Věra Burešová

"Tenkrát sem přijeli vojáci Varšavské smlouvy, obsadili Československo. Já jsem zrovna vezla prádlo na mandl v kočáře a tady na té křižovatce stál voják, řídil dopravu. A já říkám: 'Rusáci na tancích, vždyť nás osvobodili, tak co by nám škodili?' Takový jsem byla tentononc. Odvezla jsem to prádlo, jela jsem zpátky a viděla jsem, jak lidi začínají panikařit. Začali obsazovat obchody a nakupovat zásoby. Byli tam s auty, brali pytel brambor, pytel mouky, protože si mysleli, že jsou tady Rusáci, že nás tady bude hodně a nebude co jíst. A to si pamatuju, že jsem věšela záclony a měli jsme puštěnou televizi. A Jarmila Korandová z brněnského rozhlasu hlásila: 'Tak teď už slyším kroky, jak jdou nahoru, bouchají na dveře a už vám nic neřeknu, už jsou tady.' Tak samozřejmě tím byl konec. No a my ve škole tenhle rok –šedesátý osmý – jsme samozřejmě procházeli prověrkami. Přišli soudruzi z národního výboru a ptali se nás, jestli schvalujeme vstup vojsk na naše území. Na to jsme museli odpovídat."

"Jsem válečné dítě, zažila jsem druhou světovou válku. Jako děti jsme z toho měli samozřejmě hrůzu. U nás v domě byl sklep, tatínek tam udělal dvojité dveře a nechali jsme otevřená vrátka. A kdokoliv, když třeba začaly houkat sirény, tak lidi se samozřejmě báli a honem utíkali k nám. Do toho sklepa jsme se zavřeli a tam jsme čekali, až zase odhoukají a byl konec."