„Ve Škodovce jsme brali zálohy a dobírky jako všude [jinde]. A představte si, že na zálohu jste tehdy běžně brala 500 korun a najednou jste na zálohu dostala tisícikorunu. [Rázem ale] přišla měnová reforma a vy jste si mohla vyměnit jenom 300 korun, takže oni vás vlastně o 700 korun okradli. Protože v tom [kurzu] jedna ku pěti vám vyměnili 300 korun. Každý tak dostal 60 korun. A teď ti lidé chtěli vědět, co s těmi penězi bude, protože ta Škodovka je obrala. Já jsem dělal v jednotce nářaďovně – dnes už ty dílny neexistují – a vedle se vyráběla ozubená kola. Tamtudy procházel štrúdl lidí, [kteří volali]: ‚Pojďte s námi, nestůjte tady!' No to se ví, jako kluk jsem byl zvědavý, tak jsem šel taky. Došli jsme k první bráně, kde na tom hlavním ekonomovi Říhovi chtěli vysvětlení, co bude s těmi penězi. Jenomže oni se všichni ti papaláši zapřeli, že tam nikdo není, takže jim nikdo nemůže dát vysvětlení. A tím pádem se z toho stala taková manifestace, že se šlo před radnici. Mysleli si, že se jim na tom národním výboru dostane nějakého vysvětlení, proč je takhle okradli a co s těmi penězi bude. Ale on zase nikdo nic. Tak se nakonec vtrhlo do té radnice. Napřed tam poslali delegaci vyšetřovatelů a oni je tam sebrali. A tím, že je sebrali, tak se to mezi lidmi vzbouřilo. Začali se dobývat na radnici, a když se tam dobyli, tak z radnice vyhazovali Stalinovy a Gottwaldovy busty a také ruské prapory. A začala se provolávat hesla: ‚My chceme novou vládu! My chceme svobodné volby!'“
„Já vím, že jsem byl v Plzni, protože moje babička z Velhartic tady bydlela v Radlické ulici. Chodil jsem do papírny, kde byli v pětačtyřicátém roce ubytovaní Američani. A já jsem tam držel stráž. [Jednomu z nich] jsem říkal Bobík, jak se [doopravdy] jmenoval, to ale nevím. On tam na té stráži vždycky měl karabinu, a když jelo auto, tak salutoval. Potom dal karabinu mně a na [hlavu] mi dal helmu. [Když držel stráž], tak se tam vždycky u vjezdu opřel o futra. [Pak to ale dal mně] a já jsem [místo něj] salutoval a ti oficíři mi taky salutovali. Pak šli na oběd a on mě vzal [s sebou]. Tenkrát měli nějaký vařený špek a fazole. Tak mi to do toho ešusu kydli taky. Vedle byla ještě jablka, hrušky a pomeranče. A někdo si něco vzal, někdo si nevzal nic. A já na to tak koukal… A ten kuchař, když viděl, jak jsem nerozhodný, tak mi roztrhl košili a celou tu košili mi nacpal pomeranči.“
„Jelikož demarkační čára byla v Nezvěsticích, tak tam potom přijeli Rusové. Ti přijeli s kobylkami. Měli tam postavený stan. Vykopali si tam takovou zemljanku, ve které spali. Vždycky tam měli stráž. Měli dvě kobylky, se kterými si jezdili pro futr, aby je měli čím nakrmit. A to jezdili právě k [tomu rybníku] Hvížďalka. Já jsem byl jako kluk asi všetečný, tak jsem jezdil s nimi. Bylo mi devět let. Když jsme tam přijeli, odpřáhnul koně. Sedl na tu pramici a vyndal takové ‚mejdlíčko', jak jsme tomu říkali. Bylo žluté a byl to asi nějaký dynamit. Píchnul do toho doutnák. Já si sedl na tu pramici a on vesloval doprostřed Hvížďalky. Tam to zapálil a honem pryč. No a ono to vybuchlo, vznesl se takový gejzír, sloup vody. Když jsme se dostali ke koníkům, na [jednoho] mě posadil a [řekl]: ‚Děržis´!' Tomu jsem porozuměl a držel jsem se za hřívu. On mlasknul a kůň vyrazil takovým trapem, že jsem měl co dělat, abych se na něm udržel. A pak jsem najednou uslyšel, jak zahvízdal a kobyla pěkně zpomalila a obloukem se k němu vrátila. Ti Rusové byli dva. Naložili ten futr, pak zase vzali pramici a jeli posbírat ryby. Oni na tom opravdu byli bídně. Ženské jim vařily guláš, dávaly jim jídlo. Oni chudáci neměli co jíst.“
„Otec byl, když skončila válka… On narukoval v 17 letech. A vím podle vyprávění, že když měl narukovat, tak utekl na ty poloniny, do těch kopců, nahoru. A oni sebrali jeho otce Jiřího Davidoviče. Takže buď se syn vrátí a narukuje, nebo bude na vojně táta. Můj táta se tedy musel vrátit a v 17 letech narukoval. A když skončila [válka], byl čtyřikrát raněný – dvakrát do břicha a dvakrát do nohou. [Po válce] si táta podal žádost k četníkům. Měl maďarské školy a na vojně se naučil německy, italsky a [také] rusky, protože on mluvil rusínštinou – tak jako se dneska mluví na Ukrajině. Kdyby ho byli k četníkům nevzali, tak jeho starší bratr Vojta pracující v Americe by mu tam našel místo. Ale jelikož ho k četníkům vzali, tak byl dva roky v Mukačevu v četnické škole. Tam se s mámou někde potkali a jeden do druhého se zamilovali.“
Když jsem šel na vojnu, tak už jsem byl vycepovaný z vězení pro mladistvé
Ladislav Davidovič se narodil 23. května 1936 ve Veliké Kopáni v Podkarpatské Rusi. Jeho tatínek Ladislav Davidovič st. už jako sedmnáctiletý bojoval v první světové válce, později byl četníkem a členem Obrany národa. Rodina byla po vzniku Slovenského státu a připadnutí Podkarpatí Maďarům vyhnána z domova. Válečná léta v Protektorátu Čechy a Morava prožili ve Spáleném Poříčí, poválečná v Plzni-Liticích. Ladislav Davidovič se od dětství věnoval modelování aeroplánků, se kterými pak slavil velké úspěchy na soutěžích. Dne 3. června 1953 byl jako sedmnáctiletý uvězněn kvůli účasti na demonstraci proti měnové reformě v Plzni, roční trest si odpykal ve vězení pro mladistvé v Zámrsku. Uvězněny byly i obě sestry, otec byl poslán do důchodu a rodina vystěhována do Chudenic. Pracoval jako nástrojař ve Škodovce, poté v Kovopravu v Hradišti. Vystudoval večerní průmyslovku a v roce 1956 nastoupil základní vojenskou službu. Rok po vojně pracoval jako hutník v dole Dobré štěstí v Dobřanech, později pracoval v Plastimatu v Plzni-Černicích. S upoutanými modely se stal třikrát mistrem republiky (1967, 1969, 1971), za což získal ocenění Mistr sportu. Pracoval také jako pokladník a vedoucí Modelklubu Bolešiny. V době natáčení v roce 2022 bydlel se svou druhou manželkou v Chudenicích.