Jaroslav Cibulka

* 1931

  • „Zajímavé na tom bylo to, že jsem měl ty věci vyložit na stůl. Teď si představte, že já jsem nevěděl, co tam je. A když by mi policajti sebrali ten moták, tak člověk ztratí důvěru těch lidí. To není tak jednoduchý v kriminále. No prostě jsem vzal ty šálky, dal jsem je na stůl a najednou jsem byl úplně klidný. Říkal jsem si: ‚Tak žádnou paniku. Pomalu to rozbal.‘ No tak jsem, jelikož jsme to měli zavázaný těma utěrkama, tak jsem to pomalu rozvázal, pomalu jsem vytáhl ten šálek, položil jsem ho vedle, vzal jsem ten moták a spolkl jsem ho. A začal křik. Ti se na mě vrhli, ti bachaři mi násilím otevírali pusu, říkali, že to ze mě dostanou, kdyby mě měli obrátit naruby. Nevím, proč jim na tom tolik záleželo. Pravděpodobně to bylo shozené, poněvadž jak by to takhle věděli? No a nakonec mě dva bachaři sebrali, odvedli mě k doktorovi a doktorovi nařídili, aby mi dal injekci na zvracení. Tenkrát tam byl doktor Krbec, to byl jako mukl, ale výborný lékař, ten tam pomohl spoustě lidem. No a on si myslel… oni ti muklové někteří polykali různé předměty, aby se dostali do nemocnice a podobně. On si myslel, že je to ten samý případ. No tak jsem dostal injekci, a nic se nedělo. A tak jsem si říkal: ‚Tak to asi přežiju nějak‘, jenže se nic nedělo, a potom se mi chtělo zvracet a oni mě ti bachaři posadili takhle na židli a dva kroky přede mnou bylo umyvadlo. No tak když už jsem to nemohl vydržet, já jsem to držel do poslední chvíle, tak jsem prostě bleskově vyrazil k tomu umyvadlu, a než se bachaři vzpamatovali, tak jsem ten moták spolknul znova. Tak poručili, aby mi dal druhou injekci, a to už Krbec věděl, o co se jedná, tak to odmítl, že mi další injekci nedá, že si mě nevezme na svědomí. Ať to udělají oni. No a oni se k tomu neměli, takže ze mě ten moták nedostali.“

  • „K ránu, už se rozednívalo, ještě jsme potřebovali přejít takovej volnej prostor, no a tam jsme narazili na hlídku. A bylo po vejletě. No co se dalo dělat. Byli to policajti, nevím, jestli to byli policajti zrovna z lágru, oni se většinou policajti nepředstavovali. Takže nás spoutali, i když nás mohli prakticky i zastřelit, stačilo nás nechat přejít a střílet do nás zezadu. Ale to všechno dopadlo dobře, takže jsme to přežili. No a teď jsme byli spoutaní tak, že já jsem byl uprostřed a dva kolegové byli připoutáni každý na jedné mé ruce. Pak ten jeden policajt, jestli byl naštvanej, že tam musel přes noc hlídat nebo co, tak prostě provokoval furt. Kam jsme chtěli utéct a podobně. ‚Nikdo u nás v Čechách nemá šanci, každého chytnou.‘ A tak podobně. Když to trvalo dlouho, tak jsem se naštval a říkám mu: ‚No tak já jsem chtěl utéct do Sovětského svazu, tam je přeci blahobyt, ne?‘ Ten mi ukázal sovětskej blahobyt. Ten se tak rozzuřil, že mě tam mlátil do té doby, než jsem omdlel. No přivezli nás na lágr, tam nás vystavili, že nás chytli, aby to každý viděl, že není ta šance. No tak jsem předpokládal, že… A strčili nás do korekce, každého samotného. Tak jsem si říkal: ‚Teď sem nám budou chodit vysvětlovat, že se nemá utíkat.‘ Ale ona odpoledne už tam byla Státní bezpečnost. Zavázali nám oči a odvezli nás do Klatov.“

  • „Člověk myslí na všechno, no… Tak jako bych řekl, jsem věřící člověk, a tak jsem to nebral tak tragicky jako jiní lidé. Prostě jsem věřil tomu, že tohle jednou skončí a že se dostanu domů. To víte, že člověk vzpomíná na svoje blízké. Je to nekonečné. Ono potom když člověk v životě potřebuje něco promyslet, tak chodí po cimře, tak si [na samotku] kolikrát vzpomenu. Já vím, že když jsem se vrátil domů, tak jsem prostě zničehonic začal běhat po kuchyni, než jsem si to uvědomil, že nemusím. Takové ty návyky vám zůstanou dlouho.“

  • „Už na nás měla přijít řada, já jsem tam seděl poblíž té šachty a koukám, kde jsou ti moji kolegové. My jsme tam původně pracovali na tom překopu tři, potom tam přidali ještě jednoho, kterého jsme vůbec neznali. Tak já jsem se sebral a šel jsem ty dva kluky hledat. Přijdu k té lampárně a vidím, že tam ten jeden stojí, tam bylo takové zábradlí, a když jsem k němu došel, tak mu říkám, že budeme muset lézt dolů do šachty. No a on mi na to odpověděl akorát: ‚Jedeš s námi?‘ Hned mě napadlo, že to je nabídka k útěku. Vtom už ten druhý kolega vyjížděl s náklaďákem zpoza téhleté budovy. Najel na tu hlavní silnici na bránu a my jsme při jízdě naskakovali. Já jsem naskakoval jako poslední, takže už jsem byl skoro u brány, ale ta stráž stála na opačné straně, takže když to auto jelo, tak on nás neviděl, že tam běžíme vedle. Naskočil jsem, zabouchl dveře a projeli jsme tu bránu. A tam to bylo na hlavní silnici – já nevím, jestli to bylo padesát metrů – a ten strážný byl tak překvapený, že začal střílet v tom momentu, když my už jsme zatáčeli na silnici. A silnice vedla kolem lágru, nevím, kolik metrů, ale vím, že jsme míjeli asi dvě střílny, takže z těch jejich posedů do nás všichni stříleli. Jak od té brány, tak ti strážní na těch věžích. Pamatuju si, že ty kulky narážely do auta, ale neprostřelily boudu. Později jsem se dozvěděl, že auto mělo asi sedmdesát průstřelů.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 19.07.2018

    (audio)
    délka: 01:23:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy z jáchymovských a příbramských uranových dolů
  • 2

    Karlovy Vary, 19.07.2018

    (audio)
    délka: 01:53:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy z jáchymovských a příbramských uranových dolů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dodneška nechápu, jak mohli politici dopustit, aby se nějaká strana ozbrojila

Jaroslav Cibulka doing his military service, 1962
Jaroslav Cibulka doing his military service, 1962
zdroj: archiv pamětníka

Jaroslav Cibulka se narodil 5. března 1931 v Praze. Od svých čtyř let žil v Táboře, kde absolvoval obecnou školu, docházel cvičit do Sokola a po válce vstoupil do obnoveného Junáka. Od roku 1946 se v Praze učil automechanikem, ale byl přeřazen do zámečnického učiliště. V Praze se také začal věnovat řeckořímskému zápasu a krátce pracoval jako topič v huti Poldi Kladno. Na počátku padesátých let se vrátil do Tábora a nechal se zaměstnat v národním podniku Kovosvit v Sezimově Ústí, zároveň však pronikl do podzemní odbojové organizace, jejíž členové se připravovali na očekávaný konflikt mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými. V roce 1951 byl spolu s ostatními spiklenci zatčen a odsouzen ke dvaadvacetiletému trestu odnětí svobody. Byl vězněn v pracovních táborech na Jáchymovsku, kde se podílel na těžbě uranové rudy, po pokusu o útěk strávil šest let ve věznici v Leopoldově. Roku 1960 byl amnestován a krátce poté absolvoval ve zkráceném termínu povinnou vojenskou službu u Pomocných technických praporů.