Růžena Černá

„Nebo když dostal film třeba, dostal scénář, musel ho přečíst, že jo, aby věděl, co se tam bude stavět a tak, exteriéry třeba a to… tak vždycky o tom přemejšlel hodně, musel to mít všecko namyšlený, než to začal kre… protože dneska se to dělá na počítači, dřív se to kreslilo na papíry všecko, a dělaly se obrazy z toho takový – co tam bude a kde bude a jakej nábytek a tohle všecko… Tak vždycky když přemejšlel, tak mně uklízel špajz. Jo, vždycky. Já říkala: ‚A jéžiš, zase neseš scénář, to zas mně budeš uklízet špajz.‘ Takže tam to všecko přerovnával, při tom on si přemejšlel, pak to nakreslil a bylo to.“

„No, bydleli jsme na Vinohradech a vždycky jsme měli strašnou radost, že letěj ty bombardéry, a říkalo se na Drážďany, jo. A my jsme měli taky takhle jako… na nebe jsme hodně viděli, jsme bydleli na rohu a tam byl park pod náma a vždycky jsme slyšeli ten hukot, strašnej hukot. Tak vždycky s tatínkem honem k oknu a teď jsme na ně koukali a byly vysoko, takový malý stříbrný jenom jako hvězdičky, jak letěly. Ale ten hukot byl strašně slyšet. Tak jsme říkali: ‚Už zas letěj na Drážďany, tak to je fajn, jo.‘ No a jednou jsme se nekoukali teda na to nebe, protože byla, ta moje sestřička byla dvouletá. Tak ta maminka nebyla doma a táta ji jako hlídal, tu malou, a najednou: bum, bum, bum. Tak tatínek říkal: ‚Ježíšmarjá, bombardujou, tak vem maminčin kožich.‘ Máma měla v předsíni kožich. ‚Vem kožich‘, a jakože poletíme do sklepa, poběžíme, no. No já byla tak rozčilená jako dítě, dyť mně bylo kolik… čtrnáct nebo třináct mně bylo. Tak jsem z toho věšáku místo toho kožichu, tak jsem chytla tepláky mýho tatínka, ve kterejch chodil pro uhlí dolů do sklepa.“

„Já protože jsem tam měla to Rakousko a Německo, tak jsem ten přenos přímo mohla vidět taky, jo. No ono mi to zrovna nefungovalo, takže jsem neviděla nic, měla jsem to černý, tu obrazovku. Ale to je jedno. A oni to, ten posun toho času, myslím, že to byly asi čtyři hodiny ráno u nás, když tam byl ten večer, no. A někdo… A já ti nevím, jestli už… kdo mně to… někdo mně telefonoval a říkal: ‚Tak, osm Oscarů dostal ten film Amadeus.‘ – ‚To byl Amadeus v režii Miloše Formana.‘ – ‚No, no. Osm Oscarů je tam. A teď já jsem byla sama na tom ledě a teď já jsem tam lítala po tom a říkám: ‚Máme ho, máme ho, máme ho, jo!‘ To jsem měla… To jsem ale nevěděla, jestli teda ho máme, ale když jich bylo osm, tak jsem počítala s tím, že ho máme, no. A on mi potom zavolal nějak ráno, asi v půl sedmý, Karel a říkal: ‚Jo, mám ho, mám ho.‘“

„On učil na FAMU. Tak to mu řekli: ‚Když jsi nedokázal vychovat dceru, tak nemůžeš vychovávat studenty.‘ Takže to mu vzali.“

„On by bejval bral i ňákýho Zasloužilýho umělce, jo. Furt si říkal: ‚Voni všichni tohle…‘ Ale to mu nedali. Nic mu takovýho nedali, takže teď byl šťastnej, že ho nedostal, toho ‚Zasloužilýho‘, že se nemusí zpovídat, proč ho dostal.“