Jaroslav Cibulka

„K ránu, už se rozednívalo, ještě jsme potřebovali přejít takovej volnej prostor, no a tam jsme narazili na hlídku. A bylo po vejletě. No co se dalo dělat. Byli to policajti, nevím, jestli to byli policajti zrovna z lágru, oni se většinou policajti nepředstavovali. Takže nás spoutali, i když nás mohli prakticky i zastřelit, stačilo nás nechat přejít a střílet do nás zezadu. Ale to všechno dopadlo dobře, takže jsme to přežili. No a teď jsme byli spoutaní tak, že já jsem byl uprostřed a dva kolegové byli připoutáni každý na jedné mé ruce. Pak ten jeden policajt, jestli byl naštvanej, že tam musel přes noc hlídat nebo co, tak prostě provokoval furt. Kam jsme chtěli utéct a podobně. ‚Nikdo u nás v Čechách nemá šanci, každého chytnou.‘ A tak podobně. Když to trvalo dlouho, tak jsem se naštval a říkám mu: ‚No tak já jsem chtěl utéct do Sovětského svazu, tam je přeci blahobyt, ne?‘ Ten mi ukázal sovětskej blahobyt. Ten se tak rozzuřil, že mě tam mlátil do té doby, než jsem omdlel. No přivezli nás na lágr, tam nás vystavili, že nás chytli, aby to každý viděl, že není ta šance. No tak jsem předpokládal, že… A strčili nás do korekce, každého samotného. Tak jsem si říkal: ‚Teď sem nám budou chodit vysvětlovat, že se nemá utíkat.‘ Ale ona odpoledne už tam byla Státní bezpečnost. Zavázali nám oči a odvezli nás do Klatov.“

„Člověk myslí na všechno, no… Tak jako bych řekl, jsem věřící člověk, a tak jsem to nebral tak tragicky jako jiní lidé. Prostě jsem věřil tomu, že tohle jednou skončí a že se dostanu domů. To víte, že člověk vzpomíná na svoje blízké. Je to nekonečné. Ono potom když člověk v životě potřebuje něco promyslet, tak chodí po cimře, tak si [na samotku] kolikrát vzpomenu. Já vím, že když jsem se vrátil domů, tak jsem prostě zničehonic začal běhat po kuchyni, než jsem si to uvědomil, že nemusím. Takové ty návyky vám zůstanou dlouho.“

„Už na nás měla přijít řada, já jsem tam seděl poblíž té šachty a koukám, kde jsou ti moji kolegové. My jsme tam původně pracovali na tom překopu tři, potom tam přidali ještě jednoho, kterého jsme vůbec neznali. Tak já jsem se sebral a šel jsem ty dva kluky hledat. Přijdu k té lampárně a vidím, že tam ten jeden stojí, tam bylo takové zábradlí, a když jsem k němu došel, tak mu říkám, že budeme muset lézt dolů do šachty. No a on mi na to odpověděl akorát: ‚Jedeš s námi?‘ Hned mě napadlo, že to je nabídka k útěku. Vtom už ten druhý kolega vyjížděl s náklaďákem zpoza téhleté budovy. Najel na tu hlavní silnici na bránu a my jsme při jízdě naskakovali. Já jsem naskakoval jako poslední, takže už jsem byl skoro u brány, ale ta stráž stála na opačné straně, takže když to auto jelo, tak on nás neviděl, že tam běžíme vedle. Naskočil jsem, zabouchl dveře a projeli jsme tu bránu. A tam to bylo na hlavní silnici – já nevím, jestli to bylo padesát metrů – a ten strážný byl tak překvapený, že začal střílet v tom momentu, když my už jsme zatáčeli na silnici. A silnice vedla kolem lágru, nevím, kolik metrů, ale vím, že jsme míjeli asi dvě střílny, takže z těch jejich posedů do nás všichni stříleli. Jak od té brány, tak ti strážní na těch věžích. Pamatuju si, že ty kulky narážely do auta, ale neprostřelily boudu. Později jsem se dozvěděl, že auto mělo asi sedmdesát průstřelů.“