Azriel (Peter) Dansky

* 1937

  • „Když přišli Rusové, ten soudce, náš soused, utekl. My jsme bydleli, tedy spíš přespávali, v druhém poschodí, v jednom pokoji u té židovské rodiny, kterou odvedli. V noci tlučou na dveře: ,Otevřít!‘ V ulicích byly ještě boje. U domu zastřelili jednoho ruského vojáka. A Rusové hledali zbraně. My jsme spali. Jak už jsem povedal, všichni tři v jedné posteli. Klepou, křičí, otec jde, otevře dveře. Vejdou ruští vojáci a hledají zbraně. Otci se podařilo s nimi komunikovat slovensky. Řekl jim, že to není náš byt. Nezajímalo je nic. Byla tam jedna skříň. ,Davaj klíče!’ Nemám klíče, to není náš byt. Rozbili skříň a co tam našli? Uniformu z první světové války. Vyšlo najevo, že ten Žid byl důstojník v maďarské armádě. A byla tam i puška z první světové války. Ten Rus se rozhodl, že našel, co hledal. Postavil otce ke zdi. V tu chvíli jsem se vzbudil, byl tam křik. Otec stál u zdi, třásl se a oni křičeli. Pochopil jsem, že otec je v nebezpečí. Vyskočil jsem z postele a skočil jsem k nohám tomu ruskému vojákovi, který chtěl tatínka zastřelit. Plakal jsem, řval. A ten Rus asi měl doma také dítě. Přece jen s ním můj pláč pohnul. Kopl do mě, odletěl jsem pár metrů. Odešli z bytu.“

  • „Tehdy se už Němci začínali vracet z Ruska a Rusové je pronásledovali. Maďarští ,szálasiak‘ nenáviděli Židy ještě víc než Němci.“ – „To byly ,šípové kříže’?“ – „Ano, šípové kríže. A proč jim říkám szálasiak, protože premiér se jmenoval Szálaszi. Když Němci sesadili Horthyho, volili Szálasziho. A on v té antisemitské politice pokračoval, pomáhal Němcům deportovat Židy. A když už nejezdily vlaky, vytáhli Židy z těch domů, kde se ukrývali pod zemí. Postavili je k Dunaji a stříleli do nich, do vody. Jeden případ byl, že sedmiletý chlapec se svou tetou také byli dovedeni k Dunaji. Náhodou byl poslední v řadě. Přišel jeden maďarský voják v uniformě. Křičel na něj: ,Dítě, pojď sem.‘ Ten sedmiletý chlapec přišel k němu a viděl, že to byl jeho tatínek v maďarské uniformě. Tetu zastřelili a spadla do Dunaje. S tím chlapcem jsem potom v roce 1969 emigroval do Izraele.“ 

  • „Otec vyprávěl, že mě vzal tam. Sedli jsme si na lavičku v Tisza Kálmán tér (náměstí Tiszy Kálmána), to je u Mosonyi utca. V Mosonyi utca je vězení. Tehdy jsem ještě nevěděl, že to bylo v Mosonyi utca. Otec na nahrávce povídal, že jsme si sedli na lavičku v Tisza Kálmán tér. To vězení jsem našel v letech 2016–2017. Otec na nahrávce mi popsal, jaká to byla situace. Že mě šel dát do toloncház (vězení), ještě mi nebylo ani pět let. Strašné. Co mu mohlo procházet hlavou, když vedl své dítě a měl ho někam poslat. Co když se ztratí a už ho nikdy neuvidí? Vím, že to bylo v květnu nebo v červnu. Proč? Protože si vzpomínám, že otec mi koupil třešně. Otec vyprávěl: ,Věděl jsem, že Petrík má rád třešně, po cestě jsem mu je koupil. Ale řekl jsem mu, že ho dám do jednoho ústavu. Když se ho zeptají, kde jsou jeho rodiče, má říci, že neví. Když se zeptají, kdo ho dovedl k bráně, má říct: nějaký strýček, kterého neznám.’ Proč mluvím o těch třešních? Tato epizoda se donesla až do Lučence. To jsme se dozvěděli v roce 1976. Připomeň mi, ať to později řeknu. Otec mě postavil k bráně ve zdi, zazvonil a rychle přeběhl na druhou stranu, za roh jednoho domu, a díval se, co bude. Zazvonil a utekl. Brána se otevřela a já jsem se dostal dovnitř. Čemu se to podobá? Před pěti tisíci lety, když Židé byli otroci v Egyptě a egyptský faraón dal rozkaz, že prvorozeného syna mají zabít. Jochebed, Mojžíšova matka nevěděla, co dělat. Dala ho do košíku na Nil a Miriam, Mojžíšova sestra, se dívala, co bude. Tak i můj otec se díval za rohem, co bude, když se brána otevřela. Podobné, je to rozdíl 5000 kilometrů a 5000 let. Brána se otevřela, dostal jsem se dovnitř. Začali se mě ptát, kdo jsi, co jsi zač? Všeho jsem řekl, jak mi otec nakázal. Že nemám rodiče, že mě našel na ulici jakýsi strýček. A ten detektiv se mě zeptal, máš takové pěkné třešně, odkud je máš? Na to jsem odpověděl, že mi je koupil tatínek.“

  • „Přišli na hranici, chytili je. Maminka je podplatila, jak mi řekla v roce 1976. Měla u sebe dvě stě tisíc korun, dala jim pět tisíc a pustili je. Přišli domů, maminka byla zoufalá, nevěděla, co dělat. Kdosi známý jí řekl: ‚Jděte k této staré tetce, ona se vyzná ve spiritualismu.‘ Kdyby mi to maminka neřekla, nevěřil bych, co se tam odehrálo. Ta stará teta byla schopná komunikovat s mrtvými. Spiritualismus je taková seance, že se dá na stůl mapa s abecedou, vezme se sklenička, obrátí se, lidé okolo stolu nad ní drží prst, ale nedotýkají se jí. Kdyby mi to maminka nevyprávěla, nevěřil bych. A ta tetka řekla mamince, aby se zkusila zeptat svého zemřelého otce. Ta sklenička šla z jednoho písmena na druhé. Skládala se slova a potom věty. Zkrátka, povím vám, odpověď byla, aby se nebála a zkusila ještě jednou přejít hranici. Že v lese potká jakéhosi přátelského člověka, který nám pomůže přijít hranici. Neuvěřitelné. Maminka přišla domů a řekla kamarádce, co se odehrálo na seanci. Chtěla to zkusit ještě jednou. Kamarádka řekla, že se bojí zkoušet to podruhé. Maminka tedy vzala mě, nebylo mi ještě ani pět let. Maminka byla štíhlá a já jsem byl také hubený. Šli jsme. Nevím, zda jsme šli pěšky, jeli autobusem nebo vlakem. O tom maminka nevyprávěla.“ – „Skončili jsme u toho, kdy maminka byla na spiritistické seanci a podruhé vyrazila do lesa.“ – „Maminka mě vzala na záda. Byl jsem malý, ještě mi nebylo pět let. Přišli jsme na hranici. Ona byla velmi štíhlá, já jsem byl taky hubený, děcko. Přišli jsme na hranici. Na co si vzpomínám: pršelo, déšť, tma, les. Maminka jde a já na jejích zádech. Logicky je to těžko pochopitelné. Normálně se člověk bojí potmě do lesa: tma, les, zvířata. Ale myslím, že ona byla ještě od té [spiritistické] seance pod jejím vlivem, dostala takovou duševní a fyzickou sílu, že je tomu těžko porozumět. Fakt je, že šla do lesa – jde, jde, jde – já na jejích zádech, zmokli jsme, déšť… A najednou někdo jde proti nám. Neznámý člověk. Přátelský. Pomohl nám přejít hranici. V lese byla asi hranice. Dovedl nás do prvního domu ve vesnici.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Haifa, 21.03.2019

    (audio)
    délka: 01:22:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Haifa, 21.03.2019

    (audio)
    délka: 01:14:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mé jméno znamená Bohem zachráněný

Azriel Dansky těsně před odjezdem do Izraele. Banská Bystrica, únor 1949
Azriel Dansky těsně před odjezdem do Izraele. Banská Bystrica, únor 1949
zdroj: archiv pamětníka

Azriel Dansky se narodil pod jménem Peter Danzinger 24. srpna 1937 v Banské Bystrici. Otec Alexander Danzinger byl dobře situovaný obchodník s kůží. Po vyhlášení antisemitských zákonů ve Slovenském státu byl otcův obchod arizován a krátce poté otec uprchl k příbuzným do Maďarska. Matka se čtyřletým Peterem ho brzy následovala. V Maďarsku rodiče žili pod falešnou identitou. Chlapec, který mluvil pouze slovensky, však pro ně představoval riziko. Rodiče proto Petera před úřady vydávali za sirotka a naoko ho nechali adoptovat příbuznými, Milkou a Viliamem Rosenthalovými z Lučence. U nich Peter žil v letech 1942–1944. Když na jaře 1944 v Maďarsku začaly transporty Židů do Osvětimi, rodiče za dramatických okolností Petera zachránili. Až do konce války potom žil s nimi v Budapešti a byl svědkem příjezdu Sovětské armády. Po skončení války se rodina vrátila do Banské Bystrice. Roku 1948 však Danzingerovi emigrovali do Izraele. Zde Peter přijal jméno Azriel (Zachráněný Bohem). První dva roky žil v kibucu Gal Šmuel, poté chodil do školy v Haifě. Vyučil se leteckým mechanikem, pracoval v továrně na konzervy. Roku 1983 převzal otcovu továrnu na obuv. Dodnes vypráví svůj příběh na besedách pro mládež. S manželkou Nickou vychovali tři děti.