„Já jsem s ním soucítila, neměla jsem možnost, krom návrhu na emigraci, mu nějak pomoct. Pamatuju si, že to byl hrozný moment. Zrovna u nás byla manželova maminka a ta moc nevěděla, co všechno prožíváme, my jsme ji tím nijak nezatěžovali. Manžel tehdy topil v Batelově, v kotelně ve velké fabrice, nevím, jak se jmenovala. Jeho práce byla, že musel z haldy, která byla při minus dvaceti stupních promrzlá, nějakou mechanickou lopatou přivážet uhlí ke kotli. Jednak to byla asi hodně těžká práce, na to si nestěžoval, ale pravděpodobně se mu tam posmívali a nevím, jestli ještě něco mu tam říkali. Tehdy přijel z té práce domů, byl úplně psychicky na dně a brečel. Sedl si ke stolu, já jsem mu přichystala teplou polévku a on si před ni sedl a plakal, že ho ponižují, a ty slzy a z nosu sopel, všechno to kapalo do té polívky. To byl tehdy moment, kdy jsem chtěla, abychom emigrovali. Hrozně mě zlobilo a trápilo, že mi takhle ničí manžela.“
„Žádná jména, žádné seznamy knih, žádné adresy, žádná telefonní čísla, nic nesmělo být. My jsme se tomu vyhnuli, ale někteří ostatní kolegové, kteří přijímali knihy nebo dělali něco jiného, měli domovní prohlídky. Občas se stalo, že se někdo prozradil a ten vůz s těmi knihami byl na hranici zastaven, nevím, jestli byl zabaven, nebo je poslali zpátky. Vím, že někteří z přivážejících pak měli zákaz příjezdu do Československé republiky. My jsme si dávali pozor, abychom nikomu neublížili.“
„Já jsem našla první zaměstnání jako skladnice v zámečnictví v Rantířově nedaleko Jihlavy. Tam mi později pan vedoucí říkal, že mě dostal na starost, že mě měl sledovat a kontrolovat a že měl zabránit, abych byla v kontaktu s lidmi, což bylo legrační, protože skladník je v kontaktu se všemi lidmi v podniku. Měla jsem tam takový dělnický sbor, všichni věděli, že jsem farářka, všichni chodili do skladu a rozebírali jsme všechno, co jsme rozebírat mohli. Pamatuji si, že jednou jsem tam seděla, měla jsem noviny a tam vyšel ten článek o Havlovi ‚Zaprodanci‘ a ještě nějaké slovo ošklivé. Bylo tam pár lidí, tak jsme to četli a povídali si o tom – a já jsem jen tak z legrace řekla, že si klidně dokážu představit, že tenhle člověk bude náš prezident. Byl to jen takový položert.“
„V Libštátě jsme se poprvé dostali do konfliktu se státní správou, církevními tajemníky a StB. Jednou nás navštívili naši kolegové, přijelo jich asi patnáct, dvacet k nám na faru. Byli jsme rádi spolu, povídali jsme si, jak žijeme, jak pracujeme v církvi, a do toho vtrhl krajský církevní tajemník z Hradce Králové Jonáš a jeho okresní kolega. Měli s sebou příslušníky SNB. Svolali si nás dolů do farní kanceláře, byt byl v prvním patře. Tam nám oznámili, že jsme nepovolené shromáždění Nové orientace. To byl takový studijní směr při studiu bohosloví, že se kolegové pokoušeli civilním způsobem mluvit o evangeliu, o víře. Režim už z toho pojmu, kterému zřejmě ani moc nerozuměl, měl hrůzu, co to zase je. Pak nás obvinili, že jsme podvratní členové Nové orientace a že se musíme rozejít.“
Daniela Brodská, rozená Horáková, se narodila 29. srpna 1944 v Růžďce u Vsetína do rodiny evangelického faráře a učitelky. Vystudovala strojní průmyslovou školu v Břeclavi a nastoupila do Jihokovu v Hustopečích jako konstruktérka. Po roce nastoupila do Prahy na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. V roce 1967 se provdala za Petra Brodského a v dalším roce úspěšně absolvovala v oboru farář. V letech 1971 a 1973 se jí narodila dcera a syn. V době těhotenství jí státní úřady odebraly souhlas s výkonem duchovenské služby. V druhé polovině 70. let s manželem začali distribuovat pašované náboženské knihy ze zahraničí. V roce 1977 podepsali Chartu 77 u manželů Němcových. Od studií se stýkali s disidenty i lidmi z okruhu undergroundu. Následovala manžela na farnostech v Hrubé Vrbce a v Horních Dubenkách, poté co i manžel přišel o státní souhlas, rodina přesídlila do Jihlavy. Během sametové revoluce v roce 1989 se zapojila do činnosti Občanského fóra v Jihlavě. Počátkem roku 1990 se stala předsedkyní Městského národního výboru v Jihlavě. Po komunálních volbách v listopadu 1990 se stala starostkou Jihlavy. Nevstoupila do žádné z politických stran a v roce 1991 na funkci rezignovala. Vrátila se k duchovenské službě a od roku 1992 působila jako farářka v Kostelci nad Labem, Kladně, Vrchlabí a Dvoře Králové nad Labem. V roce 2021 žila se svou dcerou a vnoučaty ve Dvoře Králové nad Labem.
