a to velice zle. Byly tam dotazníky, kde se muselo vyplňovat členství rodičů ve straně před a po roce 1968. A nikdo se mě nezastal. Pracovala jsem v redakci zábavných pořadů, tehdy to bylo v Jindřišské ulici a Vladimír Dvořák byl šéfredaktor a Saša Rašilov byl v těch odborech. Nikdo se mě nezastal. Prostě mě vyhodili kvůli rodičům. To jsem tehdy brečela. Považovala jsem to za strašnou nespravedlnost.“
„My jsme mohli vycestovat jako skupina sportovců. Nikdy jsem nevěděla, jestli se to příští rok znovu povede, ale my jsme jezdívali lyžovat v zimě do Francie. Vždycky to tam někdo zaštiťoval, že jsme mohli vyjet. Tehdy to zaštiťovalo Ministerstvo tělovýchovy a sportu. To dneska neexistuje. Tehdy ten ministr... třeba jen někdo z rodiny, vždycky to nějak udělal a prostě to šlo. Já jsem nikdy nemohla vyjet ven dohromady s mým tátou, vždycky jsme byli rozdělení. A jednou, v roce 1980, jsem jela autem. Táta chtěl, abych mu přivezla časopis Der Spiegel a vezla jsem Kunderovu knihu ve francouzštině Nesnesitelná lehkost bytí. No a oni nám to na hranici na Dolním Dvořišti našli. Nechali nás tam celou noc, dokonce dělali osobní prohlídku, což bylo strašné, a všechny věci nám vzali. Normálně nám sebrali všechny věci. Vzali nám tašky, všechno. Tohle se stalo v březnu a v květnu chtěli ode mě spolupráci s StB. A já jsem byla v jiném stavu. Já jsem s nimi nespolupracovala.“
"Pak mě vzali do Centrotexu. Já jsem už na gymplu začala dělat francouzštinu. Tak mě vzali do francouzského referátu, kde byl ten Gedailovič. To byl ten Guy Davids, který zásoboval Tuzex. To byl Žid z Mukačeva, který emigroval už ve čtyřicátém osmém roce do Paříže a tam vytvořil oděvní impérium a dodával luxusní oblečení do Tuzexu do Štěpánské. Tam byl obchod s jeho kolekcemi. Estébáci chtěli, abych jim podepsala spolupráci. Zajímal je právě on. Byl to konec 70. let. On začínal obchodovat v Moskvě a je zajímala ta okolnost, že jde do Moskvy." - "Jak jste na to reagovala?" - „Já to řeknu, jak to bylo. Já jsem to podepsala. Protože oni mi řekli, že mi vezmou pas a já už tehdy chtěla emigrovat a já to fakt podepsala. Byla jsem ale už v jiném stavu – to bylo v roce 1980. Nechala jsem si napsat, že mám rizikové těhotenství, které jsem pak bohužel měla opravdu, a zmizela jsem z toho Centrotexu. Takže ani ťuk. Ale podepsala jsem to. Ale byla jsem v jiném stavu, bylo mi 26 let, byla jsem vyděšená a bála jsem se, že nebudu moct vyjet."
„Byli jsme jako děti tak zmanipulovaní v tom Berlíně. To jsou úplně směšné situace, kdy jsme maminkám našich spolužáků a kamarádů říkali 'soudružko'. Ne 'teto' nebo jménem. My jsme jim říkali 'soudružko'. Také si pamatuji na jeden zážitek. Tehdy tam byl velvyslanec Souček. Tenhle Souček vystupuje i v knize Artura Londona Doznání. On byl tehdy velvyslancem v Paříži. A pak byl tady a my jsme pionýrský slib skládali do jeho rukou. On nám vázal šátky. A my jsme s východoněmeckými dětmi hrozně bojovali. Vzájemně jsme si strhávali šátky a nenáviděli se. Oni měli modré šátky. Taky jsme se museli zúčastňovat kladení věnců, na podzim a na jaře, k osvobození. K této události jsem si vázala slibový šátek. My jsme jich měli víc a ten co se vázal při slibu, to byl výjimečný šátek. A já si pamatuji, že ke mně přilítla nějaká enderačka, holka, strhla mi ho a začala mi vázat ten modrý. A já jsem strašně brečela, že mi zničila ten od soudruha Součka. Tak to byly takové absurdity.“
„To Židovstvo, ti, co přežili holocaust, ti se ve čtyřicátém osmém roce rozdělili. Rozdělená židovská společnost. Jedna polovina věděla, že to bude absolutní debakl a průšvih, protože už viděli tu praxi v Sovětském svazu a emigrovali po roce 1948. Druhá půlka přeživších Židů byla úplně nadšená, zfanatizovaná a budovali. Věřili tomu, že to bude dobré. Je to i logické z té židovské historie. V diaspoře, když se začali Židé usidlovat v Evropě nebo jinde na světě, tak vždycky byli v té zemi něco mimořádného. Byli malá menšina, která byla někde v těch ghettech, která byla vykázaná a kde mohli žít. Vždycky byli terčem nějakých restrikcí a nepřátelských postojů. Protože to byla ta menšina. Takže oni byli nadšení pro tu myšlenku socialismu a že budou zrovnoprávněni a všichni budou na stejné úrovni. Je třeba rozumět tomu, proč tolik Židů bylo stále porobováno a dělaly se pogromy a oni doufali, že bude spravedlivá společnost. Mí rodiče patřili k této polovině těch nadšených budovatelů. A oni to mysleli fakt upřímně.“
Kateřina Blumová, dříve Borská, se narodila 13. července 1954 v Praze. Její maminka Růžena byla Češka, otec Paľo Blum (po válce užíval příjmení Borský) pocházel z maďarsko-rakouské židovské rodiny a vyrůstal na Slovensku. Otcovi rodiče a příbuzní zahynuli v koncentračních táborech, on sám byl odveden v 6. židovském praporu do pracovního tábora v Seredi v Trnavském kraji. Odtud utekl k partyzánům, poté se dostal do SSSR ke Svobodově armádě, bojoval v Slovenském národním povstání. Po válce vystudoval vysokou školu a pracoval v čs. diplomatických službách. Kateřinina maminka za války schovávala židovské dívky a působila v partyzánském odboji. Kateřina díky otcovým diplomatickým misím prožila dětská léta nejen v Praze, ale také v Itálii a v tehdejší Německé demokratické republice. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 otce vyloučili z KSČ a vyhodili z práce, matku vyškrtli z KSČ a později vyhodili ze zaměstnání. Kateřina v roce 1973 dostudovala gymnázium, ale na vysokou školu se z politických důvodů nedostala. Kvůli nepříznivým kádrovým posudkům ji vyhodili také z Československé televize, kde pracovala jako asistentka produkce. Práci pak dostala od ředitele Jiřího Kotalíka v Národní galerii v tiskovém oddělení. V 70. letech pracovala také v Centrotexu, kde ji v roce 1979 StB chtěla využít pro spolupráci. V té době již byla těhotná a s manželem plánovali emigraci. Z obav, že jí StB sebere cestovní pas a znemožní vycestovat, spolupráci podepsala, ale z Centrotexu předčasně odešla a ke spolupráci nedošlo. S manželem a malým synem emigrovali v roce 1987 do Rakouska a usadili se v Salcburku. Kateřina v Rakousku vystudovala filologii, pracovala na Salcburské univerzitě na právnické fakultě jako referentka ve studijním programu Erasmus. V roce 2005 odešla na volnou nohu jako překladatelka z němčiny do češtiny. Zpět do Čech se přestěhovala v roce 2014. Celý život se věnovala sportu, stejně jako otec se věnovala plavání a lyžování. Zajímá se o židovskou tematiku a udržovala kontakty s mnoha zajímavými přáteli židovského původu.
