„Dva ti partyzáni beze zbraní šli k nám. ‚Odkaď jste?‘ Mluvili plynně česky. ‚Já jsem z Hradce Králového.‘ Byl četař, legionář a vycvičoval partyzánský oddíl. ‚Pojďte dál, kluci, dáme vám jídlo a přijdou si pro vás kluci z tábora.‘ Druhý byl Polák, Duda, z Varšavy, taky legionář, sedm let měl už odslouženo. Tak jsme šli, dali nám najíst a do vojenské vysílačky hlásili francouzsky naše jména. Najednou bednička začala česky: ‚Hele, dej ty kluky sem, my se jich zeptáme, kde jsou, a řekneme jim, že pro ně jdeme.‘ My to obdivovali, nevěděli jsme, že mají vysílačky. Šli jsme asi čtyři až pět hodin pěšky do hlavního štábu. Skaliska jsme slézali. Odvedli nás tam, hned všechno svléknout a spálit do ohně, postříkali nás dezinfekcí a byli jsme v karanténě asi čtrnáct dní.“
„Tak jsme se dali k té řece a podél ní ve skalách nahoru. To bylo příkré. Slyšíme někoho naříkat. Posloucháme a kluci říkají, tam někdo je a naříká, že je mu zima a má hlad. Tak jsme se tam vrátili a tam byla osmnáctiletá Židovka. Utekla ze školy před zatčením a utíkala k partyzánům. Tak jsme ji oblékli do hadrů. My měli hadrů, cestou jsme svlékali strašáky v polích. Boty jsme měli omotané hadry. Šli jsme jak duchové, žádný štěrk, nic nebylo slyšet. Boty se nám rozpadávaly, měli jsme je perfektně obalené. Kabáty jsme měli dlouhé, skoro jsme je jako kluci tahali až po zemi. Bylo to ze strašáků, byly v tom vši, blechy. Tak jsme jí dali jeden kabát tříčtvrťák, aby jí bylo teplo. Vzali jsme ji s sebou, ona to tam znala: ‚Tady musíme nahoru a tam jsou partyzáni.‘“
„Jednou kdysi v Marseille jsme šli ke kartářce. Ta předpovídala: ‚Vy padnete, vy padnete, vy se nevrátíte…‘ Teď přišel Míla Masopust a řekla: ‚Vy se oženíte ve Francii a nic s legií nebude chtít mít.‘ Když jsem přišel já, tak povídá. ‚Člověče, v kterým roce vy jste narozený? Vy to přežijete všechno.‘ Taky když mě podřezali ve Vietnamu, tak mě přivezli do nemocnice, už jsem měl žíly červený… (Doktor říká) ‚Ten se z toho dostane. V jakém roce jste narozený?‘ – ‚Dvacet devět.‘ – ‚Vy jste poprvé raněný?‘ – ‚Ne, já už jsem sloužil za války.‘ – ‚Ten chlap to přežije, ten je na šťastné planetě.‘ A přežil jsem všechno. I kriminál.“
„Ten náš kapitán říká Američanům: ‚My vám jdeme pomoct, protože jste blbí.‘ Tak to řekl tomu generálovi. ‚V Chebu jsou československé obranné bunkry. Ty neprostřílíte ničím, to je z kvalitního betonu. Jestli je kompletní, i s tou věží, tak se ani neuserete. Já tady mám dva kluky, kteří sloužili v Chebu, podporučík a nadporučík, ti to znají tam, ti to stavěli.‘ Naskákali jsme do aut a jeli jsme. Přijeli jsme do Landsberku a zastavili jsme. A ten říká: ‚Tady dolů doprava a tady po té vozové cestě. Zastavíte u rybníků, to je ještě Německo. Za těmi rybníky jsou bunkry, ty budou obsazené SS, na ty půjdeme benzínem.‘ To byly bunkry bez klimatizace. Jen jsme tam cákli benzín, hned Němci ruce nahoru a lezli ven. Kdyby to chytlo, to by byl jejich konec. Odvezli jsme je do Chebu a říkáme: ‚Tady počkáte, až přijdou Američani.‘ V Chebu jsme byli o tři hodiny dříve než Američani.“
„‚Už jsme v Německu?‘ Chlapci se mě ptali. Oni asi byli přesně instruovaní, že bydlím támhle v hotelu a v deset hodin chodím do služby. Akorát oni vyšli na tu chodbičku. Tam je závora, zábradlí a rozděluje to Československo a Německo. Dráty od toho byly takových dvě stě metrů. ‚Už jsme v Německu?‘ Já povídám německy: ‚Odkaď jste?‘ – ‚No Češi jsme.‘ – ‚No tak pojďte, já vás vezmu na stanici.‘ Jak jsem promluvil česky, tak říkají: ‚To je on. Ruce vzhůru.‘ Hned mne strhli za ten plot. ‚Už je náš, už na něj Němci nemůžou.‘ Odvezli mě do Strakonic a z nich do Prahy, tam mě odsoudili. Já jsem pak přepadl eskortu. Odzbrojil jsem bachaře. Mukl mi rozbil hlavu, omráčil mě, tím mě dostali, dali mi pouta a odvezli mě do Leopoldova. Přidali mi pět let.“
„Třetího května jsme přijeli do Berouna. Čtvrtého května jsme byli v Praze. Smrkovský nás vyhnal. Přijeli jsme do Hostivic a Jenče. V Jenči zůstalo dvacet vojáků, v Hostivicích dalších třicet a ve dvou džípech jsme jeli dál do Prahy. Věděli jsme goniem od útvaru, kde je československá vysílací stanice. Že je vzdálená dvacet nebo třicet metrů od Muzea.
(Němci) nám chtěli složit zbraně. Ale my jsme ke složení zbraní měli mít oprávnění revolučního národního výboru. A to nám Smrkovský nedal. Volal generála, že jsme porušili demarkační čáru, a ať jsme pryč. Náš velitel mu říká: ‚Víte, co budete mít mrtvých, takhle by nic nebylo.‘ – ‚My musíme udělat povstání!‘
Museli jsme zpátky do Holoubkova, Američané se nám smáli, jak nás Češi vyhodili. Do Holoubkova přijela tanková brigáda generála Lišky. Všichni se báli jet dál přes demarkační čáru. Mysleli, že platí. Pro nás (pro Čechy) neplatila. Vždyť nám to řekli Francouzi, pro vás nic neplatí, vy jste Čechoslováci. Tak jsme se vrátili, dali nám jídlo, benzín. Byli jsme tam deset dní a za deset dní jsme teprve jeli znovu do Prahy.“
„Nevěděli jsme, kde jsme. Uměl jsem německy, tak jsem se s tím jednonohým bachařem bavil. Říkám mu: ‚Co je to za potok?‘ – ‚To je Donau.‘ – ‚Aha! Dunaj pramení ve Schwarzwaldu,‘ to jsem věděl ze školy. ‚Už vím, kde jsme. Ten lágr je takových šedesát kilometrů od Francie, asi padesát od Švýcarska.‘ Tak jsem se rozhodl, že uteču. Ostatní mi říkali: ‚Člověče, podle čeho půjdeme?‘ Říkám: ‚Od skautů jsme se učili, že mech roste ze severní strany. My půjdeme na jih, tak budeme koukat na ten mech. A furt dolů.‘ Ze sedmi (účastníků útěku) to kleslo na pět. Nejmladšímu bylo třináct roků. Ten se nám chtěl u Bodamského jezera vrátit a přihlásit Němcům. Říkám si: ‚To je konec, to se dál nedostaneme.‘ Tak jsme ho přemluvili a dostali se do té Francie.“
Jaroslav Čermák je mužem mnoha osudů. Za války se ukrýval v pohoří Jura s francouzskými partyzány - maquis, podílel se na osvobození Československa, bojoval v cizinecké legii, dvakrát utekl do emigrace, dvakrát byl odsouzen československými soudy, dvakrát se též do Československa znovu vrátil. Narodil se v Odoleně Vodě u Prahy. Jeho otec odešel na začátku války do Polska, bojoval na Slovensku s partyzány, jeho matka byla zatčena nacisty za napomáhání protinacistickému odboji. Jaroslav Čermák byl převezen do nápravného zařízení pro mladistvé v Německu nedaleko francouzských hranic. Odtud s dalšími mladíky uprchl a došli až k francouzským partyzánům v pohoří Jura. Ve čtrnácti letech prošel prvním bojovým výcvikem, s falešnými doklady, které ho udělaly o dva roky starším, se dočkal i prvního bojového nasazení. S francouzskými maquis bojoval i v Normandii v době vylodění spojenců, účastnil se osvobozování Paříže, s Francouzi došel až do rakouského Lince. Odtud se s polskými a českými legionáři údajně dostal do Chebu a na počátku května i do Prahy, dříve než všechny spojenecké jednotky. Po skončení války se upsal do cizinecké legie, s legií sloužil v různých končinách tehdejšího francouzského koloniálního impéria, bojoval v korejské válce i ve Vietnamu. V roce 1953 sloužil na česko-německých hranicích, odkud byl unesen československými orgány. Třináct let strávil v Leopoldově a na Mírově, po propuštění emigroval na Západ. Oženil se s československou emigrantkou, v sedmdesátých letech se vrátil do komunistického Československa, zlegalizoval tu svůj pobyt, zároveň podle svých slov pracoval pro francouzskou výzvědnou službu.
