Věra Cinková

* 1941

  • „Vím, že tady byl jeden člověk, který na mě měl dávat pozor. Měl mě kontrolovat, zajímat se o to, co dělám, jestli chodím do kostela. Sám mi to potom řekl, že to musel dělat, ale on byl docela zapálený. Pavel se potom nedostal na školu. Chtěl jít na průmyslovku chemickou do Pardubic. Pan ředitel nám řekl, že neudělal přijímací zkoušky. Šli jsme pak za ředitelem a on nám ukázal lísteček, kde byla napsána čtyři jména chlapců, možná mezi nimi bylo i děvče. Zkrátka měl tam pokyn. A ono není problém udělat to tak, že zkoušku neudělal. Ten ředitel nám to ochotně řekl, vysvětlil, ale nemohl to říct naplno. Ale lísteček se jmény nám ukázal.“

  • „Pro učitele to bylo hodně náročné. Musela jsem mít přípravu na všechny tři ročníky a za tu hodinu jsem je musela všechny tři vystřídat. Pro každého jsem musela mít připravenou samostatnou práci. Až jsem s nimi probrala učivo v hodině, dala jsem jim samostatnou práci a šla jsem k dalšímu ročníku. Takže v jedné vyučovací hodině jsem se musela věnovat třem ročníkům. Takže příprava na vyučování byla opravdu hodně těžká.“

  • „Manžel to měl o hodně horší než já. Vystudoval vysokou školu, Masarykovu univerzitu v Brně, s červeným diplomem. Ale protože byl nábožensky založený, jak se tenkrát říkalo, nedostal místo podle své kvalifikace, ale dostal místo na základní škole v Červené Vodě. Bylo mu to docela líto. Seznámili jsme se až za čtyři roky. Tady učil do roku 1964 a pak dostal místo v Králíkách na gymnáziu, což bylo o trochu lepší, ale plno hodin měl ještě pořád na základní škole. V roce 1968 konečně dostal místo v Kostelci nad Orlicí, což je padesát kilometrů odsud. Tak tam denně dojížděl, asi pětatřicet let tam učil. Bylo to gymnázium, pak nějaká střední škola a nakonec obchodní akademie.“

  • „Mladším generacím bych vzkázala, aby se měli rádi, aby měli rádi svoji rodinu, svoje rodiče, sousedy a svoji zem, protože si myslím, že tu svoji zem by měli mít všichni rádi. A tam, kde žijí, aby pomáhali, kde se dá, a dělali to, co by třeba i potřebovali i další lidé, něco pro druhé lidi, nejenom teda pro sebe, ale i pro další.“

  • „No já si myslím, že naše dětství jako bylo, řekla bych šťastné, protože i když teda jsme byli vlastně malí a čtyři po roce, tak nám vlastně nic nechybělo, i když jako rodiče byli chudí, řekla bych, že jsme byli docela chudá rodina, protože maminka nemohla nikde pracovat a tatínek jako krejčí vydělával velice málo. Takže jako jsme nic moc neměli, já třeba vůbec nepamatuji, že bych měla panenku, to vůbec ne, až ta další sestra až v roce někdy padesát, ta už měla kočárek i panenku. A my jsme si hráli všichni čtyři pohromadě. My jsme si třeba udělali karty z papíru, z výkresu, namalovali jsme si tam, napsali číslice, no a to jsme používali, to jsme třeba hráli. Ale my jsme byli většinou venku, když to trochu šlo, byli jsme venku, tam se daly hrát různé hry, že, na schovávanou a na honěnou a podobně. Takže jako myslím si, že to dětství bylo pěkné. Rodiče na nás sice jako čas neměli, ale stejně si ho udělali. Vůbec jsme nestrádali, že by nějak si nás nevšímali nebo podobně.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Červená Voda, 13.10.2021

    (audio)
    délka: 01:28:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 2

    Červená Voda, 05.11.2021

    (audio)
    délka: 27:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dětem jsem řekla, že tady jsou vojáci, ale že si toho nemají všímat

Věra Cinková v době, kdy se ještě jako svobodná jmenovala Štarmanová. Foto pochází z roku 1959
Věra Cinková v době, kdy se ještě jako svobodná jmenovala Štarmanová. Foto pochází z roku 1959
zdroj: archiv pamětníka

Věra Cinková se narodila 19. září 1941 v Jedlí na Zábřežsku. Otec Josef Štarman (1916–2006) byl krejčí, maminka Otilie (1921–2008) mu vypomáhala, jak jen jí dovolila péče o domácnost a sedm dětí. Po Věře se Štarmanovým narodil v roce 1942 Josef, 1943 Marie, 1945 Růžena, 1950 Jitka, 1952 Eva, 1957 Marta. V roce 1945 se rodina přestěhovala do Červené Vody, kde koupila dům po odsunutých Němcích. V letech 1955–1959 Věra vychodila Střední pedagogickou školu v Olomouci a stala se z ní učitelka prvního stupně základní školy. Začala učit ve dvojtřídce v Moravském Karlově. V roce 1961 se vdala za Josefa Cinka (1933–2011) a v letech 1962, 1964 a 1971 se jim narodili tři synové. Manžel jako věřící člověk nedostal kvalifikované místo, a tak učil zpočátku na základní škole v Červené Vodě, pak na gymnáziu v Králíkách a nakonec na obchodní škole v Kostelci nad Orlicí, kam z Červené Vody denně dojížděl. V roce 1962 začala Věra Cinková učit v Červené Vodě, a to až do důchodu v roce 1994. S učením škole vypomáhala i v důchodu. Po listopadové revoluci 1989 se stala první starostkou Červené Vody, ale po roce se vrátila do školy. V roce 2021 žila pamětnice v Červené Vodě, ve farnosti pracovala se seniory a děti učila náboženství.