„Řeknu větu, která určitě zazněla z úst mnoha lidí. Je obehraná, ale pravdivá. Že zápas o svobodu je každodenní boj. Svobody je potřeba si obrovsky vážit a bránit ji. Bránit ji tím, že se budeme chovat čestně, budeme si vážit jeden druhého a nebudeme si závidět. A budeme si přát pro tuhle zemi to nejlepší, co si dovedeme představit.“
„Já jsem si domů ještě zašel pro vlajku, myslím, že jsem vlastenec. Visela mi nad postelí. Tak jsem ji sundal. S vlajkou pod bundou jsem se vydal před tou čtvrtou doprovázen třemi kolegy z chirurgie. Obával jsem se totiž, že na náměstí ani nedojdu, že mě budou třeba chtít zadržet. Na náměstí jsem došel. Tam bylo lidí víc než obvykle. Tak jsem si říkal, že to asi nějak vychází. Když jsem se potom za sebe ohlédl, viděl jsem, jak lidi z toho domažlického podloubí vycházejí. Nebyli vidět, a najednou za mnou jde dav lidí. Tak jsme došli k absolutnímu centru Domažlic u té naší šikmé věže. Tam jsem se postavil na lavičku a začal jsem skandovat: „Svobodu, svobodu.“ Těch tři sta, čtyři sta lidí se okamžitě chytlo. Ten první den jsem mluvil jenom já. Řekl jsem jim, čeho jsem byl v Praze svědkem. Přečetl jsem jim prohlášení nás zdravotníků domažlické nemocnice, přečetl jsem jim některá prohlášení – pražských herců a škol a požadavky Občanského fóra.“
„I po dobu studia jsem měl obrovský problém s nesvobodou. Snažil jsem se to různě vyjadřovat. Už jenom tím, že jsem nosil originál americkou bundu M 65 s americkou nášivkou. V Domažlicích se i přes odpor státní moci obnovilo pokládání věnce americkou ambasádou v roce 1985. Lidé Američanům děkovali. Samozřejmě to filmovala StB. Byl jsem tam samozřejmě taky, protože jsem to slyšel na Hlasu Ameriky, kdy přesně budou podle časového harmonogramu v Sušici, kdy v Domažlicích. Tak jsem tam šel. Dílem náhody jsem šel potřást rukou a poděkovat velvyslanci jako poslední. A lidi se de facto rozešli, takže jsme spolu absolvovali procházku po celém domažlickém náměstí. Uměl jsem anglicky, takže jsme si povídali. Všechno to natáčela StB. Takže z obyčejného potřesení ruky vznikl rozhovor s americkým velvyslancem.“
„Můj otec, v té době jedenatřicetiletý, na vrcholu svých sil, to chápal jako velkou křivdu stejně jako matka. Sundával rudou hvězdu ze školy a poté se svým kolegou Milanem Borovičkou chodili po Domažlicích a malovali nápisy „Iditě domoj“ a tak podobně. My děti jsme měly každodenní styk s ruskými vojáky, kteří měli velitelství vedle naší školní jídelny, která byla v klášteře v Domažlicích. My jsme tam stáli u zábradlí, kde jezdily gazíky na velitelství. Dodávali jsme si odvahu a plivali jsme na ně. Rusové se nad Domažlicemi usadili v takzvaných Týnských hájích. To je les severně od Domažlic, odkud je perfektní výhled na město, které bylo na dostřel. Z toho lesa koukaly hlavně tanků a děl. To člověku samozřejmě nepřidá. Pokud jsme jeli za babičkou do Horšovského Týna, museli jsme těmi háji, kde byla závora, projet. Na té závoře byla rudá hvězda a podobizna Lenina. Tam byli vojáci se samopaly. Prohledali nám auto. Když nic nenašli, tak nás pustili dál. Až se přijelo po pěti kilometrech na tzv. Blížejovskou křižovatku. Tam byl znova takový opěrný bod – závora, obrněný transportér s těžkým kulometem namířeným na vás – kontrola číslo dvě. I když mi bylo v té době sedm let, tak už jsem přítomnost sovětských vojsk vnímal velice silně.“
Hynek Faschingbauer se narodil 20. dubna 1961 v Klatovech učitelům Libuši a Pavlovi Faschingbauerovým. Rodina žila v rodišti legendárního chodského rebela Jana Sladkého Koziny v Újezdě, v roce 1965 se pak přestěhovala do Domažlic. V letech 1968-70 byl Hynek členem skautského oddílu, srpnová okupace v roce 1968 se pro něj stala životním zlomem. Kvůli nesouhlasu s okupací přeřadili otce Pavla Faschingbauera z pozice učitele v Domažlicích do vesnické školy v Blížejově, ale i odtud ho vyhodili a nadále pracoval v melioračním družstvu. Přes výborný prospěch a členství v Pionýru Hynka v roce 1976 nepřijali na domažlické gymnázium. Až díky matčiným známostem se dostal na gymnázium v Tachově. V roce 1980 pamětníka nevzali na medicínu v Plzni, takže začal pracovat jako pitevní technik. Nakonec se ke studiu lékařství dostal díky přímluvě spoluhráče z tenisového oddílu v Mariánských Lázních, jednalo se o doktora, který tehdy prý léčil náměstka ministra školství. Po absolutoriu nastoupil roku 1987 na internu v domažlické nemocnici. Během vojny přestoupil na ARO v Domažlicích. 28. října 1988 se zúčastnil nelegálních protirežimních demonstrací v Praze k 70. výročí vzniku Československa, nechyběl ani u dalších protestů v Praze či Plzni. V roce 1989 podepsal petici Několik vět, kterou šířil po Domažlicích. Po zásahu na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989 se stal hybatelem dění v Domažlicích, kde 22. listopadu svolal první demonstraci a dva dny nato se stal zakládajícím členem místního Občanského fóra. Hynek na politickou kariéru rezignoval, ale jeho otec Pavel se stal místopředsedou Okresního národního výboru (ONV), později byl jmenován přednostou Okresního úřadu v Domažlicích. Hynek Faschingbauer v roce 1993 odešel z nemocnice a zahájil provoz lékárny Pod věží v Domažlicích.
K lidem shromážděným na náměstí v Domažlicích v listopadu 1989 hovoří psycholog Stanislav Volák, pozdější ministr sociálních věcí České republiky v letech 1997-98
K lidem shromážděným na náměstí v Domažlicích v listopadu 1989 hovoří psycholog Stanislav Volák, pozdější ministr sociálních věcí České republiky v letech 1997-98
