Jozef Citterberg

„Dne 8. září (1944 - pozn. ed.) začala dělostřelecká príprava na pomoc Slovenskému národnému povstání, které vypuklo na Slovensku. A mysleli jsme, že za dva dny budeme v Prešově. To byly iluze pitomců, pitomců z generálního štábu a ze všeho tohle. Rozum tenkrát neexistoval, protože bylo to..., byla euforie. A kdyby nebyla euforie, tak těch pitomcov by taky odnikud ze zákopů nikam nedostal. 9. září jsme dostali na frak v dědince Wrocanka. Zaprotokolovat, pořádně! Nevím, jestli si to ti kluci, ten Hejrala si to pamatuje, jo. V dědince Wrocanka, tam jsme dostali na frak tak, že jsme si to pamatovali až do smrti, jak se říká.“ (tazatel) „A byl jste třeba raněn někdy?" „Ne, raněn ne, ale kantužen. Víte, co to je kantužen? Bouchne to tady, ano. Ohluší tě to, jo? Může to být den, dva, tři, že neslyšíš, nevidíš, chodíš jako bludná ovca. To ano. Ale (zaklepání poz. ed.) s božou pomocou raněn nebyl.“ (tazatel) „A když se vrátíme k té Dukle, o té jste mluvil?" „Dukla věčně živá.“ (tazatel) „Padlo tam hodně vašich kamarádů?" „Hodně, holka, hodně. A blízkých, velice blízkých.“

„Duben 1944, prostor okolo Rozdělnaja, když jsem prešel k ruské armádě, Velký pátek před Velikonoci. Naša jednotka rychlá ruská, uvízla v blátě, blátisko bylo tenkrát tak půl metru. Našu radiostanicu, u které som sa motal, tak nám ju tahal tank T-34, poněvadž autíčko jako takové by se nemohlo pohnout. A zakotvili jsme u takového zborenišťa. Velký pátek, prekrásný deň, jasno, pěkně po dešti. A najednou junkersy na nás nalítávaly, začaly nalítávat. Sedm junkersů na nás útočilo tenkrát, asi třikrát. Tak jsme se zarývali do tej hlíny, do tej zemi, jak to bylo možné. Dívám se, jak ten junkers na nás útočí, ano, viděl som brýle, všechno, jak tiskne na knipl a na tohle. A ty střely lítaly, jak se říká, ten žhavý proud, paprsek letí jako přímo na mě. A já si povídám: ‚Potvoro, budem se dívat na tebe, jak mě to tohle...‘ A ty střely se zarývaly vedle mě, ten plášť, který som mal ven, ten byl rozcupovaný, jo. A teď som čekal, jenom mě to uštípne.“ (tazatel) „A ty jsi zalehl do toho zákopu?" „No, zalehl, ale díval som sa, poněvadž tak se podívám na těbe... Dívám se na něho, vidím, jak ti říkám, brýle a všetko, na ten knipl a todle. Z té výšky, to vidím, že se na tebe letí. Povídám: ‚Ty potvoro jedna.‘“ (tazatel) „Jak sis to myslel? Řekni, jak sis to myslel?" „No. ‚Ty potvoro jedna. Aby si nech tohle, já tě vidím.‘ No a ten pláštík, som si potom povedal, krucinál, to by som mal někam do muzea odložit. A náhodou jako že mě to neuštíplo tenkrát. Ale majora nám to ranilo, ano, rozsekali nám všechno – radiostanicu, auto a všechno nám rozsekali. To se potom muselo dávat dohromady. A tím to skončilo, jo.“

„Ale maminka (rozuměj manželka Věra Citterbergová -. pozn. ed.) se nezmínila o dědince Zindranova. Zindranova, to bylo něco. To byla první vesnička u hranic, kde som ju potkal, kde som ju viděl. To mě fascinovala. V bílém plášti. Ona to nikdy nepřizná, nikdy se s tím nechlubila. Pilku v ruce. A teď ti občané, obyvatelé okolo sváželi raněné lidi – ať to byli vojáci nebo civilisti. Poněvadž to bylo rozseté minama. Tam je dováželi, položili to na takový (stůl - pozn. ed.). A ona tou pilkou, rozumíš, ty košťály, ty hnáty odřezávala. Ale představ si to něco, házeli to do takovýho kumbálku. A my druhú noc jsme se tam jako moje skupina, moji vojáci, jsme se tam přestěhovali. A my jsme na těch hnátech, jsme si mysleli, že to je jako haluze ze stromů a tak dalej... V noci, co můžeš vidět... My jsme na tom spali do rána, na tych rukách, nohách odrezaných!“

„Malá epizoda, jak jsme se stěhovali z toho Záporoží do Nikolajeva. Krivoj Rog, bože, to jsou haldy, vagony německých (zásob). A my jsme pokračovali do Oděsy a tam jsme viděli plný vagon potřeb, takových kosmetických potřeb. A já jsem, člověče, tam vlezl, do toho vagonu, čmajznul jsem tam půl pytle cukru. Teď to táhnu a ten ukrajinský četník na mě: ‚Što ty? Já tě strilaju. Strilaju tebe!‘ Já povídám: ‚No, strilaj, strilaj, ty blbče pitomý.‘ A já ten cukr som si odnesl. A ten cukr som potom v Oděse podělil lidem mojim zlatým, chudákům, ktorý strádali. To boli chudáci.“

„Podporučík Pagáč byl tenkrát velitelem praporu automatčíků. A podporučík Juriga, to byl spojař, velitel spojovací roty. No a já – spojař od dělostřelců. V takovém kumbálku jsme rozjímali v té trme vrme, jak to bouchalo ze všech stran. A vedle byla jabloňka, opálená, prostě ožehnutá. Ta jablíčka byla napolo opečená. Tak jsme ty jablíčka konzumovali. A Pagáč měl flaštičku vodky, kterou jsme jako upíjeli. A s těmi jablíčky jsme to zajídali. A s prominutím plakali, poněvadž Pagáč říká: ‚To se nedá vydržet. To je, chlapci moji, brata moji, to je asi moje posledné stretnutie s váma. Neviem, neviem, poněvadž mám z praporu...‘ Prapor, tenkrát – dvě stě chlapů, to byl silný prapor tenkrát, poněvadž každý den, každou hodinu se to měnilo, že z toho praporu mu zůstalo asi patnáct, osmnáct chlapů bojeschopných..., poněvadž to bylo rozsekané. To byla samota Zbojská, se to jmenovalo. Tam se furt šlo do útoku, furt se útočilo, bez rozumu - s prominutím. A tam jsme se naposledy viděli tady s tím Pagáčem. A potom asi za dva dny z té Zbojské jsem se u jeho hrobu pomodlil, poněvadž tam mně ukázali: Tu leží Pagáč. Poněvadž jsem tam procházel a tam byl pochovanej. Takovej hrobeček byl jeho – Pagáče. Tak že bych to jako vysvětlil, jaká byla situace, že nebylo z čeho, ale muselo se, poněvadž jsme se chtěli a museli jsme se k té Dukle dostat a potom dalej. Nedívalo se na ztráty, že se plýtvalo materiálem lidským a tak.“

„V dubnu (1944 - pozn. ed.) padla Oděsa a já jsem té skupině velel. Povídám: ‚Hoši!‘ (protože jsme podléhali slovenské armádě) ,Teď som dostal telegram z velitelstva slovenské divize: Okamžitě se navraťte na soustředění tam a tam.‘ A já som napsal: ‚Jsou velké závěje sněhové a tak dalej, jo. Prostě nemůžem, ano. A auto je v nepořádku.‘ To byly asi tak tři dny, co se ty telegramy vyměňovaly. Ale prišel striktní rozkaz: ‚Stěhovat! Lebo budete popraveni, že jste jako zbehové odsúzeni.‘ A já som napsal corpus delicti: ‚Odcházím k sovětské armádě, radiostanicu ruším, všechno ničím. Nazdar.‘ Corpus delicti, to je zaprotokolované tam. To som odeslal. Zalezli jsme někam. Jako ty lidi jsme měli, to byli dobrý lidi, poněvadž som jim sloužil... Prišla fronta. Jak jsem byl na tý radiostanici, tak prišel takový uchlijapaný nějaký Mongol nebo co. Rozuměj, já jsem byl něco, spojár, to byla inteligenca armády – i u nás i u Rusů. A on povídá: ‚Što ti zachotilo ruskej zemli? Sejčas tebe rozstrilaju!‘ A já som byl takový soplák! Já povedám: ‚Strílaj! Strílaj!‘ A rozškubl som kazajku. Prišol kapitán a povídá: ‚Što ty, durák! Eto náš sojuzník. Eto Čechoslovák, što nám hradil stancju. I vsjo.‘“

„V noci jsme zůstali ještě v té dědince Wrocanka. U té budovy, kterou jsme měli předtím přidělenou jako velitelství. Jenže jsme byli v takovém svahu k tomu potoku, k té říčce. A tam rostla vrba, které jsem si všimnul hned ze začátku. Při tom útoku Němců tu vrbu to načisto... Ty miny vybuchovaly v koruně té vrby a to padalo dolů. A tam byli schovaní naši vojáci a tam je to rozsekalo – pět nebo šest vojáků bylo tam rozsekaných. Ale během dne jsem si toho ničeho nevšimnul. Až večer jsme tam pod tou vrbou byli, tam jsme si vykopali takové okopy, kryty, ano. Noc chladná, bylo září. A teďka jsme chvilku odpočívali v té tmě a já se tak přitahujem... Cítil jsem, že někdo vedle mne leží, v takovém svahu jsme byli v tom postavení. A já se přitahuju k němu. ‚Člověče,‘ povídám, ‚tak se přitáhni ke mně, ať nám je trošku teplo a ať se zahřejeme.‘ A tak jsem se trošku přitlačoval k němu. A teďka ráno už zima mě probudila, poněvadž byl mrazík ráno už. Hmatám vedle sebe, člověče, já jsem rukou takhle šáhnul a já jsem ti mu s prominutím šáhnul rovnou na hlavu a mákl jsem mu rovnou do prostředku hlavy, poněvadž ta hlava byla rozseknutá tým vrcholcem té vrby, že jsem mu jako šáhl rovnou do vnitřností, do mozku. Že jsem se prostě k němu přitahoval, abychom se zahřáli. A nemohli jsme se zahřát, poněvadž už byl to (mrtvý - pozn. ed.). A když jsme u toho. K té vrbě. Tady už doma máme vrbu, na bahně, u naší zahrady, ano. A chodím s prominutím okolo té vrby a modlím se a vzpomínám na tu Wrocanku z roku 1944, 9. září.“