„Byli tři, dva z nich už byli plnoletí a brácha byl nezletilý. Doma jsme o jejich plánech nikdo nic nevěděli. Někdo je musel udat, takže se jim to nepovedlo. Po odsouzení to bylo kruté, nemohli jsme mu ani posílat balíky. Když už jsem chodila na střední školu, dostali rodiče dopis, že ho mohou navštívit. Protože byl otec cholerik, maminka rozhodla, že s ní pojedu na návštěvu já. Cesta nám trvala tři dny. Nevím přesně, kde to bylo, ale myslím, že někde okolo Karlových Varů. Bylo nás tam hodně dalších rodin, které měly stejnou cestu. Autobusem nás pak z vlaku dovezli na takové prostranství. Všude byly hlavně ženy s malými dětmi. Najednou přijela dlouhá kolona jakoby cirkusových vozů s mřížemi. Zastavily před námi a my jsme každý měl hledat toho svého odsouzeného. Potom jsme měli dovoleno jen čtvrthodinové setkání. Tím, že tam bylo tolik dětí, tak se všude ozýval jen samý pláč a křik. Působilo to na mě tehdy strašně špatně. Ani ruku jsme si nemohli podat, ani žádný dáreček od nás nemohl dostat.“
„Měla jsem bratra staršího o devět let a pak toho, co byl o šest roků starší. Ten, když mu bylo 17, učil se čalouníkem v Bruntále. Doma jsme moc neposlouchali zahraniční rozhlas, ale jednoho dne přiběhla sousedka s tím, že právě z rakouské stanice hlásili, že bratra Norberta a jeho kamarády chytili na hranici. Ještě než to dořekla, přijelo domů komando, a teď to začalo. Všecko vyházeli, hledali zbraně. Někdo ty kluky udal, protože chtěli utéct na Západ.“
„Tím, že byl strýc na té vojně, tak měla jeho rodina nárok na pacholka, každý do statku na vesnici dostal pacholka. Naše rodina měla jednoho z Ruska – Ivánka. Byl to velmi milý kluk, mladý, nechtěl se pak vracet. Nikdo z nich se nechtěl vrátit, protože se k nim lidé tady u nás chovali normálně, ne jako k zajatcům. Byli pracovitý, zastávali práce hospodáře na poli. Ale jak šla pak fronta, museli jít s nimi. Kdoví, jak skončili. Někdo říkal, že je hned zlikvidovali, někdo, že se dostali zpátky do Ruska, ale to už jsme se nikdy nedozvěděli.“
Narodila se jako Květoslava Robenková 12. května 1938 v Ludgeřovicích na Hlučínsku. Otec Otto Robenek pracoval před válkou v Německu, poté v muniční továrně v Ostravě. První třídu vychodila v německé škole. Jako sedmiletá zažila konec války a přechod sovětsko-německé fronty v obci. Když bylo Květoslavě Chřibkové jedenáct let, pokusil se její starší bratr společně se dvěma kamarády o útěk do Rakouska. Norberta Robenka odsoudili k dlouholetému vězení. Znovu bratra viděla, až když studovala na střední škole. Když za ním s maminkou jely poprvé, měly před sebou cestu přes celou republiku. Norberta našly hubeného a sešlého. Bratr Norbert vystřídal několik vězení včetně Ostrova, Mírova a Jáchymova. Propustili jej v roce 1956, další dva roky si ale ještě odsloužil na vojně. Pověst bratra se s rodinou táhla i další roky, vždy když se ve vesnici něco přihodilo, byla rodina Robenků podezřelá jako první. Květoslava Chřibková vystudovala Střední zdravotnickou školu v Ostravě, jako jeden z prvních ročníků absolvovala obor laborantka. Většinu svého profesního života strávila na Poliklinice v Hlučíně. Vdala se za Bernarda Chřibka, se kterým měla tři dcery. V roce 2021 žila v Hlučíně.
Alfons Kluczka - strýc Květoslavy Chřibkové. Jako německý voják při návštěvě rodiny v německé uniformě 3. zprava. Druhý zprava je Karel Wilczek - strýc Květoslavy Chřibkové, který byl prvním řídícím v ludgeřovické škole
Alfons Kluczka - strýc Květoslavy Chřibkové. Jako německý voják při návštěvě rodiny v německé uniformě 3. zprava. Druhý zprava je Karel Wilczek - strýc Květoslavy Chřibkové, který byl prvním řídícím v ludgeřovické škole
