Vladimír Cvrček

„Každý to dělal trošičku jinak. Ty přežívající oddíly se po dvou letech naivně domnívaly, že nejsou pod dohledem, tak my jsme tam, kde jsme dřív nosili lilii, nosili kotvu. A měli jsme to o co opřít, je to jachtařská zvyklost, nosit znak klubu na srdci. A tak dále a tak dále. Použili jsme kompletně skautský kroj, kromě plechových odznaků lilie atd. Všude jsme tak jako říkali: ‚Hele, my jsme takový, my jsme šikulové, my tohlecto.‘ Ale ta symbolika, zejména u těch dětí do sedmnácti, má velmi silný význam, a kde to jenom trochu šlo, tak jsme to používali. A navíc, jakmile jsme se dostali do příznivého světla a mohli jezdit za hranice, tak my jsme za hranicema skautovali naplno."

„Takže já jsem se vrátil z toho nekonaného [prvního československého závodu vlčat] a hned nato jsme měli schůzku přístavní rady a bylo nám řečeno: buď přejít pod Pionýra, nebo skončit. Všichni řekli: ‚Skončíme,‘ ale řekli mně: ‚Vezír, ty bys měl s těma klukama pokračovat dál.´ A já jsem říkal: ‚To je od vás hezký,‘ a skutečně jsem si dal pár minut na rozmyšlenou, kdy jsem viděl to, že ten závod... a že by se to všecko nějak deformovalo. Tak jsem říkal: ‚Já taky nepůjdu.‘ A dva roky jsme se scházeli doslova jako pivní skauti. To znamená, scházeli jsme se většinou po hospodách, aby nebylo vidět, že jsme nějaká konspirační skupina, a hráli jsme si na všechno možné. Říkali jsme si, že chodíme do Rytmiky a že postavíme hausbót společný, ale furt jsme přemýšleli, jak pokračovat dál, jestli by to nějak šlo. Většina těch oddílů v mém okolí, které přešly pod Pionýra, přestala do dvou let existovat.“