„Když říkám, že měli štěstí, že je už nedali do baráků, ale oni šli přímo do plynových komor. Jak to vím? Sestřenice se vrátila. Ona byla s nimi, ale vrátila se. Proto říkám, že měli štěstí. Léta se mi zdávalo o matce, že škrábe zdi a chce jít ven, chce jít ven. Ale byla jsem i velice down, deprimovaná. Ale dostala jsem se z toho, ale léta jsem na svou rodinu nemyslela. Léta jsem nemyslela na to, co bylo, jen tady a teď. Potom to ze mě vyšlo, ale bylo zdravé, že to vyšlo.“
„V Nitře žili velmi, velmi ortodoxní židé. Velmi neměli rádi sionistické hnutí. Moji rodiče byli tak otevření, že nám dovolili jít do Bnej Akiva. V Bnej Akiva to nebylo jako dnes, Bnej Akiva byla otevřená organizace. Učili jsme se hebrejsky, spolu jsme tancovali, děvčata i chlapci, to nebyl problém. A když není problém, tak člověk nedělá problémy.“
„Už nás vyškrtli z třídní knihy. Řekli nám – byly jsme dobré žačky, já i moje sestra, samé jedničky: ‚Zůstaňte tady, to přejde, to bude lepší.‘ Já jsem řekla: ‚Ne, my pojedeme do Palestiny.‘ Já jsem se už do školy nevrátila, dokončily jsme čtyři třídy gymnázia. Šla jsem na hachšara, asi půl roku. Co jsem dělala? Prala jsem. (A kde to bylo?) V Nitře, na Zoboru.“
„(Jaký byl tvůj názor na oficiální vznik Státu Izrael?) Nebylo nic nádhernějšího. Všechny naše sny se splnily. Byli jsme šťastní, šťastní... Dnes byla radost, zítra jsme šli do boje, do války. Šmuel Alex byl voják a já jsem byla v Hagana. V Hagana byla moje práce, (...) byli jsme v Tel Avivu, byl Tel Aviv a Jaffo. V Jaffo byli Arabi a my jsme byli tu. Já jsem připravovala dnem i nocí sendviče, sendviče, sendviče pro vojáky. Sardinky, sardinky, sardinky. Ještě dnes... [smích].“
Šošana Cachor se narodila 23. ledna 1925 v Nitře jako Renata Hönigsberová. Pochází z židovské středostavovské rodiny, která se živila obchodem a v níž vyrůstalo šest dětí. Ačkoli žili na území Československa, neměli státní občanství. V listopadu 1938, po vídeňské arbitráži, byla rodina vyhnána na území nikoho na nově vzniklé slovensko-maďarské hranici a mohla se vrátit až po určité době. Tehdy pamětnice i se sestrou-dvojčetem odešla z gymnázia a jako členka sionistické náboženské skupiny Bnej Akiva se připravovala na výjezd do Palestiny. Absolvovala přeškolovací kurz pro emigranty hachšara pod Zoborem u Nitry. V roce 1941 spolu se sestrou získala certifikát k výjezdu do Palestiny a odjela, stejně tak se podařilo vystěhovat několika jejím sourozencům. Rodiče a nejstarší sestra s rodinou byli zavražděni v Osvětimi. V Palestině žila dva roky v centru pro nové přistěhovalce a poté přešla do kibucu Kirjat Cvi a Guš Ecjon. V létě 1945 přišel do Palestiny její přítel a vedoucí ze skupiny Bnej Akiva Avraham Weiss (v Izraeli Šmuel Cachor), za něhož se provdala, a společně vychovali dvě děti. Oba se účastnili bojů za nezávislost Izraele v roce 1948. Pamětnice absolvovala pedagogickou školu a pracovala jako učitelka. Od 60. let působila jako moderátorka dětského televizního vzdělávacího kanálu. Tuto práci vykonávala sedmadvacet let a získala za ni izraelská i mezinárodní ocenění. Šošana Cachor zemřela 21. února 2016.
Rodina Hönigsberových v roce 1917. zleva doprava: babička, dědeček, tatínek, maminka. Dítě pod stolem je nejstarší sestra Renaty Charlotte (zahynula v Osvětimi se svými pěti dětmi)
Rodina Hönigsberových v roce 1917. zleva doprava: babička, dědeček, tatínek, maminka. Dítě pod stolem je nejstarší sestra Renaty Charlotte (zahynula v Osvětimi se svými pěti dětmi)
