Doris Broulová

* 1929

  • „Až ten Mengele nás rozhodil. Byly tam děti, dospělí, chlapi, holky. Každého se zeptal, kolik mu je a co dělal. Byli jsme všichni stejní. Byli jsme nahatí a byli jsme stejní. Protože jsme stejně vážili a stejně hubení jsme byli. Tak to vůbec bylo jedno, jestli vám je dvacet nebo třicet. A já, když jsem přišla na řadu, tak se mě ptal, kolik mi je. Řekla jsem dvacet devět. A tak mě dali na práci. A bylo mi vlastně patnáct. Ale jelikož jsme všechny měly… vypadaly jsme všechny stejně hubené… Anděl spásy mě nějak oslovil, že jsem řekla dvacet devět. Tím jsem se trochu vysvobodila. Jela jsem dál na práci.“

  • „Vylezli jsme z toho a takový divný vzduch, těžký, horký. Vůbec jsme nevěděli, kde jsme. A co se tam děje. Akorát že jsme vystoupili, a ti, co tam už byli, tak nám strašně nadávali, že jsme přijeli. Že oni půjdou do plynu. No a ono to tak skutečně bylo. Udělali nám místo...“

  • „Všichni jsme byli nervózní, to je jasný. Co jsme si směli vzít, tak to jsme si vzali, a co jsme měli nějaké řetízky nebo náušnice, tak to jsme si taky vzali. A to nám pak esesáci v Terezíně strhli. Řetízky a tohle všechno. Náušnice taky. Natrhli mi ucho i s náušnicí.“

  • „Vylezli jsme z vlaku a kolem byl takový zvláštní těžký vzduch. Viděli jsme komíny a nad nimi plameny. Teprve tam někdo – už asi starší – vyslovil, že to jsou ty známé pece. Ten kouř byl cítit daleko široko.“

  • „Na pokoji nás bylo asi třicet, po dvou jsme spaly na třípatrových kavalcích. Tam to ještě šlo, ale pak už to bylo horší. Nesměly jsme do školy, nesměly jsme se učit. Ale byly mezi námi kantorky, takže nás třeba večer přišly trochu učit. Neměly jsme knihy, nic, jen nějaký papír a tužku, dělaly jsme si poznámky, takže jsme snad úplně nezblbly.“

  • „Když jsme měli něco zlatého nebo náušnice, esesáci nám to strhli a ukradli. Měla jsem natržené ucho a od té doby náušnice nenosím. Ať jsme byli staří, nebo mladí, křičeli na nás: ,Honem, honem!‘ Každý musel honem vystoupit a šli jsme s balíky na zádech.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nová Paka, 13.04.2015

    (audio)
    délka: 50:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Nová Paka, 11.06.2024

    (audio)
    délka: 56:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byli jsme jen čísla

Pamětnice na podzim 1955
Pamětnice na podzim 1955
zdroj: Archiv pamětníka

Doris Broulová se narodila 16. září 1929. Své dětství prožila v Praze. S rodinou bydlela kousek od Resslovy ulice, kde došlo k boji mezi oddíly SS a parašutisty, mezi nimiž byli i ti, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha. Vzhledem ke svému židovskému původu musela již v prvních letech války nosit židovskou hvězdu. Později odjela spolu s matkou a s bratrem transportem do Terezína. V roce 1944 už jen s bratrem absolvovala transport Eb, č. 1179 do koncentračního tábora Auschwitz. Ke konci války pracovala v Hamburku, kde odklízela trosky rozbombardovaného města. Osvobození se dočkala poté, co absolvovala pochod smrti do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Přežila jako jediná z rodiny. Po válce zůstala dva roky u svých známých. Později vystudovala obchodní a textilní školu. V textilní oblasti působila i po škole. Vdala se v roce 1954 a s manželem vychovali jediného syna. S rodinou žili v Nové Pace, kde pamětnice pracovala nejdříve v Jednotě a poté v přádelně. V době natáčení v roce 2024 žila v Nové Pace.