Libuše Čevelová

„To jsme chodili kolem té věznice, to já vím, že jsme chodili kolem oken a že se ti vězni dívali. Byli tam, ale tatínka jsme neviděli. On byl politický vězeň, to bylo všecko špatně, to bylo nejhorší, co mohlo být.“ – „A pak, když ho odvlekli do Polska, tak tam jste za ním jeli?“ – „Tam jela maminka s panem Janečkou, aby mohl třeba překládat. Vykládala, že byli v takové místnosti, dovedli ho tam, byl úplně zubožený, nevěděli, co si mají říct, tak mlčeli. Pak bachař zařval ‚konec‘ a bylo. Od té doby už ho neviděla. Psal nám dopisy. Asi jednou za měsíc. Bylo to strohé, nemohl moc psát, takže jen: ‚Jak žiješ, co prasátko‘ a tak. Když zjistil, že má trest smrti, psal, abychom zažádali o milost. Maminka to podala, ale oni to zamítli. Pak poslal jen dopis na rozloučenou. Týden předtím napsal dopis, tam je napsáno třikrát sbohem pro každého, až ten dopis budeš číst, tak já už budu na věčnosti, to bylo takové moc blbé.“ – „Jaké je to pro to děvčátko?„ – „No však ti říkám, hrůza. Dozvěděly jsme se to před Vánocemi. Pamatuju si, že u dveří byl ručník a lavor plechový. Pořád tam jen plakala. Já ji viděla plakat, tak jsem plakala taky, ale myslím, že rozum jsem z toho úplně neměla. Řekla mi, že je odsouzený k smrti. Dala mi i číst ten dopis.“