Alena Burianová

„Napřed jsme z tý Prahy utíkali před těma Němcema, abysme se zase nedostali do nějakýho toho, a když byl konec války, tak jsme zase utíkali od těch Mokrovrat do Prahy, protože my jsme ten barák měli na samotě u lesa a naši bratři, sovětští vojáci, se nastěhovali kolem. Jelikož jsme tam měli studnu, tak nám tam vytrhávali plaňky, chodili nám tam krmit koně. Dopadlo to ještě takovým způsobem, že vyvlekli moji matku a museli jsme odtamtud utéct, protože dokonce v těch Hrašticích, to je zastávka před tím, tam jako dopadla špatně stará paní, která byla vlastně Ruska, která žila celý léta tady v Čechách. Takže my vlastně jsme furt někde cestovali.“

„A jeli jsme rychlíkem a jeli tam gestapáci, a prostě jak ten rychlík cuknul, tak můj otec zavadil o tu jednu Němku a byl z toho teda hroznej šrumec, protože oni teda, že se musí omluvit. Načež můj muž, teda můj otec... byl šílenej vlastenec a řekl, že bude mluvit, tak jak mu huba narostla, a že když tak se omluví česky, a to omluvení česky ho stálo Terezín. My jsme se vrátili za tři týdny z vody, protože jsme vždycky jezdili takhle o prázdninách ty delší túry, a přišli si pro něj, takže byl v Terezíně v Malý pevnosti. A jelikož moje matka kdysi dávno bydlela ve Vršovicích a bydlela tam jedna její velice dobrá kamarádka, která potom ještě po válce byla tady, tak ona prostě chodila s nějakým gestapákem, který měl nějakou velkou hodnost, a tomu se podařilo za dva roky mého otce z té pevnosti dostat.“