„Maminka říkala: ,Mein Vater war doch ein Beamter.‘ Tatínek že byl zaměstnanec radnice. Staříček, tehdy jsme říkali stařenka a staříček. On staříček byl výborný houslista, ale taky vedl hospodu. Takový krásný holohlavý vysoký štíhlý pán. Přišel ze Šumavy a vzal si židovskou holku. Ta židovská holka byla Gisela Samková, to říkám poprvé takhle veřejně, protože lidi nemají Židy rádi. A vzal si Židovku. Měl dělat nějakého dirigenta nebo houslistu v nějakém orchestru ve Vídni, ale protože si vzal Židovku, tak nikam nejel. Housle učil dál a hrál v nějaké kapele. A maminka, stařenka, Židovka Gisela, měla sedm dětí a jedno z nich byla moje matka. Čili maminka byla poloviční Židovka. A na mě vyšla asi čtvrtina, ty už nebrali. No a on, jak byl na té radnici, vyplňoval nějaké listiny, úřední knihy. Někam se zapisovalo obyvatelstvo. Tak on opravil nějakou stránku. Měl sedm dětí, obyvatelstvo římskokatolické, žádné židovské. A skutečně je z toho dostal. Ovšem to bylo úplně v začátcích, ta válka.“
„To už maminka šla s mým bráškou v kočárku. My jsme šli normálně po ulici a místo toho varování, toho poplachu, se ozvalo rovnou zle. To byl jiný zvuk sirény. My jsme vlezli do nějakého domu v Rooseveltově ulici, jestli to tam znáte, tam je taky restaurace. Prostě vlezli jsme do baráku s tím kočárem. Máma mě držela za uši a miminko bylo v kočárku a… Já jsem od té doby takový hluk neslyšela, tak jsem si to vybavila teď, když lítaly ty bomby a pořád lítají na té Ukrajině. Co ti lidi zažívají? Já jsem ten hluk slyšela jedinkrát a bylo to hrozné. To zaznívalo z těch Vinohrad nebo z toho nábřeží takhle. To znělo, jako kdyby vám to bouchalo u uší. No a to Američani udělali prý omylem. Že se nestrefili do Drážďan.“
„Oni nejvíc navštěvovali Bílou ulici, což je bývalé francouzské gymnázium v Dejvicích. Nádherná bílá budova. Takové ty zlínské stavby, obložené kachličkami. Je to krásná budova. Dodnes slouží jako škola. A tam do Hitlerjugend chodily německé děti, protože se do Prahy přestěhovaly i rodiny s dětmi. A oni pak chodili, oni byli oblečeni jako kdysi skauti, v béžových oblečcích, v béžových košilích, hnědé kravaty. Jako skauti vypadali, ale neměli ty skautské klobouky. A měli v pase dýku. My jsme nevěděli, co to je. Byly to dosti dlouhý nože. A oni to takhle nosili před sebou, ty děti německé, abychom se jich báli, samozřejmě. Tam byl samý park, takové hezké prostředí. A tak jsme se schovávali v tom parku nebo zalézali do domu, když pochodovaly ty německé děti. No a ti s píšťalami, ti už byli starší. Ti se učili pochodovat vojensky. Nevím, jak dlouho tam vydrželi, rok nebo dva, pak už tam byli jenom vojáci.“
„A co na mě tehdy jako desetiletou holku strašně zapůsobilo? Krávy. Odsunuli Němce, v tom sedmačtyřicátém roce. A krávy vyhnali na pastvu. To nikdy nezapomenu. To byly desítky krav na té jedné stráni. Už neměly, co [jíst], už hrabaly jenom kopýtkama, jestli najdou nějaké stéblo trávy, protože je nikdo nekrmil. Tehdy začala velká infekce, epidemie dětské obrny. My jsme to nedostali, a pak začali očkovat. Pak už u nás žádná obrna nebyla, ale tehdy nám umírali spolužáci. Žádná karanténa, kdo dostal obrnu, odvezli ho. Tak my jsme tam byli i na podzim, drželi jsme se od Prahy dál, od té epidemie, abychom to já a brácha nedostali. A teď jsme ty krávy viděli, jak jim byla zima. Prostě ta kráva, když se utrhla, šla ke svému opuštěnému domku… To byly takový dojmy. Ty krávy odešly z té takzvané pastvy ke svému domku a tam šťouchaly hlavou do kýble, kde nic nebylo. Vymlátily se kočky, psi, to se vystřílelo asi, ale ty krávy tam zůstaly. Já jsem vyváděla: ,Co ty kravičky?‘ Tak maminka volala z pošty, tam byl jediný telefon v celé vsi. Rok 1947, 1948. Teď přesně neřeknu to datum.
Volali do okresního města, ať si, proboha, přijedou pro ty krávy, tak pro ně přijeli. Zapomenuté krávy, které neměly páníčky, no. Smutné to bylo. Tak je odvezli, to si pamatuju. Ale kam? Na jatka. Samozřejmě si tu krávu nikdo nevzal.“
Krista Brotánková se narodila 22. prosince 1934 v Praze v rodině úředníka Vladimíra Tenory. Její matka Markéta, za svobodna Samková, byla po matce židovského původu. Její otec jako zaměstnanec radnice však na začátku války odstranil z matričních knih veškeré zmínky o židovském původu své ženy, takže rodina unikla nacistické perzekuci. Krista vyrůstala na Flemingově náměstí v Dejvicích, za války začala navštěvovat provizorní školu v Lotyšské ulici. Jako dítě byla svědkem náletů na Prahu i Brno, událostí Pražského povstání i osvobození Prahy. Po osvobození nastoupila do Francouzského reálného gymnázia v Bílé ulici, po roce 1948 a zavedení tzv. jednotné školy však bylo nižší gymnázium zrušeno a musela pokračovat na základní škole. Vystudovala pedagogické gymnázium a Vyšší pedagogickou školu, později pedagogickou fakultu. V osmnácti letech se provdala, aby nemusela na umístěnku nastoupit jako učitelka v pohraničí, ale manželství trvalo jen pár měsíců a následoval rychlý rozvod. Celý život pracovala jako učitelka ve Vysočanech a na Proseku. S druhým manželem po roce 1968 emigrovala do Švýcarska, ale její muž zde psychicky onemocněl a nezbylo než se vrátit do Československa. Její dcera a syn v osmdesátých letech navštěvovali bytové semináře Daniela Kroupy, sama Krista Brotánková v roce 1989 podepsala petici Několik vět. Dne 17. listopadu 1989 její dcera zažila násilné potlačení demonstrace na Národní třídě. Krista Brotánková navzdory vysokému věku i dnes stále pozorně sleduje politické i kulturní dění.
