Václav Dašek

„Táta byl na Jáchymově. Ty tábory, Vojna, Bytíz, Rovnost, znám z vyprávění. Jezdili jsme, říkali jsme, že do Příbrami, ale v podstatě jsme jezdili do toho Milína. To jsme vždycky jeli do Prahy ke strýci, tam jsme přespali a druhý den nás autem strýc vezl. Tam se vždycky čekalo. Teď oni přišli pochodem. Lidi zvědavě koukali, ta okna byla zamalovaná a nahoře jenom volný pruh, ti vyšší se natahovali. Někdy jsme ho zahlídli. Byli v těch pracovních mundúrech. Čekaly se tam fronty a pak se přišlo a buďto, co si pamatuju, tam byl dlouhý stůl, u kterého jich sedělo třeba pět a mezi nimi vždycky ten bachař. A teď různě, když se začalo mluvit nahlas, nás okřikli, nebo si pamatuju, že fotografie některý dovolil, některý nedovolil. A otec si ji jednou začal strkat do boty, ten mu ji hned vzal a řekl: ‚Ještě jednou a ukončíme návštěvu.'“

„Důsledkem toho bylo, že bylo pozavíráno osmnáct lidí, byli každý z jiné vesnice. Z Pohoří, kde ty spory začaly, možná byli dva. A bylo to záměrně. Byli vybraní lidi, kteří ovlivňovali ostatní, dobří hospodáři. Všechno sedláci. A všecko větší statkáři: Rampasová měla 44 hektarů, Tomek 37. Byli ve vazbě v Dobrušce a všeobecně se mínilo, že je osvobodí. Že to je přestupek, že to bude pokuta nebo podmínka. Měl se konat veřejný proces v Dobrušce, už bylo všechno obeslané. Ale den předtím se to zrušilo, nic se nedělo. A udělal se nový monstrproces v sokolovně v Hradci Králové. Tam se svezli dělníci a už to bylo nastolené úplně na jiný level. To byl pak soud až v srpnu 1950 a najednou všichni hospodáři tam dostali takovéhle pálky. Tomek doživotí, Rampasová 25 let, Chmelař 22 let, můj otec 20 let, Bašek 18. Nejmenší trest byl čtyři roky. A bylo to najednou: velezrada. Otec měl velezradu, žádné neplnění dodávek, žádné ozbrojování, to jim nikdo nedokázal. A v rozsudku stálo, otec si z toho vždycky dělal legraci: ,Soud nabyl přesvědčení, že jsem spáchal velezradu.´“