Zdeňka Calábková

„Ten den byl jako každý normální. A večer, jak jsme obyčejně chodili spát, tak nás maminka dala spát a tatínek měl hlídku. A tak utíkal po dědině: ,Zhasněte a jděte spát, něco se děje.‘ My jsme si šli lehnout. Za chvíli se ozvaly hrozný zvuky. A bylo křiku: ,Hurá! Hurá!‘ A zapálili tu sousedovic chalupu za hroznýho křiku, řevu a střílení. A tatínek vletěl do dveří a tam ho postřelili. On křičel: ,Tady je hlídka. Tady je hlídka!‘ A oni ho postřelili.“ Tazatel: „A co v té době dělala maminka?“ Z.C.: „Maminka byla s náma doma, a včil jak začlo hořet, tak už chytal i náš štít. Takže kyble a nosila ze dvora vodu. Chajda byla plná vojáků. Kde se vzalo najednou tolik lidstva... “ Tazatel: „Pomáhali sousedi hasit?“ Z.C.: „Pomáhali. Všichni přišli hasit. Hasili, jenomže to nepomohlo. Najednou jak kdyby se ten oheň ztratil a za chvíli, jak naházeli ty destičky do těch oken, do toho všeho, tak to byla hrůza. Létalo to po cestě a všude. Lidi přiletěli hasit. Přišli z Tršic z kina, přišli všichni. Jenomže potom je posbírali, co chtěli, a bylo to. Ještě měli na lístečku napsaná jména a ten lísteček se ztratil. Tak potom pochytali devatenáct lidí a prostě je zavřeli k paní Závodníkové, k sousedovi. Tam je zavřeli a drželi je tam do rána. Už ne podle jména, ale prostě potřebovali počet.“

„Tak jak postříleli ty prasata tu noc, postříleli a potom odpoledne řezník, nějaký Pospíšil, tam u nás musel uvařit vodu a ty prasata spařit. A potom maminka musela dát bílý plachty a každou tu půlku prasete dala do bílý plachty a pak je odvezli. Ještě měla všude udělaný víno. A to víno snesli s tou bečkou dolů a maminka se musela napít, jestli to není otrávený. A všechno naložili a odvezli pryč. My jsme neměli co dát do pusy. Maminka podojila krávu a to mléko bylo jediné naše živobytí. Jediný, co jsme měli v chajdě. Ještě mamince říkali: ,Kdo to tam udělal?‘ Ona říká: ,Jak v noci stříleli.‘ - ,Mamka, lžeš!‘ - ,Tož nelžu.‘ Máma stála, on jí měl revolver na mozku a my jsme stály se sestrou každá z jedné strany. A z cesty vylezl jeden. Chytl moji mámu, hodil ji tam na schody, toho druhýho, co držel ten revolver, na druhou stranu a říká: ,To my jsme udělali.‘ Jako tu noc. Tak tím ji prakticky zachránil. Kdyby ne, tak jsme tu nebyly ani my. S náma by někdo praštil a bylo by to.“

„My jsme nevěděli nic. Až ráno je seřadili do dvojstupů a vedli je okolo. Maminka oddělávala takové dřevěné okenice a oni je vedli okolo v tom dvojstupu a dovedli je až do dvora. Tam býval nějaký Ulma a ten měl koně. Tatínek už nemohl, jak byl raněný. Nemohl jít. Tak ten Ulma musel zapřáhnout toho koně a toho tatínka vhodili na ten vůz a zavezli ho do toho Újezdu. Nepropustili ho, když byl raněný. Prostě ho tam zavezli s těma ostatníma. Ostatní šli pěšky a jeho vezli, protože nemohl chodit.“

„Zavezli je do toho Velkýho Újezda. Tam je dva dny vyslýchali, týrali a všechno možný. Co ti lidi tam bývali, tak to potom říkali, co se s něma dělo. A za ty dva dny je večer naložili na nákladní auto a s benzinem je zavezli na tu Kyjanici, do té dřevěné boudy dva krát tři metry. To tam měli dřevaři na nářadí, takový srub. Tak tam je naházeli, obložili to dřevem, polili to benzinem a zapálili. Tak chudáci naši skončili. A bylo to hlídaný až do osvobození, než přišli Rusi. K tomu místu nesměl nikdo přijít. A ještě když to zapálili, tak dovezli německého faráře, aby to posvětil. On jak viděl tu hrůzu, co se tam děje, tak se zhroutil a nemohl udělat nic, protože zůstal ležet.“ Tazatel: „Oni tam měli prý všichni zlomené nohy.“ Z.C.: „Oni byli chudáci. Neměl myslím ani jeden z nich nohu dobrou.“

„My jsme to jako děcka nevěděli a ještě u nás sloužila jedna holka a ta o tom taky nevěděla, že u nás někdo je. Oni ve dne nechodili vůbec ven. Nevylezli. Až v noci seděli venku, aby se nadýchali vzduchu, a ve dne spali. Tam to nikdo nevěděl. Ani z komína se nekouřilo.“ Tazatel: „Kde byli u vás ukrytí?“ Z.C.: „Tam byla jedna místnost, tam byli a jenom se dostali na dvůr a nikam jinam.“