Herta Coufalová

„A pak, většinou jsme byli taky zvlčilí, i když jsme se snažili nebýt, ale jaksi to tak bylo. Armáda, tedy ti Angličani, přišla v hodině dvanácté. Skutečnost je, že jste viděl na těch mladých lidech, že byli zděšení. Rozdávali, rozhazovali, co mohli. Jenomže ti lidi byli hladoví a nedojedení a tím [jídlem] se dorazili. Takže my, kteří jsme byli už takzvaní muselmanni, byli jsme úplně hotoví, tak jsme to většinou přežili, poněvadž jsme dostali patřičnou péči. Byli ohromně vybavení, měli třeba vany – z celtoviny, [složené] jako jsou lehátka. To roztáhli a ti esesáci, už bez distinkcí byli jak beránci, museli nosit vodu. Vykoupali nás, tenkrát bylo to DDT, to bylo účinné, tím nás zasypali všude možně. A pro všechny měli noční košile, umíte si to představit? Pro tolik tisíc lidí.“

„Dostal jste dřeváky nebo nějaké boty a oni vám nebyly, ale to bylo úplně jedno. Já jsem dostala kabátek, to jsem měla takové tříčtvrteční rukávy, s bídou zadek zakrytý. Strašáci. Pak jsme se tomu chechtali svým způsobem. Leželi jsme na pryčnách, bylo nás tam šest. Teď když se jedna otočila, tak se musela otočit i druhá. Nebylo co dělat, většinou jsme stáli na těch apelech, řvali na nás.“

„(Ta židovská samospráva byla taková, že nás jako sirotky chránila v tom Terezíně, že jsme do žádného transportu nespadli.) Ale tady v těch říjnových, to byly ty konečný, tak to jsme do toho spadli. Ten Terezín byl tenkrát tak zalidněný a my jsme spadli do toho transportu. Můj bratr šel hned do plynu. Byl devětadvacátej ročník, a on nebyl takový jako já. Já jsem byla vždycky taková mařena a on byl takovej útlej. Tak taky zahynul. A babička šla v květnu 1945. Já jsem měla za tu dobu nějaký známý. Tak to se to vždycky tak nějak udělalo, že jsem ji vyreklamovala, tu babičku. Babičce bylo šedesát šest, když zahynula. Byla dobrá. To byl poslední transport, když šli starý lidi. Potom už ty staří lidi nešli. Tak jsem zůstala jenom já. A z těch devíti otcových sourozenců nezůstal žádnej. Z maminčiných taky ne. Zahynuli všichni.“

„Musím říct, že jsem vždycky měla štěstí v neštěstí. Vždycky v nejhorším momentu se něco obrátilo a bylo to lepší. Neříkám, že dobrý, ale bylo to lepší. Měla jsem štěstí, že nás osvobodili včas, kdyby přišli o dva dny později, tak už bych nebyla. Já jsem měla tyfus. Kolik jsem vážila? Dvaatřicet kilo nebo kolik.“

„Třeba vychovatelem mého bratra byl spisovatel Poláček. Zase na druhý straně, po té intelektuální nebo kulturní stránce, pokud jste měli zájem, tak to byla ohromná škola v tom Terezíně, protože tam byli takoví lidé, ke kterým byste se nikdy nedostali. Člověk vůbec neví, jak se to mohlo stát. Třeba Karla Ančerlovýho, který byl takový význačný dirigent. Tak ten byl v Terezíně a dal tam dohromady kvarteto. Tak tam hrálo ve sklepě, ale jak tam dostali nástroje, to já vůbec nevím. Byla jsem taky natolik mladá, neměla jsem takové šance, abych se k tomu všemu dostala. Ale ten kulturní život potom byl už trochu oficiálně povolený. Ten byl v Terezíně ohromnej. Vlastně to byla moje škola, páč bych se nikdy nedostala k lidem, jaký jsem tam potkala. Třeba nějakej Gideon Klein. To byl klavírista, mladej člověk. Taky zahynul. Dneska Vám ani nemůžu říct, jakým stylem se tam najednou ten klavír objevil. Nebo tam byl nějakej Rafael Schächter. To byl brněnský dirigent ze Zemského divadla. Třeba jsem tam slyšela Verdiho Requiem. No měl tu smůlu, že vždycky, když to dal dohromady, tak zase byl transport a zase šel někdo. To víte, že to nebylo v takovým provedení, jako tady když dneska jdete a slyšíte. Máte tu techniku k tomu, ale to byl pro nás svátek. Prodaná nevěsta. Tam zpívala Mařenku Němka, to byla nějaká přední německá sopranistka. Slyšel jste. Viděl jste takový lidi, ke kterým byste se v normálním životě nikdy nedostal.“

„Nás vezli potom na těch hitlákách, na otevřených vagonech, do toho Belsenu. A ve Výmaru jsme zažili strašný bombardování. Bylo to v pravé poledne. Modrý nebe bylo, nádherný, ale byla tenkrát zima. A najednou já povídám: ,Podívejte se, jaký krásný letadla. Jak je krásná modrá obloha.‘ Teď ty letadla stříbrný. A teď to začalo pršet. To víte, Němci utekli. My jsme byli v zaplombovaných vagonech. Ale kam bychom byli tam utekli, v tom Výmaru. Měli jsme zase štěstí. A to nás teda bylo v tom vagonu, v tom hitláku. Ani jsme si nemohli sednout, kolik nás bylo. Tak jsme si na etapy sem tam sedali. To jsme byli v zaplombovaných vlacích, ale byly to otevřený vagony, jak se vozí uhlí. Tam ten vlak na vedlejší koleji dostal do lokomotivy plnej zásah, takže spousta lidí zemřela. Němci byli pryč, no, a my jsme byli rádi, nakonec jsme byli tak bezcitní, že někdo umřel. Tak jsme ty mrtvoly dali na hromadu, abysme si mohli alespoň sednout. Už jsme byli taky takový zvířata. Dostalo to dost lidí. Kór ti, co byli v těch předních vagonech. Protože ta lokomotiva vedle dostala přímý zásah. Jak Vám říkám: Člověk přežil vlastní smrt.“

„Potom toho 23. ledna ’45 se blížila fronta. Tak nás hnali. Ale Němci šli s náma. Šli jsme do toho Gross-Rosenu. To bylo takový shromaždiště a tam jsme dostali už zavšivený hadry. To jsme taky museli jít na odvšivení. Přestože jsme tenkrát žádný vši ještě neměli. Byli jsme tam pár dní. Dostali jsme hrozný, opravdu hrozný hadry. Naložili nás na otevřený nákladní vlaky a vezli nás. My jsme nevěděli kam. Najednou jsme skončili v Celle a odtamtud jsme šli pěšky do toho Belsenu. To už bylo dosti těžký. Možná jsme mysleli, že je to tak daleko, možná že to ani nebylo. To víte, měli jsme hlad, měli jsme žízeň. Byla hrozná zima. To bylo v lednu, únoru, a nebyli jsme vůbec oblečení. Byli jsme víc nahý než oblečení. A ten Belsen, to teda byla štace. No nebyly tam plynový komory, ale ty tam být nemusely. Tam lidi kapali jako... To bylo hrozný. My jsme spali na podlaze, na betonu. To jsme ani slámu neměli. A ty hygienický podmínky už tam nebyly vůbec žádný. Voda tam nebyla, nic, a to minimum toho jídla, to se vůbec nedalo. To bylo horší než všude jinde. Bylo to tam opravdu špatný.“

„Babičku, tu jsem vždycky vyreklamovala. Vždycky se mi to nějak podařilo. Nepodařilo se mi to až v květnu 1944. To šly poslední dva transporty starých lidí. A babička do toho druhýho spadla. On tam spadl taky bratr. Což bylo moje velké dilema. Protože ten dotyčný, který nad nimi držel ochrannou ruku, povídal: ,Tentokrát nemůžu nic dělat. Musíš se rozhodnout. Buď babička, nebo brácha.‘ No tak si to představte. To byl takový Damoklův meč. Říkala jsem si, že se třeba maminka vrátí. Mamince bylo 39 let. Zahynula akorát na svoje narozeniny, v lednu 1942. Ona se narodila 18. ledna 1902. Tak to nepřežil ani jeden, ani druhý. Kdyby se babička bývala udržela v tom Terezíně, tak by to bývala přežila. Ona byla zdravá. Byla velice šikovná ženská. Pracovitá. No a tak to bylo.“

„Babička šla v květnu a my jsme šli s bratrem zároveň. Jenomže jak Vám říkám, to byl vždycky takový chaos. No to bylo samozřejmý. Dneska to člověk ví, že to bylo záměrně takový divadlo. Řev. Furt: ,Los! Los!‘ Šel jste na tu rampu. Měl bílý rukavice... Vyleštěný boty a teď ukazoval na lidi. ,Napravo!‘ Pán nad životem a smrtí. Tak já jsem šla na tu pravou stranu. Brácha šel na tu levou stranu. No byl to takovej psychickej nátlak samozřejmě. Jste přišel vyjukanej. Nahnali nás do takové místnosti. ,Všechno dolů.‘ Teď jste tam stál, jak Vás pán Bůh stvořil. Teď do těch sprch. To víte, lidi nevěděli, jestli tam pustěj ten plyn, nebo ne. To jsme věděli až potom. Proto ti, co už to prožili a byli tam, tak nikdo nechtěl jít do těch sprch. Protože jste nikdy nevěděl, co na Vás pustěj. Pak jsme dostali takový hadry. To házeli. Jestli Vám to bylo nebo nebylo, to je fuk. Ale tam přece jenom to ještě jakž takž šlo. Ale potom v Gross-Rosenu. Jo, my jsme šli na pochod smrti akorát na moje osmnáctý narozeniny. To byl dobrej dárek. To bylo toho 23. ledna 1945.“

„To byl lágr, který byl založený asi na tom, aby tam lidi vychcípali. Nebyla tam ani hygiena, ani to černý kafe. My jsme chodili na latrínu chytat vodu. To je nepředstavitelný, když se o tom mluví. Když to vidíte a to všechno... To už je takový učesanější. Ale ta realita byla hrozně tvrdá a nepředstavitelná. Každý, kdo přežil tady ten Belsen, tak vám řekne, že už to bylo takový bezvládí. Tam nic, akorát na těch apelech že vás otravovali. Ale tam nebyla ani ta žbrunda. Ta špatná polévka. No nic abyste dostali něco horkého do sebe nebo někde si šel napustit vodu. To tam nebylo. Ale pak tam otevřeli sklady a ti lidé, kteří byli přece jenom pohyblivější, tak to tam vybrali. Tam bylo plesnivýho chleba, plesnivýho žrádla, a oni nám nedali nic.“

„Moji rodiče byli zatčeni v jednačtyřicátém roce. Tatínek v srpnu ’41. Šel z obědu ke druhé hodině a už tam na něho na městě čekalo gestapo a sebralo ho. Byl transportovaný do Jihlavy a z Jihlavy ho potom dali do Kounicových kolejí, ale zrovna tenkrát bylo to stanný právo. Tak z Kounicových kolejí šel okamžitě do Osvětimi. A z Osvětimi když přišel v prosinci telegram takovouto němčinou: Umřel tehdy a tehdy v tolik a tolik hodin v koncentračním táboře Osvětim. Maminka byla zatčena na druhý den židovského nového roku. To bylo v září. Byla předvolána do Jihlavy na gestapo a už se nevrátila. Z té Jihlavy přišla na Cejl do Brna a z toho Cejlu šla do Ravensbrücku. V lednu ’42 už byla po smrti. To jí bylo zrovna asi čtyřicet let. A snad by to byla maminka přežila, ale tehdy ještě nebylo to zaplynovací zařízení a krematoria. A tehdy nahnali Židovky, to byla taková noční přepadová akce, a nahnali je do těch nákladních vozů a tam je zaplynovali. Nebyla to žádná taková místnost. Nebylo to tak vědecky propracovaný jako to bylo v Osvětimi a všude jinde.“