„Dál jsme tomu celkem nevěnovali pozornost a až asi za tři měsíce u nás byla přednáška o špionech a jak máme dávat velký pozor, a zároveň nás upozornili, že je tady pár lidí, na které si budeme dávat pozor. Já jsem si trošku říkal: 'Co by to mělo být?' Ale nebyl jsem si vědom, že by se to týkalo zrovna mě. No, jenomže potom jsem měl mít dovolenku, což se na vojně dělávalo jednou za rok, a manželka – to už jsem byl měsíc ženatý – zakoupila pobyt ve stanovém táboře. Já jsem si říkal, že když tam půjdu jako voják, tak to bude divné, mezi civilisty, ale no nic. Nemusel jsem mít obavy, ono to nakonec dopadlo všechno jinak. Protože když už jsem měl v pondělí jet na tu dovolenou, tak jsem si myslel, že v sobotu dostanu propustku a prodloužím si to ještě o víkend, ale oni řekli, že propustky se nedávají. A skutečně mi v pondělí oznámil velitel, že jsem vybrán, že budu zastupovat divizi na nějaké spojařské soutěži. Já jsem se snažil mu vysvětlit, že to může vzít třeba někdo jiný. On se nenechal oblomit a pak nás poslali – ještě s jedním jsem jel, to byl telefonista – do ruzyňských kasáren, tam se mělo to velké cvičení konat. Ale první tři dny se nekonalo nic, až už jsem začínal být z toho… No prostě myslel jsem si, že se podívám načerno domů, ale dobře, že jsem to neudělal, protože to by bylo ještě horší. A potom si nás zavolal velitel té divize do kanceláře a řekl mi: ,Vy se vraťte ke svému útvaru, protože se cvičení z 50 procent ruší.‘ Já jsem byl samozřejmě rád a on povídá: ,No moment, teď zrovna jeden kapitán jede do Karlína, on vás vezme.‘ Tak jsme šli ven a tam byl kapitán od letectva, zrovna nasedal do gazíku a on mu říká: ,Soudruhu kapitáne, nevzal byste tady soudruha vojína do Karlína?‘ A on povídá: ,Samozřejmě, hoď si to dozadu,‘ – já měl s sebou plnou polní a divil jsem se, že je tak hodný, ten kapitán. A už jsme vyjížděli směrem k ruzyňské věznici. Věděl jsem, že to je věznice, taková vysoká věž. A tak mu povídám, že když to cvičení z 50 procent končí, tak přece jenom pojedu na dovolenou. A on povídá – bestie –, ačkoli věděl, co mne čeká, tak povídá: ,No tak to máš dobré, teď pojedeš na dovolenou.‘ A já mu povídám: ,Tamhle je věznice, že jo?‘ On říká: ,Kde?‘ A já říkám: ,No tamhle!‘ A ukazuju na tu věž. A on povídá: ,Ne, tam jsou teď esenbáci, my tam teď jedeme vyzvednout vysílačku – lambdu – znáte lambdu?‘ Já říkám: ,Znám.‘ ,Tak mi s ní pomůžete.‘ A tak jsme vjeli přímo do ruzyňské věznice, aniž bych tušil nějakou zradu, a pak jsme šli do takové předsíně a tam už byli uniformovaní, jenže já myslel, že jsou to esenbáci, ne bachaři. A ten hodný kapitán mi povídá: ,Posaďte se, já hned přijdu.‘ A teď ke mně přišel takový vysoký chlápek, brejlatý, a povídá: ,Jste František Čvančara?‘“