Božena Cohenová

„Patnáctého března 1939 Hitler vstoupil do Prahy. Z oken kanceláře, která byla v Praze na Národní třídě, jsem sledovala jeho příchod. Druhého dne jsem na psacím stole v úřadě měla rozhodnutí advokátní komory, že nesmím pracovat ve svém povolání. To znamená, že to bylo všechno připraveno.“

„Byli jsme ve Lvově. Utíkali jsme. Když to ten den oznámilo rádio (vypuknutí války - pozn. aut.). Kolegyně nám říkala, že pojede vlak, který má zachránit ženy sovětských důstojníků, že se můžeme dostat odsud. Jeli jsme na nádraží. Byl tam dlouhý vlak, samé ženy. Oni si mysleli, že jsme také ženy (vojáků - pozn. aut.). Pomáhali mi nastoupit. Já říkám: ,Můj manžel, můj manžel. Tak vzali také manžela. Tak jeli jsme s nimi, beze všeho. Osm dní. Ony měly s sebou všelijaká zavazadla. Daly nám jíst, viděly, že nemáme nic. Dostali jsme se po osmi dnech, do Čuvašskaja republika, Sibiř (ve skutečnosti není na Sibiři – pozn. aut.). Vystoupili jsme z vlaku. Bez ničeho, bez známých, jak opuštěné děti. (…) Měli jsme jen vysvědčení, že jsme učitelé.“

„Narodila jsem se v Užhorodě, 6. srpna 1913. Moje jméno bylo Božena Alžběta Fieldmannová. Absolvovala jsem české gymnázium v Užhorodě a pak českou právnickou fakultu v Praze. V roce 1937 jsem dostala doktorát. Začala jsem dělat stáž u svého tchána, který byl advokátem v Praze. Můj muž byl také právník, spolu jsme studovali a mysleli jsme si, že celý svět jen nám otevřený.“

„(Chtěla jste od počátku k polnímu soudu?) -– Ne, nebyl polní soud. Byla jsem čtvrtá žena (v Buzuluku - pozn. aut.). Nebyl soud, byl to zatím jen sen. Vzali mne do sociálního oddělení. Proč? Protože začali přijíždět lidé z celého Sovětského svazu, ze Sibiře ve strašném stavu. Aby mohli vstoupit do vojska, tak bylo třeba se o ně starat. Tak jsem to dělala, jakési sociální oddělení jsem vedla. Byl pak mezi námi soudce z Prahy, po válce byl generálem, dr. Winterstein. On mne hned vzal k sobě.“